Článek
Hlavním terčem současné ruské propagandy samozřejmě nejsme my, nýbrž ruští občané, ve kterých se snaží probudit pocity nacionální pýchy, hněvu a křivdy. Tvrdí, že Rusové jsou privilegovaný národ; podstatou toho tvrzení je mytizovaný příběh druhé světové války.
Jejím cílem není lidi přesvědčit o určité „pravdě“, ale přeměnit jejich přirozenou touhu poznat pravdu na pochyby, že by bylo možné se pravdy dobrat nebo ji vůbec rozpoznat.
Tato novodobá propaganda se nesnaží za každou cenu tvrdit „věř tomuto, ne tomuto“ a vytvářet alternativní realitu, jak to dělala nacistická nebo komunistická propaganda. Vyvolává dojem, že verzí reality je příliš mnoho a že nikdo nemůže vědět, jak to je doopravdy.
Aby toho dosáhla, vypouští četné zprávy a tvrzení, které jsou nekonzistentní, často dokonce vzájemně rozporné. O jedné jediné události tak může například souběžně tvrdit:
„Udělali jsme to my, ale mohli si za to oni.“
„To se nestalo.“
„Udělali si to sami a snaží se to hodit na nás.“
„Byla to naše historická povinnost.“
„Spáchal to někdo třetí.“
„Už to tak bylo, když jsme tam přišli.“
Z protichůdných tvrzení si pak každý obyvatel Ruska může „vyzobnout,“ co se mu zdá pravdivé, a doplnit tak svůj obraz světa o mylnou domněnku vymyšlenou Putinovými propagandisty. Rozvíjet své názory a myšlení směrem, který ruskému režimu vyhovuje.
Rusové se proto doslova topí v množství rozličných příběhů a vysvětlení, které ruská propaganda šíří ke všem politickým událostem. Je těžké se v tom všem vyznat, a tak většina z nich snahu porozumět politice vzdala. V duchu hesla z románu 1984 „nevědomost je síla“ se přestali zajímat o dění; rozhodování nechávají na vládě, která tomu všemu rozumí.
„Kdo ví, co je pravda,“ říkají si. „Stejně už to řeší Putin.“
Pokud se přece jen o dění zajímají, stačí zapnout televizi nebo internet. Stát sdělovací prostředky sleduje a koordinuje; televizím určuje program včetně seznamu hostů, které si zvou do diskuzních pořadů. Média tak fungují jako jednotná propagandistická mašinerie a do lidí hustí nejaktuálnější verzi reality, kterou si objednal režim.
Propagandista Solovjov má už 7 let v televizi pořad „Moskva. Kreml. Putin.“, ve kterém Rusům servíruje obludný mišmaš dezinformací a emocí. V současné době s oblibou slibuje, že evropská města shoří a Evropané zemřou.
Ruská propaganda u nás
Ve státech Západu včetně ČR Kreml nemá tak snadný přístup ke sdělovacím prostředkům. Proto propagandu k příjemcům doručuje jinými cestami: prostřednictvím sociálních médií, zdánlivých zpravodajských webů a svých vědomých i nevědomých spojenců.
Také cíle propagandy se u nás liší. Snaží se rozdělovat naši společnost. Prohlubuje názorové rozdíly, snižuje důvěru v média i demokratické instituce. Chce nás zmást, znechutit a rozhádat do takové míry, aby ztížila nebo dokonce znemožnila fungování státu. Díky tomu může Rusko, podle tzv. „Gerasimovovy doktríny“ pro hybridní válku, dobývat státy bez jediného výstřelu.
V ČR má práci jednodušší tím, že navazuje na desítky let prosovětské propagandy, na pocity vděku za osvobození v druhé světové válce a na étos slovanské vzájemnosti. Proto u nás nachází mnoho „spřízněných duší“, lidí připravených ruskou propagandu přijímat, rozvíjet a šířit.
To znepokojuje a někdy i rozčiluje jinou část obyvatel, která smýšlí protirusky. Mezi těmito dvěma skupinami vždy probíhal konflikt, s válkou na Ukrajině jej však ruská propaganda úspěšně rozdmýchala. Nepochopení, hádky a urážky jsou na denním pořádku ve všech online diskuzích a už dávno ne jenom tam. Ruská agrese na Ukrajině rozděluje společnost a ztěžuje vládnutí víc, než jakékoliv jiné téma ruské propagandy.
Není to její první takový úspěch. Významně přispěla ke vzniku a eskalaci sporů během pandemie covidu, podněcuje zášť k Evropské unii. Olej přilévá i do ohně „kulturních válek“ o práva LGBT osob, existenci i řešení klimatické změny, násilí ve výchově a mnoho dalšího. Podporuje především neliberální pohled na ona témata, ale to neznamená, že by se nesoustředila i na liberály. Problematické vidění světa se snaží podsunout i jim.
Je jí jedno, zda je člověk konzervativec, liberál, socialista, intelektuál, nacionalista, konspiracista, komunista, trumpista nebo cokoliv jiného. Každý člověk je pro ni terčem, pro každého má myšlenky, které zapadnou do jeho světonázoru a přitom jej vzdálí většinovému postoji společnosti. S každou takovou myšlenkou, kterou člověk přijme, se víc a víc stává nástrojem či spojencem Ruska.
Spojenci mezi politiky
Spojence nachází ruská propaganda i v řadách našich politiků. Nabízí jim částečné řešení jejich politické komunikace — obrovské množství hesel a tvrzení, ze kterých si politik může vybrat, co zabere na jeho voliče. Nejvhodnější je pro populisty, kteří se pravdou nikdy nezatěžovali a rádi si usnadní život.
Je to trochu jako smlouva s ďáblem: populista, který si osvojí ruskou propagandu, získává voliče a tichou podporu mocného státu, ale postupně vyprázdní svůj politický program (pokud ho měl) a nahradí jej prohlášeními made in Russia, která vyvolávají vášně.
Některé voliče tím odradí, přiláká ale spoustu jiných, které tato forma populismu oslovuje a kterým pak svou komunikaci dál přizpůsobuje tím, že ruskou propagandu přebírá ve větší míře a s menšími ohledy. Čím více to dělá, tím více ve veřejném prostoru hájí ruské zájmy.
V určitou chvíli pak podle Gerasimovovy doktríny pro hybridní válku nastává „ovládnutí vnitřní opozice nepřítele k vytvoření permanentní informační fronty, namísto klasické frontové linie“. Od té chvíle jsou ruské lži významným aspektem veřejné debaty a politického rozhodování.
Takovou míru vlivu nepřátelské moci bychom neměli dopustit. Jak tedy s ruskou propagandou bojovat?
Jak ruskou propagandu porazíme
Bránit se jí můžeme každý sám, a to tím, že nebudeme nekriticky přijímat informace a budeme je ověřovat. Tím předejdeme tomu, abychom se sami stali spojenci ruské propagandy a pomáhali ji šířit. Tuto práci si podstatně usnadníme, když budeme sledovat pouze solidní média, která své informace sama ověřují.
Složitější je to s obranou společnosti jako celku. Snaha ji rozdělovat je součástí ruské hybridní a informační války. Břemeno tohoto boje by proto měl nést stát a prostřednictvím demokratických institucí své občany před hybridními útoky bránit; ne vždy se to bohužel děje.
Snaha zastavit ruské dezinformace je ale v současné situaci pro naše instituce nerovným a marným bojem. Jediný ruský propagandista může pomocí umělé inteligence zakládat a spravovat desítky nebo stovky zdánlivě zpravodajských webů. Na naší straně pracuje několik týmů lidí, aby škody jím způsobené snižovalo.
Jako neúčinné se ukazuje zapojení policie a státního zastupitelství. Šiřitelé ruské propagandy na naší straně hranice konají převážně nevědomky a nemají v úmyslu narušit suverenitu České republiky, nebo jim to alespoň nelze prokázat. Stíhání jednotlivých aktérů je navíc neefektivní — stíhání jediného aktéra představuje celé měsíce práce mnoha lidí. Pro ruskou propagandu je přitom takový člověk snadno nahraditelný.
Putinovy dezinformace už vynesly k moci několik radikálních politiků, kteří přispívají k rozdělení své země. Demokratické státy včetně ČR jen obtížně hledají odpověď na nepřátelské ovlivňování voleb — nejvýznamnější část svých rozhodovacích procesů.
Momentálně asi nejvýznamnější institucí v boji s Ruskem je Centrum proti hybridním hrozbám, které kvalitně analyzuje jak dezinformační hrozby ruské propagandy, tak metody boje proti nim. Významnou roli by měl hrát Odbor strategické komunikace státu. Ten o ruské propagandě šíří osvětu, ale současně ve své vlastní komunikaci posiluje pojetí my vs. oni, tedy rozdělování společnosti, proti kterému má bojovat. Domnívám se proto, že jeho osvětová činnost dopadá hlavně na občany, kteří už jsou si nebezpečí ruské propagandy vědomi.
Pozitivní úlohu hraje prezident Pavel, který působí na politiky i občany, aby nerozdělovali společnost (například v projevu 28. října nebo na nedávných jednáních o bezpečnosti).
Anketa
I my občané ovšem neseme odpovědnost za to, jak náš stát situaci zvládne. Můžeme to po něm požadovat, pomáhat mu budovat a posilovat instituce, které se cizím vlivem zabývají.
Nejúčinnější metodou boje proti ruské propagandě je zlepšovat fungování státu a společnosti. Kdybychom totiž žili ve spokojené bezkonfliktní společnosti s dobře fungující veřejnou správou, kdybychom se vyrovnali s minulostí a shodovali se na směřování země, ruská propaganda by nás rozdělovala jen těžko. Za to, jak se k sobě navzájem chováme, si můžeme především sami; Rusko pouze rozdmýchává spory a emoce, které naši společnost trápí už desítky let.
Dokážeme to změnit?
Další zdroje: archiv autora, Analýza připravenosti České republiky čelit závažné dezinformační vlně, Putin's Info War on the West: what you must know, Informační manipulace Kremlu. Death of Truth, Steven Brill, Alfred A. Knopf, New York, 2024.
