Kapela Beggars Opera – takhle nějak chtěli původně znít Deep Purple

Když se někdy ve druhé polovině šedesátých let minulého století objevila snaha povýšit rockovou hudbu z módní záležitosti na umělecké dílo, znamenalo to malou revoluci. Hudebníci dokazovali, že jejich produkce se kompozicí a virtuozitou vyrovná klasické hudbě. V ní leckdy také hledali svou inspiraci. Vznikla tak generace progresivního rocku tvořená mladými a velmi talentovanými muzikanty překonávajícími všechno, co bylo tehdy v populární kultuře běžné.

Velké nároky to kladlo i na posluchače, kteří místo dřívějších maximálně tříminutových popěvků dostávali výpravné desetiminutové eposy. Vznešenost a nedosažitelnost této hudby ji sice vynesla na výsluní, následně však způsobila i její pád. Po necelých deseti letech smetla tuto rockovou aristokracii punková revoluce vracející se k zemité jednoduchosti. A přestože jména jako Genesis, King Crimson nebo Emerson, Lake & Palmer mají dodnes patřičný zvuk, jejich zlaté progresivně rockové časy se už nikdy nevrátily.

Do této společnosti chtěla na začátku sedmdesátých let proniknout i skotská formace Beggars Opera. Vydala několik slibných alb, dosáhla s nimi však jen omezeného úspěchu. Jedním z problémů mohl být i trochu nešťastně zvolený název podle legendární Žebrácké opery. Odkazovat se k něčemu tak všeobecně známému nevyhnutelně znamená, že si vás s tím lidé budou plést. Podle Rickyho Gardinera si název vybrali tak, že poslepu zapíchli prst na náhodné stránce slovníku.

Zakládající trio – zpěvák Martin Griffiths, kytarista Ricky Gardiner a basák Marshall Erskine – v létě 1969 pracovalo na stavbě silnice M40 z Birminghamu do Londýna. Společná práce utužila vzájemné vztahy a po návratu do Skotska k sobě trojice přibrala varhaníka Alana Parka a bubeník Ray Wilson se připojil přes inzerát. Byla to pozoruhodně pestrá směsice - zpěvák obdivoval Franka Sinatru, klávesák miloval klasiku, vzorem divokého bubeníka byl Ginger Baker, basák měl cit pro populární hudbu…

Pětice přebírala repertoár klasické hudby (například rakouského skladatele Franze von Suppé) a jala se jej aranžovat po svém. Vznikla tak například Raymond's Road, veselý pelmel klasických melodií, který se dodnes těší mezi fanoušky skupiny velké oblibě. A nejlépe také dokladuje ranou éru Beggars Opera. Objevila se i na jejich debutovém albu Act One, kde kostýmovaná pětice na obalu vypadá, že utekla z natáčení videoklipu I Am the Walrus. Deska nabízela pouhých pět písní, přičemž tři byly autorské. V této fázi vstupuje do hry poslední klíčový člen – respektive členka.

Virginia Scott byla nadanou klavíristkou s klasickým hudebním vzděláním z Itálie. Skupina ji původně přibrala jako aranžérku pro své úpravy klasiky. Virginia v tom prokázala velký talent a podílela se na dvou písních debutové desky. Poté ji pětice požádala, aby se k nim připojila i jako aktivní hráčka. A posadila ji k netypickému nástroji – Mellotronu.

Mellotron byl zvláštní vynález ze šedesátých let. Měl klasické klávesy, uvnitř se však neskrývaly klapky, ale pásky. Ke každé klávese byla připojena páska s přibližně osmisekundovým zvukem nástroje, která se po zmáčknutí začala přehrávat a po uvolnění se díky pružině rychle převinula zpět. Nástroj měl dva obvody – doprovodný a sólový – a díky přepínačům bylo možné měnit i výšku tónu nebo jeho tempo. Ve své podstatě šlo spíš o zvukový sampler než hudební nástroj v pravém slova smyslu. Kvůli komplikované konstrukci byl Mellotron nejen velmi těžký (vážil nejméně 55 kilogramů), ale také nevyzpytatelný a poruchový. Jeho nedokonalost však dala vzniknout vyhledávanému originálnímu zvuku.

Beggars Opera tak nebyli první, kteří ho použili, byli však jedni z mála, kteří z něj udělali pevnou součást svého zvuku. Hrát na Mellotron přitom vyžadovalo jiný styl přemýšlení než běžné klávesy. Pro Virginii Scott to také znamenalo odvádět neviditelnou práci v pozadí, dotvářet „atmosféru“ všech písní, zatímco její mužští kolegové mohli dávat na odiv své instrumentální schopnosti.

