Článek
Jeden článek o nesmyslných změnách, které se snaží současná vláda protlačit do našeho školského systému jsem už psala (zde). Týkal se odkladu školní docházky, kterou by místo potřebných změn mohlo čekat rovnou totální zrušení (což mi přijde stejně smysluplné jako jít na zajíce s brokovnicí a pak se hrozně divit, že z něj mám rovnou na louce jemně pomletou paštiku). Ale dnes bych se ve svém textu chtěla zaměřit na jiný radikální řez, se kterým MŠMT koketuje už řadu let (a který mi také přijde silně mimo mísu). Přivedl mě na něj tento článek , který ho bohužel adoruje, a není jím nic jiného, než již v názvu vzpomínaná selekce, respektive spíše boj proti ní a její soustavná démonizace, která z ní v očích mnohých lidí udělala jednoho z hlavní viníků… Nu, prakticky všeho, co na poli školství nefunguje. Od nedostatečně vzdělaných a na život totálně nepřipravených deváťáků, kteří nakonec skončí v montovnách, až po převzdělané a v praxi snad ještě méně použitelné vysokoškoláky, kteří sice mají titul, ale jejich obor je asi tak užitečný, jako děravý kýbl (jak by řekla moje babička). A přitom selekce, pokud je s ní zacházeno efektivně a citlivě, není, dle mého názoru, ničím jiným než nástavbou, nebo chcete-li přirozeným pokračováním individuálního přístupu, který je v moderním školství považován téměř na náboženství!
Že jsou to dvě naprosto rozdílné věci? Nu, nemyslím si, i když jsem si plně vědoma, že to asi nebude úplně populární názor a že to tu za něj dost schytám. Ale mě k němu vedou roky praxe i zkušenosti mnoha mých kolegů, potažmo mé vlastní, protože já sama jsem onou nenáviděnou „selekcí“ kdysi prošla a moc dobře tak vím, že osmileté gymnázium bylo tím nejlepším, co mě ve věku jedenácti let mohlo potkat a co mi pomohlo dostat se tam, kde teď v životě jsem a kde jsem vždy být chtěla. Zůstat na druhém stupni základní školy, byla by má cesta daleko složitější, a hlavně bolestivější a náročnější (a možná by skončila někde úplně jinde, kde bych vážně být nechtěla, viz někteří mí vrstevníci a jejich zpackané životy). A věřím, že nejsem zdaleka sama, kdo to tak má. Prakticky všichni mí spolužáci z gymnázia to vnímali a vnímají úplně stejně, a to i takoví, kteří ono osmileté gymnázium po čtyřech letech opustili a vydali se specializovanějšími směry, jako byla třeba zdravotní, nebo ekonomicky zaměřená střední škola.
Ale tento článek nemá být o mých zkušenostech jakožto žačky a studentky, ale o názoru pedagoga, který se denně setkává s dětmi, jenž se navzájem nesmírně liší a ke kterým je proto třeba tak i přistupovat. A to všemi možnými prostředky, od individuálních pomůcek, přes různé vzdělávací postupy a tempa až po slovní hodnocení a propracovaný systém pozitivní motivace šité každému dítěti na míru. Takový je aktuální trend a všechno to v praxi už docela hezky funguje (i když netvrdím, že všude, ale to je téma na někdy jindy). Snahy zkrátka nesou své ovoce a MŠMT i nejrůznější odborníci z řad dětských psychologů a speciálních pedagogů nám za tento co nejosobnější přístup tleskají a vynášejí naše pokusy vnímat každého žáka jako samostatnou jednotku a osobnost, až do nebes. Dokonce na nás mnohdy tlačí, abychom ještě přidali a více (a hlavně jinak) se věnovali dětem se speciálními potřebami. A to jak těm, které jsou orientované směrem „dolů“, tak právě i těm, co spíše míří „vzhůru“ (nedávno tu o tom tuším také byl samostatný článek - jak se geniální a předčasně vyspělé děti nesmí v hodinách nudit).
A je to všechno krásné a milé a zalité sluncem… No jo, ale to se tu bavíme především o prvním stupni, kde (když nepočítám různé speciální druhy škol, jako je např. Montessori nebo Waldorf) se všechny děti vzdělávají společně. Jenže… ty děti povyrostou, mají přejít na druhý stupeň a prásk… Individuální přístup má, podle zarytých odpůrců selekce, vyletět oknem a místo něj by měl na řadu přijít systém: Nacpěme všechny do jednoho pytle, aby se ty nejpomalejší děti necítily odstrčené, nebyly zbytečně podceňovány a nebylo s nimi ošklivě zacházeno (a ty nejlepší naopak donuťme zpomalit či přímo couvnout, aby ostatní hezky táhly za sebou jako kouli na noze). A přitom by bylo daleko lepší jak pro ty „slabší“ žáky, tak pro ty „nadanější“ (uvozovky proto, že ani mě se tohle zjednodušené dělení nelíbí, ale snad každý ví, jak to myslím), kdyby se místo nějakého rušení zapracovalo čistě na tom, aby každý jednotlivý typ školy těm svým žákům dával co nejvíc, poskytoval jim adekvátní míru vzdělání a pracoval s nimi tak, aby je co možná nejlépe připravil do života (do toho jejich života, protože každý má prostě nadání, možnosti, zázemí i schopnosti na něco jiného).
