Předplacené poplatky (2): výlet historií od inovace k varování ČNB

V prvním díle Eligot zjistil, že předplacený poplatek u samostatného pravidelného investování je zřejmě československou specialitou. V ostatních zemích Evropské unie ho v této podobě nenašel.

Nyní přišel čas položit důležitou otázku:

Kdo stojí za tak převratnou inovací, že ji nedokázali vymyslet investiční odborníci v Německu, Francii, Nizozemsku ani v dalších zemích EU?

Eligot byl sestrojen až v roce 2025, takže u zrodu předplacených poplatků osobně nebyl. Musel tak vyrazit do internetových archivů.

Finanční archeologie je nevděčná disciplína. Místo kostí dinosaurů nacházíš nefunkční odkazy, dokumenty naskenované rozlišením kalkulačky a weby, které naposledy dobře fungovaly v Internet Exploreru.

Přesto se základní příběh podařilo sestavit.

První stopy vedou do roku 2005. O titul průkopníka se ucházejí dva kandidáti:

Oba se přibližně ve stejnou dobu pokoušely vyřešit stejný problém: jak z pravidelného investování udělat produkt, za jehož sjednání bude možné zaplatit distributorovi zajímavou odměnu hned na začátku.

V roce 2005 oznámila Živnostenská banka, že začne nabízet program pravidelného investování RYTMUS od Pioneer Investments.

Klient mohl pravidelně investovat od 500 korun měsíčně do českých fondů nebo od 30 eur do lucemburských fondů. Při závazku investovat pět nebo deset let mohl získat slevu ze vstupního poplatku až 50 %.

Sleva ovšem měla podmínku.

Vstupní poplatek se nevypočítal jen z první investice. Spočítal se ze všech plánovaných plateb za celé sjednané období a strhl se již na začátku. První vklad byl kvůli tomu navýšen až na trojnásobek běžné měsíční platby. Z dalších vkladů už se vstupní poplatek nestrhával.

Pioneer tehdy vysvětloval, že kumulovaná úhrada poplatku „umožní investorovi koupit na začátku méně podílových listů a více jich nakupovat později“.

Ano, čteš správně.

Výhodou mělo být, že se zpočátku investuje méně.

To je podobné, jako kdyby ti restaurace vysvětlovala, že menší porce je výhodná, protože se alespoň nepřejíš.

Dobová tisková zpráva samozřejmě pracovala také se slevou na poplatku a s různými modely vývoje trhu. Původní podoba RYTMU navíc nebyla tak agresivní jako některé pozdější programy počítané z třiceti nebo pětatřiceti let budoucích plateb.

Základní princip už byl ale na světě: Spočítáme poplatek z peněz, které teprve pošleš, a vezmeme si ho dnes.

Druhá stopa vede k Evropskému penzijnímu plánu, který vytvořil Conseq. Článek Hospodářských novin z roku 2005 uváděl, že program měl nahradit investiční životní pojištění produktem pravidelného investování bez drahého pojistného obalu.

Poplatková motivace byla popsána otevřeně. Cílem bylo „přesunout část poplatků na začátek programu, abychom mohli vyplatit zajímavou odměnu“. Současně měla nižší celková sazba přinést úsporu klientovi.

Conseq vznik Evropského penzijního plánu, respektive programu Horizont Invest, zařazuje právě do roku 2005. Šlo podle něj o první produkt životního cyklu na českém trhu.

Úplné podmínky z roku 2005 se Eligotovi nalézt nepodařilo. Dochovala se ale smlouva a obchodní podmínky Horizont Invest platné od srpna 2007.

A ty už mluví velmi jasně.

Pokud se klient výslovně nerozhodl jinak, zaplatil předem vstupní poplatek z celé plánované vložené částky. Za předplacení získal zvýhodněnou sazbu.

Poplatek mohl poslat společně s prvním pravidelným vkladem. Když to neudělal, Conseq jej strhával z prvních měsíčních plateb. Peníze začal skutečně investovat teprve v okamžiku, kdy zaplacené částky převýšily celý předplacený poplatek.

A pokud klient plán zkrátil, přerušil nebo snížil plánovanou částku?

Nevyužitá část poplatku se nevracela.

Tady už předplacený poplatek získal podobu, kterou známe dnes.

Poctivá odpověď zní: Pioneer i Conseq mají doloženou předplacenou konstrukci v roce 2005. Přesného vítěze Eligot určit neumí. Pokud máš informace z tehdejší doby, dej je prosím do diskuse. Třeba pomohou určit vítěze tohoto klání.

Je také možné, že předplacený poplatek vznikl na dvou místech téměř současně. Podmínky na trhu byly ideální a oba týmy řešily stejnou otázku.