Vrcholnou ukázkou této sestavy se stalo její druhé album Waters Of Change a největší hit Time Machine:

Skutečně poctivé progresivně rockové manévry se vším, co k tomu patří. Navzdory tomu, že píseň má přes devět minut, ani na okamžik nenudí, střídají se tu zpěv a nápadité instrumentální pasáže. Skladba má však zároveň velmi silnou a stabilní kostru (včetně ústředního riffu netypicky zkombinovaného ze dvou nástrojů), která brání tomu, aby se rozpadla v bezúčelné jamování.

Nejpozději od momentu, kdy Martin Griffiths začne zpívat, je to krystalická ukázka, jak chtěla znít původní sestava Deep Purple. Také ona začínala s progresivním rockem; lépe řečeno, chtěla ho hrát. Jejím problémem ale bylo, že pouze jediný člen měl cit pro propojování klasické a rockové hudby. Ostatní pouze následovali jeho vedení, takže výsledek zůstal někde na půli cesty.

Zaujme i hlasová podobnost s původním zpěvákem Deep Purple Rodem Evansem, byť Martin Griffiths byl mnohem nápaditějším vokalistou. Také silná atmosféra písně umocněná tajemně romantickým textem je přesně tím, o co Deep Purple na svých prvních třech deskách (většinou neúspěšně) usilovali.

Spojitostí mezi oběma skupinami je víc. Desku Waters Of Change totiž produkoval Martin Birch, dlouholetý spolupracovník Deep Purple. A Beggars Opera naopak na svém prvním singlu Sarabande rozjedou takovou směs rocku a funku, která mohla klidně vypadnout z desky In Rock.

Pro Beggars Opera byla v této fázi typická především velká hravost. Melodie umně kombinované z hudební klasiky a vlastních nápadů jsou velmi barvité a veselé (občas skoro až klaunské). Asi nejlepším důkaz poskytne píseň Festival, jejíž skočný rytmus doslova zosobňuje slavnostní veselí zpěvu a tance.

Na další album Pathfinder začal více pronikat konvenčnější rockový vliv. Kapela vyrazila na velké a náročné turné, třetí deska si však už nezískala takové uznání. Zpěvák Griffiths poté skupinu opustil a na jeho místo nastoupil bývalý frontman Savoy Brown Pete Scott. Na dalším albu Get Your Dog Off Me! čekal fanoušky šok. Varovat je sice mohl už obal, po přehrání se však asi nestačili divit. Dřívější dlouhé hloubavé skladby zmizely, tajemná atmosféra byla pryč. Nahradily je krátké, řízné a blues ovlivněné songy. Ironií ale je, že Beggars Opera i v této produkci excelují.

Skupina si zřejmě uvědomila, že to přehnala, a když vyšlo další album Sagittary, kombinovalo v sobě kratší i výpravnější klasikou ovlivněné skladby. Obě polohy fungují opět dobře, ale jejich spojení desku zbytečně rozklížilo. Z dřívější sestavy už zbyl pouze Ricky Gardiner a Virginia Scott přesunuvší se od mellotronu ke klávesám. Svá poslední dvě alba dali Beggars Opera dohromady s minimálním rozpočtem u německého vydavatelství.

Právě v Německu byli nejpopulárnější. V roce 1971 tam odehráli i svůj největší koncert. Na festivalu Great British Rock Meeting po boku takových jmen jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Rory Gallagher hráli pro 112 tisíc lidí.

Právě Scott a Gardiner (později manželé) drželi a oprašovali značku Beggars Opera a od poloviny nultých let současného století dokonce vydali i několik nových desek. Smutnou ironií bylo, že když Ricky Gardiner v roce 2022 zemřel po dlouhém boji s Parkinsonovou nemocí, v titulcích článků připomínajících jeho život se víc zdůrazňovala jeho spolupráce s Iggym Popem nebo Davidem Bowiem než dlouholeté účinkování ve vlastní skupině. Přitom právě Beggars Opera jsou nejlepším důkazem toho, že zdroj zajímavé hudby se ukrývá i u méně známých veličin.

Vyjma proklikávacích zdrojů čerpá článek z webových stránek Beggars Opera. Rád bych také poděkoval Virginii Scott za poskytnutí fotografie.