Článek
Zákaznice přišla ve čtvrtek dopoledne.
Bylo jí přibližně pětatřicet, měla kabát v barvě, kterou návrháři nazývají camel a my ostatní říkáme velbloudí hnědá. Koukala se na FingerCare Premium s výrazem člověka, který narazil na něco nečekaného a ještě se nerozhodl, jak k tomu přistoupit.
„Krémy na prsty,“ řekla ke mně, jako by potřebovala potvrzení reality.
„Ano,“ řekla jsem.
„Každý prst zvlášť.“
„Přesně tak. Každý prst má jiné potřeby,“ řekla jsem, protože to stálo v produktovém letáku a já jsem se rozhodla, že budu profesionální.
„Jiné potřeby,“ zopakovala zákaznice. Pak vzala The Underestimated, přečetla víčko-i ty na to máš-a stála s krabičkou v ruce přesně tak, jako jsem stála já ve středu. S výrazem, který říkal: tohle je absurdní, a přesto.
„Kolik to stojí?“
„Ten malíček je čtyři sta devadesát. Sada všech pěti je dva tisíce čtyři sta devadesát.“
Zákaznice počítala v hlavě.
„To je o něco dražší,“ řekla.
„Ano, o čtyřicet korun. Je to luxusní dárkové balení,“ přikývla jsem.
Zákaznice chvíli přemýšlela. Pak vzala sadu.
„Je to pro moji sestru,“ řekla, jako by potřebovala vysvětlení. „Ona má ráda takové věci.“
„Je to krásný dárek,“ řekla jsem.
A divné na tom bylo to, že jsem to myslela vážně. Sada v té krabičce se stužkou-The Leader, The Director, The Bold One, The Romantic, The Underestimated-vypadala jako dárek, který říká: myslela jsem na tebe. Koupila jsem ti něco neobvyklého. I ty na to máš, malíčku.
Zákaznice odešla s tím luxusním dárkovým balením a já jsem se otočila k Věře.
„Prodala jsem sadu FingerCare Premium,“ řekla jsem.
„Slyšela jsem,“ řekla Věra od regálu. „Dva a půl tisíce.“
„Dva a půl tisíce za krémy na prsty.“
„Za sadu,“ opravila mě Věra. „Sada zní jinak.“
„Věro, já jsem řekla každý prst má jiné potřeby a ona to koupila.“
„Markéto.“ Věra se otočila s kondicionérem v ruce. „My prodáváme Inner Glow, tělový olej pro vnitřní záři, a Outer Glow, tělový olej pro záři vnější. Dvě lahvičky. Stejný olej. Jiný název. Každá šest stovek. Prodáváme je pět let a žádná zákaznice se nezeptala jak je možné, že vnitřní záře a vnější záře jsou z chemického hlediska jiné produkty.“
Stála jsem a přemýšlela.
„To je pravda,“ připustila jsem.
„Takže každý prst má jiné potřeby je v kontextu naší prodejny naprosto přijatelné tvrzení.“
„Taky pravda.“
„Navíc,“ dodala Věra a otočila se zpátky k regálu, „malíček má mít svůj krém. Bývá přehlížen.“
Podívala jsem se na svou ruku. Na malíček. Malý, trochu křivý. Sedí tam na okraji dlaně a nikdo o něm moc nepřemýšlí. Ani já ne, a je to můj vlastní prst.
I ty na to máš.
No jo.
* * *
Jakuba Procházku jsem začala sledovat zcela systematicky. To je slovo, které zní trochu obsesivně, ale myslím tím pouze to, že jsem si ho přidala mezi oblíbené na YouTube, zapnula upozornění na nová videa a každý večer po práci, po směně v kuchyni, po dětech a Honzovi, jsem si v kuchyni s čajem pustila jedno nebo dvě.
Nebo tři.
Jednou čtyři, ale ten večer byl Honza s Láďou na rybách. První a poslední Honzův rybolov, při kterém neulovili nic, přišli domů ve dvě v noci a Honza oznámil, že rybaření je sport pro lidi, kteří mají rádi ticho, a že on ticho rád nemá, protože v tichu slyší příliš mnoho myšlenek. Takže jsem měla čas.
Jakub Procházka měl na YouTube přibližně dvě stě videí. Rozdělená do tematických sérií: Komunikace ve vztahu, Jak být přítomným partnerem, Muž v moderní době, Série pro ženy: Jak říci co potřebujete, a nejnovější série: Na cestě k sobě.
Sledovala jsem je v daném pořadí. Metodicky. Jako kurz.
Věra o tom nevěděla. Respektive, Věra věděla, protože Věra vždy ví, ale nezeptala se, a já jsem jí to neřekla. Toto tiché ujednání nám oběma vyhovovalo.
Honza o tom taky nevěděl. Honza se na můj telefon nedívá se stejnou disciplínou, s jakou já respektuji jeho digitální soukromí, takže jsem mohla vesele sledovat Jakuba Procházku v jeho přímém dosahu a on si toho nevšiml. Jednou se zeptal co se tak směju, já řekla ále nic, jen recept, a on přikývl a šel dál, protože recept je věrohodná odpověď na smích v kuchyni.
Nebyl to recept. Byl to Jakubův díl o tom, jak muži reagují na kritiku. S přesnými příklady vět, které ženy říkají a muži slyší jako útok, přičemž příklad číslo dvě byl: proč jsi to zase nechal na lince. A já jsem se smála, protože prázdný kelímek od jogurtu na lince je v naší domácnosti věc tak přirozená, jako výtah co nefunguje. A Jakub o ní mluvil jako o komunikační výzvě vyžadující empatii a porozumění.
Empatii a porozumění.
Já mám kelímky od jogurtu na lince šestnáct let a nikdy mě nenapadlo, že to vyžaduje empatii a porozumění. Nenapadlo mě to, protože jsem si zvykla, a zvyknout si je snadnější, než se každý den znovu rozhodovat, jak to uchopit.
Jakub říkal: zvyknout si není totéž jako přijmout. Zvyknout si znamená přestat vidět. Přijmout znamená vědomě se rozhodnout.
Seděla jsem s čajem a přemýšlela: přestala jsem vidět. A pak jsem si myslela: ale co jsem vlastně vidět přestala? Kelímky od jogurtu? Nebo Honzu? Nebo jsem přestala vidět sebe?
Pak Honza z obýváku zavolal kde je dálkový ovladač a já řekla pod polštářem a on řekl díky a já řekla není zač a pustila si další video.
Pokračování příště.
Seznam dosavadních dílů:
