Článek
Noha ruského vojáka
„Vaše země leží v oblasti, kam za druhé světové války vstoupila noha sovětského vojáka,“ vysvětlil roku 1968 v Moskvě našim uneseným představitelům sovětský vůdce Leonid Brežněv. „Vykoupili jsme to velkými oběťmi a z této oblasti neodejdeme. Hranice této oblasti jsou i našimi hranicemi. Protože nás neposloucháte, cítíme se tím ohroženi. Ve jménu mrtvých z druhé světové války, kteří i za vaši svobodu položili život, jsme tedy plně oprávněni poslat k vám své vojáky, abychom v našich společných hranicích cítili opravdu bezpečni. Zda nás někdo ohrožuje, nebo ne, není podstatné. To je věc zásadní, nezávislá na vnějších okolnostech. A tak tomu bude od druhé světové války na věčně časy.“
Brežněv se prý tehdy divil, že tak jednoduchou věc českoslovenští politici nechápou. Považoval za samozřejmost, že naše území Rudá armáda dobyla. Že jsme součástí ruského impéria.
Ta myšlenka v Rusku nevymizela, naopak. I dnes je tam velmi populární, zejména u radikálů, o které diktátor Vladimir Putin opírá svou moc. Není divu, nostalgií po moci Sovětského svazu trpí i on sám.
Tisíce hrobů a pomníků rudoarmějců rozesetých po ČR bohužel slouží nejen převážně zasloužené pietě, ale i ruské propagandě. Připomínají, že k nám vstoupila noha sovětského vojáka, že tu byla prolita ruská krev. V jejím jménu si nás Rusové nárokují.
Putinovo trauma z rozpadu SSSR
V době, kdy Brežněv obsazoval Československo a našim politikům objasňoval svou imperiální doktrínu, bylo Vladimiru Putinovi teprve 16 let. Už v té době se ale obdivoval Brežněvovi, moci sovětského impéria a jeho tajné služby KGB, do které byl o několik let později přijat.
Jeho nejdelším a nejvýznamnějším působištěm bylo východní Německo, kde měl za úkol pomáhat udržovat moc nad tímto dobytým územím. Když v roce 1989 dostal příkaz nezasahovat proti pádu komunismu, byl to pro něj šok. Místo aby se svými kolegy a sovětskou armádou likvidovali povstání, pálili archivy východoněmecké KGB a vyklízeli pole. Impérium složené z území, kam vstoupila noha sovětského vojáka, se mu rozpadalo před očima. Muselo to být traumatizující.
Jak moc traumatizující, to jsme mohli pochopit o 15 let později. To už byl Putin prezidentem Ruské federace a v projevu k ruským papalášům rozpad SSSR označil za “největší geopolitickou katastrofu 20. století. Napříč pětadvacetiletým působením v čele Ruska pak v obyvatelstvu všemožně podporuje nostalgii po Sovětském svazu i imperiální choutky.
Velkoruská ideologie
Putinem to ale nezačalo. Ruská říše se ale rozpínala po celou svou historii. Vtipně se k tomu vyjádřil Václav Havel v roce 2008: „Po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí. I když je to největší země světa, má přesto pocit, že je taková trochu malá a že ji ohrožují i nepatrní sousedé, které kolem sebe má.“
Upřesněme ale, že Rusko by především chtělo končit co nejdále.
Už v 19. století se u nás prosadily ruské myšlenky panslovanství, velké slovanské říše pod vedením Ruska. Ještě o něco starší je myšlenka eurasianismu, je které se dnešní Rusko vrátilo.
Název by napovídal, že jde o sjednocení Eurasie, tak to ale není - jde o vybudování mohutné ruské říše jako geopolitické velmoci, na které jsou bezpečnostně závislé i okolní státy. Jakési panslovanství bez slovanství.
Příkladem takového geopolitického uspořádání je Sovětský svaz, ale také stát Eurasie z Orwellova 1984. Ten se v románu rozkládá na celém území Evropy a Afriky, z Asie pak neovládá pouze jihovýchodní část, kde se rozkládá stát Eastasie, tedy Čína.
V roce 1997 vydal zvrácený ruský filosof Alexandr Dugin knihu Základy geopolitiky. Eurasianismus v ní popsal jako geopolitický program Ruska a nastínil postup, jak ho realizovat. Rusko by podle něj v Evropě mělo připojit Ukrajinu, Pobaltí, Finsko, část Polska a další státy bývalého sovětského bloku.
„Eurasijský“ prostor — území, která byla dříve pod nějakou formou ruské nadvlády, kterou se Rusko snaží obnovit. Vynechává pouze Aljašku, za to se ale prostřednictvím bývalé Wagnerovy armády prosazuje i v Africe.
Cestou k tomu má být zejména narušení euroatlantické vazby, a to jak mezi Evropou a USA, tak mezi Evropou a Británií. Posilovat se má naopak úloha Německa, které historicky existovalo bez euroatlantické vazby a mělo by mít vedoucí úlohu ve střední a západní Evropě. I to by však byl pouze přechodný stav, než by Rusko postupně ovládlo celou Evropu.
Kniha se postupně prosadila mezi ruskou smetánkou, stala se dokonce učebnicí vojenské akademie. Je pravděpodobné, že Putinovi byla při jeho klíčových rozhodnutích inspirací nebo i manuálem. Zcela v duchu jejích myšlenek například připojil části Gruzie nebo Ukrajiny, podpořil brexit nebo zvolení izolacionisty Trumpa, buduje spojenectví s Íránem; nejdůležitějším strategickým prvkem z Duginovy hlavy jsou ale dezinformace, kterými Rusko už přinejmenším 12 let úspěšně rozděluje západní společnost a získává v ní významný vliv.
Megalomanská vize Základů geopolitiky je absurdní a v mnoha ohledech nenaplnitelná. To nic nemění na tom, že se ji Rusko snaží naplnit a fašistu Dugina si hýčká jako velkého myslitele. O jeho vážnosti svědčí i občasná kritika Putina jako příliš mírného, kterou by ruský diktátor nepřešel od nikoho jiného než právě od Dugina.
Ideolog a filozof ruské velkoleposti Alexandr Dugin
Nutno dodat, že mezi stoupenci Velkého Ruska Dugin zdaleka není výjimkou nebo výrazným radikálem. Po expanzi Ruska volá okolo 15 % občanů Ruska, další desítky procent s ní alespoň souhlasí. Nárok Ruska se rozpínat a obnovovat sovětské impérium je ve veřejném prostoru naprostou samozřejmostí. Jen cíle se změnily, zvýšily.
Není to jen proto, že s jídlem roste chuť. Dugin v roce 1997 zdaleka nemohl dohlédnout, jak úspěšné a rozsáhlé budou dezinformační kampaně proti Západu díky rozmachu sociálních sítí ani jak impotentně se státy Západu k oněm kampaním postaví a jak moc velký prostor nechají Rusku, aby jejich občany infikovalo svou propagandou, ovlivňovalo tak veřejné mínění a dokonce i volby.
Nepřestanou, je to na věčné časy
Víra, že v blízké době Rusko své geopolitické tažení zastaví, například po případném vítězství nad Ukrajinou, je proto zcela neopodstatněná. Svůj vliv nad bývalým sovětským územím a bývalými sovětskými satelity utužuje po celou dobu Putinovy vlády. Je zcela absurdní se domnívat, že by toho zanechalo, když Západ není schopen přiměřeně reagovat na ruskou propagandu a je jí extrémně zranitelný; navíc v situaci, kdy dětinský americký prezident plní nejvřelejší ruská geopolitická přání, když zpochybňuje euroatlantickou vazbu i jiné závazky USA a v donedávna izolovaném válečném zločinci Putinovi vidí pomalu geopolitického partnera.
Je mnoho věcí, které Putin dělá dobře, ale ze všeho nejlépe vyjednává s Donaldem Trumpem. Hlavně s Donaldem Trumpem 2.0.
Ruská propaganda to obyčejným Rusům prezentuje jako přiznání, že USA vyvolaly válku na Ukrajině, i jako dočasné účelové spojenectví soupeřících velmocí. A dává najevo, že obnova sovětského geopolitického vlivu bude pokračovat, že po tomto vítězství budou následovat další.
Slibuje mimo jiné ekonomický úpadek Ameriky nebo znovupřipojení sovětských satelitů včetně České republiky. Jedna z fejetonistek ruského online média Pravda v reakci na Trumpovu imperiální rétoriku napsala: „Poláci a Češi vědí, že se znovu stanou našimi satelity. Proto tolik kvílejí.“
Má pravdu. „Kvílíme“, či spíše se tím zabýváme, právě proto, že nechceme obnovit nerovný vztah s parazitickým Ruskem a stát se znovu jeho vykořisťovaným satelitem. V našem případě Rusko zatím používá především propagandu. Kam to vede můžeme pozorovat na Slovensku, kde už voliči pod vlivem dezinformací zvolili proruskou vládu, což vliv ruské propagandy dále umocňuje.
Nebezpečnosti ruských plánů bohužel vůbec neodpovídá přístup většiny našich politiků. Ti z protisystémových stran převážně papouškují ruské dezinformace a cílí na voliče, kteří oněm dezinformacím podléhají.
Největší zbraní Ruska jsou ve 21. století dezinformace. Jejich prostřednictvím rozeštvává obyvatelstvo států Západu a posiluje tam svůj vliv. Míra úspěchu operací i míra apatie jednotlivých států patrně dalece předčila původní ruská očekávání.
To samé bohužel často dělají i tváře našeho nejsilnějšího politického subjektu ANO — jejich přístup je proměnlivý, chameleonský, alibistický. Skutečná povaha a závažnost situace je zdá se nezajímá; zabývají se především otázkou, jak se zavděčit a neznelíbit voličům. Svým přístupem ale legitimizují jak ruskou propagandu, tak protisystémové strany, které ji bezskrupulózně šíří.
Tím nepřímo napomáhají Rusku v jeho dlouhodobém plánu nějakou formou obnovit náš vazalský vztah z období komunismu. Nenechme si od nikoho v této vypjaté době namlouvat, že Ruská válka proti Ukrajině a Západu je nedůležitá nebo ukončená záležitost. Musíme věci nazývat pravými jmény. A k tomu potřebujeme politiky, kteří se k výzvám věčného ruského imperialismu staví čelem.
K tomu patří popravdě říkat, že po vítězství na Ukrajině by se Rusko nezastavilo a usilovalo by získat pod svou kontrolu i další státy, ke kterým patří několik našich spojenců a dokonce i my. Na naše území vstoupila noha sovětského vojáka a byla na něm prolita ruská krev. Proto se nás Rusové nikdy nevzdají — ani za Putina, ani za jeho nástupců.
Autorský text. Zdroje informací v odkazech textu. Další zdroje: Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1990, Mladá Fronta, edice Archiv. Newsguard. Archiv autora, zejména z přednášek politického filozofa Vlada Vexlera a z rešerše ruského mediálního prostoru. Dezinformační zdroje neodkazuji.