Ale přesně to, se nyní na mnoha místech neděje, což v žádném případě nerozporuju. Naopak, právě i já mám ze svého života onu trpkou zkušenost, že kdo se v našem městě nedostal na gympl, byl na základce zahrabán, protože tam měl jen málokdo z pedagogů na žáky jakékoliv vyšší nároky (spíš je skoro všichni vnímali jako póvl, co se nedostal jinam a taky s nimi tak zacházeli). A to je strašně špatně, ale proč se MŠMT (potažmo všichni ti, kdo tento hanebný přístup používají jako hlavní argument, proč zrušit selekci) sakra nezaměří právě na nápravu takovýchto případů? Proč neřeší, jak zkvalitnit a zlepšit dohled nad pedagogy, kteří se takhle k žákům na druhých stupních ZŠ chovají? Proč nediskutují o tom, jak takové pseudo-kantory vyházet a na jejich místa sehnat nějaké lepší, kteří to dělat nebudou? Proč raději místo toho všichni plivou na víceletá gymnázia a jejich žáky, kteří jim přijdou jako „elitáři“ (často jen proto, že dělají to, co mají, snaží se a vydávají ze sebe to nejlepší)? Ale to ne! To radši nacpěme inteligentního a sečtělého Pepču Nováka, který jako typicky studijní typ už teď ví, že by chtěl jednou být lékařem do stejné třídy s pologramotným Frantou Kudláčkem z horní dolní, jehož jediným zájmem je jezdit se svým tátou traktoristou na traktoru a dělat celý život v místním JZD. Oběma to totiž určitě hodně prospěje!
Proč proboha? Proč, když doteď se k oběma dalo přistupovat individuálně a rozvíjet konkrétně to, co jim bylo z hůry dáno, dál už to jít nemá a oni mají skončit oba ve stejných lavicích, kde se budou svorně nudit (jeden proto, že by zvládl víc a druhý proto, že nezvládá ani tohle)? A ne, nesnažte se mě přesvědčovat, že to spolu nesouvisí a že zrušení selekce individuální přístup nijak nezakazuje, ale naopak na něj klade ještě větší důraz. Já vím, že ho nezakazuje (a měl by mít dokonce ještě větší roli), ale dost úspěšně ho komplikuje, až téměř znemožňuje, protože si schválně zkuste namotivovat k práci prvňáka nebo druháka a pak si to zkuste s děckem v pubertě. To je panečku sešup zájmu, co? A teď to zkuste s třiceti různými dětmi, které je právě v rámci individuálního přístupu třeba namotivovat odlišně (a poté samozřejmě i třeba odlišně udržovat jejich pozornost, něčemu odlišnému je naučit a něco odlišného od nich chtít jako zpětnou vazbu). To je prostě „Mission Impossible“, kterou by nedal ani ten Ethan Hunt (nebo chcete-li Superman, protože přesně to by musel pedagog být, aby dostál všem rádoby kritikům, kteří se v této chvíli začnou ohánět tím, že „na to přeci ti učitelé studují“ a „když to nezvládne, nemá tuhle práci dělat“).
Abych se dobrala nějakému zdárnému konci, tak já osobně jsem tvrdě proti zrušení selekce a stejně tvrdě jsem pro další rozvíjení individuálního přístupu. A dokonce bych ještě u obojího přitlačila a začala s dělením dětí ještě na prvním stupni, byť samozřejmě ne v rámci různých školských zařízení, ale na poli volitelných předmětů, protože nechápu, proč by to měla být výsada jen dětí 11+. Samozřejmě základní stěžejní předměty jako je matematika, čeština nebo prvouka, bych zachovala pro všechny, ale různé výchovy, nebo jazyky si o to dělení přímo říkají. Každé dítě je totiž jiné, každé baví něco jiného, každé k něčemu jinému inklinuje a čím dřív jim pomůžeme se v tom zorientovat a najít to své místo, tím lépe pro ně. Vždyť když už jako společnost tak úzkostně prosazujeme, že každé dítě může v životě uspět a být šťastné (což je rozhodně pravda), tak jim tu možnost neberme. Máme přeci v rukou celou jejich budoucnost, která z velké části leží právě na tom, zda si dokáží v naší společnosti najít vhodnou práci a vhodné místo, tak proč jim tenhle celoživotní boj zbytečně komplikovat už na startu?
