Článek
Po neúspěchu Burnin‘ Sky (získala v Americe jen zlatou desku a v žádné hitparádě nepronikla do první desítky) si Bad Company dali přestávku a v roce 1978 dokonce vůbec nekoncertovali. Sešli se až v polovině roku k dalšímu nahrávání. Jejich páté album Desolation Angels vyšlo na začátku roku 1979. Navzdory tomu, že šlo archivní název (jméno inspirované povídkou Jacka Kerouaca mělo nést už druhé album Free v roce 1969), deska ohlašovala změny.
Hned úvodní song Rock and Roll Fantasy představoval trefu do černého. Odvážný mix rocku a taneční hudby, v níž Paul Rodgers s úspěchem použil dříve odmítaný kytarový syntetizér, se hned po vydání stal největším hitem Bad Company po hodně dlouhé době a zařadil se mezi vůbec nejlepší kousky této formace. S vlastní tvorbou přispěl i Boz Burrell a jeho Gone, Gone, Gone se svého času stala miláčkem rádií. Tyto dvě skladby stačily vytáhnout album až k platinové desce a k umístění v Top 10 na obou stranách Atlantiku. V pozadí tentokrát zůstal Mick Ralphs, jehož Oh, Atlanta nebo Lonely For Your Love jsou sice stále zábavné na poslech, ale nepřinášejí už nic nového.
Diamanty nejsou věčné
Ačkoliv úspěchy v žebříčcích byly kolísavé, na přízeň fanoušků se Bad Company mohli spolehnout i na jejich dalším turné byly vyprodané koncerty a vypadalo to, že s Desolation Angels se můžou vyhoupnout zpátky do sedla. Když ale v roce 1980 předčasně zemřel bubeník Led Zeppelin John Bonham, neznamenalo to jen konec mohutné rockové vzducholodi. Bonhamova smrt zdrtila i manažera Petera Granta, který se úplně stáhl z veřejného života. Jeho svěřenci v Led Zeppelin ukončili činnost… a ti z Bad Company zůstali sami, napospas svým problémům, napjatým mezilidským vztahům i vzrůstající frustraci. S odstupem let přiznávají, že Grant jim velmi chyběl, aby mezi nimi uvolnil napětí. Problémy vyvrcholily rvačkou mezi Rodgersem a Burrellem. Všichni si uvědomili, že takhle to dál nepůjde. Přesto se ještě jednou pokusili vydat album.
Jejich poslední studiovka Rough Diamonds z roku 1982 zklamalajak fanoušky, tak kritiky. Příliš nepřipomínala starou tvorbu Bad Company, neměla její dřívější ostré hrany. Kapela působila unaveně a bez nápadů. S výjimkou úvodní Electricland upadly všechny ostatní písně do zapomnění. Když Paul Rodgers oznámil odchod, byl to i konec Bad Company. Samotný zpěvák si chtěl odpočinout od náročné rutiny cestování a nahrávání. Vystupoval spíše sporadicky. Vnitřně se však těžko vyrovnával s tím, že už není rockovou hvězdou. Po pár letech potkal Jimmyho Page, který měl podobné pocity. Dřívější hudební idolové sestavili novou kapelu Firm, která však navzdory hvězdnému potenciálu produkovala mdlou hudbu a vydržela jen několik let.
Simon Kirke se spojil se skupinou Wildlife a pomohl jí v roce 1983 natočit debutové album produkované Mickem Ralphsem. Byla to poslední deska, jež vyšla na potápějícím se zeppelinovském vydavatelství Swan Song. Oba však v další kariéře spíše živořili, a tak v roce 1986 začali koketovat s myšlenkou na návrat Bad Company. Čáru přes plány jim však udělal Rodgersův nezájem. S těžkým srdcem proto nabídli jeho post Brianovi Howemu, bývalému zpěvákovi Teda Nugenta. Do sestavy se nevrátil ani Boz Burrell. Ačkoliv to obal prvního ponávratového alba tvrdí, ve skutečnosti se na něm vůbec nepodílel.
V průběhu příštích šesti let vydá tato sestava Bad Company čtyři alba. Nebyly to pro ni ale šťastné roky. Simon Kirke se potýkal s drogovou a alkoholovou závislostí a Mick Ralphs nebyl s touto podobou Bad Company spokojený, připadalo mu, že Brian Howe nemá respekt ke dřívější podobě kapely Zpěvák naopak tvrdil, že ke konci veškerá tíha odpovědnosti spočívala na něm a na producentovi, protože Ralphs už ani neskládal nové skladby. Ani jedno z pětice alb nebylo úspěšné, to první přirovnala jedna recenze k „high-tech vraku“. Ani v žebříčcích se nedařilo, ty tam byly zlaté časy ze sedmdesátých let.
Mick Ralphs proto v polovině devadesátých let v kulhajícím projektu vyměnil zpěváka a baskytaristu. Hlas nováčka Roberta Harta byl až k nerozeznání podobný na Paula Rodgerse. Nové (a jak se později ukázalo poslední) studiové album nazvané Company of Strangers se tak neslo ve stylu starých dobrých Bad Company balancující mezi retro rockem a snahou zachytit současné trendy. Už kvůli tomu se žádný návrat na výsluní nekonal a Ralphs s Kirkem ukončili činnost kapely.
Návrat na pár koncertů
Čtyři původní členové se setkali až v roce 1999, kdy se rozhodli podpořit vydání své Antologie nahráním několika nových písní. Setkali se i na pódiu a byl to euforický návrat. Reakce publika byla bouřlivá a stará chemie mezi muzikanty se obnovila. Bohužel však nevydržela moc dlouho. Tentokrát to byl Boz Burrell, který ze „špatné společnosti“ zase vystoupil. Za ta léta se hudebně posunul k jazzu, podle kapely mu „trvalo věčnost, než naladil basu“ a kvůli jeho závislosti na alkoholu a drogách se měnil v „neřízenou střelu“. I vlivem toho byl návrat pouze jednorázový. V roce 2006 zemřel Burrell v šedesáti letech na infarkt, čímž definitivně skončily dohady na další setkání slavné čtyřky.
Zbylí členové se pak opět naplno sešli až v roce 2012 a po následující čtyři roky koncertovali, dokud dalšímu účinkování Micka Ralphse nevystavily stopku jeho zdravotní problémy, kvůli kterým už nemohl cestovat. Káru Bad Company po další tři roky tlačili Rodgers s Kirkem. Poslední koncerty Bad Company zatím proběhly v roce 2019. Paul Rodgers poté bojoval s následky mrtvice, z níž se sice zotavil, ke koncertování se však zatím nevrátil. Nad dalším pokračováním jeho nejslavnější kapely tak visí otazník.
Mělo by se o nich vědět?
Možná vás při čtení o všech těch platinových deskách a vyprodaných koncertech napadlo: jak to, že je tahle kapela ve veřejném prostoru tak málo zmiňovaná? Neměla by stát po boku rockových velikánů typu The Who, Rolling Stones nebo sbratřených Led Zeppelin? Odpovědět na tak komplexní otázku asi jednoznačně nejde, dejme proto šanci několika teoriím.
Třeba to bylo tím, že kapela nikdy nevyprodukovala skutečný superhit. Píseň, která by byla známější než oni sami, něco jako Stairway to Heaven, Eye of the Tiger, Smoke on the Waternebo Highway To Hell. Písně Bad Company typu Rock’n’Roll Fantasy, Shooting Star nebo samotná Bad Company, tuto roli vždy plnily jen částečně. Jsou známé, ale především v rockových kruzích.
Další důvody můžou dlít v celkové produkci skupiny. Jak už bylo řečeno, ve většině případů Bad Company nijak neexperimentovali a hráli jednoduše a účelně stavěné rockové fláky. Ty sice bodovaly v hitparádách, do hudební evoluce však Bad Company příliš velkým písmem nezaznamenaly. Kapela není spojována s velkými instrumentálními novotami, zařazování neobvyklých nástrojů či položení základů plně nového hudebního žánru. Byli prostě „jen“ velmi dobří a populární. Nabízí se srovnání s Creedence Clearwater Revival, kteří o pár let dříve s podobnou filozofií vzdorovali tehdy dominujícímu psychedelickému rocku. Ti jsou ale známí a obdivovaní dodnes.
Možná byla chyba ve filozofii kapely. V níže citovaném dokumentu zazněla od více účinkujících věta, že Bad Company byli pro spoustu svých posluchačů o dobré náladě. Písně o tom, jaké je skvělé hrát hudbu, jak je opojné být rockovou hvězdou a celkově optimistické vyznění většiny produkce Bad Company zvedaly všem fanouškům náladu. Ostatně samotná kapela prožila velkou část své sedmdesátkou kariéry v euforických pocitech, proto je logicky promítala i do hudby. Navzdory tomuto pozitivnímu efektu to však ponouká k tomu pohlížet na tvorbu této skupiny jako na jednorozměrný zážitek. Optimistické písně zahřejí u srdce a nabídnout pohled na život z té lepší stránky… za tím však už není nic dalšího, proč by měly posluchači potýkajícím se se složitostmi života utkvět v paměti. A tak v ní zůstanou pouze jako skvělé rockové písně do lepší nálady.
Těžko říct, která teorie je pravdivá. Může to být jedna, všechny, nebo ani jedna. Na úplný závěr snad ještě dodejme, že věty o pozapomenutí na Bad Company je třeba brát s lehkou rezervou. Jak už zaznělo v prvním článku, v anglofonním světě je tato čtyřka známá nepoměrně víc než mezi našimi kopečky.
Zdrojem článku byla kniha Johna Van der Kisteho Free & Bad Company in the 70's a dokument Bad Company in Performance.