Podobně mohly dvě vesnice nezávisle na sobě objevit slivovici. Když máš švestky a dostatek motivace, výsledek se dříve nebo později dostaví.

Před rokem 2005 nabízely investiční společnosti hlavně jednorázové investice do podílových fondů.

Klient například vložil 20 000 korun. Pokud činil vstupní poplatek 3,5 %, vzniklo na poplatku: 20 000 × 3,5 % = 700 korun.

Část z této částky připadla distributorovi. Po započtení času na získání klienta, schůzku, přípravu dokumentů a následnou administrativu nešlo o odměnu, kvůli které by poradenské sítě pořádaly ohňostroj.

Vedle toho stály pojišťovny.

U investičního životního pojištění dokázaly náklady a odměnu vypočítat z dlouhé řady budoucího pojistného. Poradce tak za sjednání smlouvy nedostal stovky korun, ale často tisíce až jednotky desítek tisíc.

Investiční společnosti měly dvě možnosti:

Vyhrála možnost B.

Na začátku šlo o pár produktů. Během pěti let se však předplacené poplatky rozšířily napříč trhem.

Článek z roku 2010 uváděl, že jednorázové předplacení vstupního poplatku technicky umožňují prakticky všechny investiční společnosti. Stačilo navýšit první zaslanou investici.

Čtyři společnosti už nabízely také postupné předplácení z prvních pravidelných vkladů. Poměr mezi poplatkem a skutečnou investicí mohl být například: 60:40, 70:30 nebo 100:0. Poslední varianta znamená, že ze zaslané tisícikoruny jde tisíc korun na poplatek a na investování nezbude nic. Investor pravidelně posílá peníze. Jen zatím neinvestuje.

V dobových srovnáních se objevovaly například programy Pioneer Rentier, Conseq Horizont Invest, Atlantik Target Click Funds nebo Partner Invest od ČP Invest.

Předplacený poplatek už nebyl podivný experiment dvou společností.

Stal se běžnou produktovou funkcí.

V následujícím desetiletí přišla zlatá éra předplacených poplatků.

Investiční společnosti závislé na externích poradenských sítích potřebovaly produkty, které dokázaly financovat distribuci. Předplacený poplatek to umožňoval dokonale. Předplacenou konstrukci tak bylo možné najít například u:

Současně se zhoršovala pověst investičního životního pojištění. Vysoké počáteční náklady, přepojišťování klientů a nízké odkupné při předčasném ukončení se staly předmětem kritiky i regulatorních zásahů.

Zákonná pravidla přijatá v roce 2016 nezakázala počáteční poplatky v pojištění úplně. U životního pojištění ale navázala nárok zprostředkovatele na odměnu na prvních 60 měsíců trvání smlouvy. Pokud pojištění skončilo dříve, náležela mu jen poměrná část a zbytek případné zálohy musel vrátit. Také pořizovací náklady započítávané do odkupného se začaly rozkládat do prvních pěti let.

Pro část trhu se tak samostatné investiční programy staly přirozenou náhradou. Produkt už nevypadal jako složité pojištění s investiční složkou. Vypadal jako čistá investice. Poplatková struktura ale mohla zůstat velice podobná.

Investiční trh se mezitím změnil.

Banky už většinou integrovaly nabídku investic do svých mobilních aplikací – např. Česká spořitelna do George, Air Bank do My Air atd.

Klient tak dnes může investovat během několika minut a průběžně vidí, kolik skutečně platí.

V takovém prostředí se předplacený poplatek vysvětluje stále obtížněji.

Proč zaplatit odměnu za 20 nebo 30 let dopředu, když jinde zaplatíš jen za dobu, po kterou službu opravdu využíváš? Nebo dokonce neplatíš žádný vstupní poplatek?

A do toho 25. června 2024 vydala Česká národní banka samostatné varování před riziky a nevýhodami předplacených poplatků. Upozornila například na:

ČNB výslovně uvedla, že předplacený poplatek může být pro výsledek horší i tehdy, když má nižší procentní sazbu než poplatek hrazený průběžně. Sleva totiž nemusí nahradit výnos, o který přijdou peníze odvedené na začátku.

Kontrolní otázka: Budeš věřit odborníkům z ČNB nebo vsadíš na lákavý text na reklamním letáčku společnosti s předplacenými poplatky?

Vyber si moudře 😉

Historii předplacených poplatků lze rozdělit do čtyř období:

Předplacené poplatky však v roce 2026 stále žijí.

Otázkou je, zda přežijí rok 2030.

Možná ano. Finanční produkty mají někdy větší výdrž než jejich ekonomické opodstatnění.

V příštím díle se Eligot podívá na nejčastější argumenty, kterými se předplacené poplatky obhajují.

Například na tvrzení, že sleva automaticky znamená výhodu.

Malá nápověda:

Neznamená.