Dluh není sprosté slovo. Sprosté je, komu půjčené miliardy skončí na účtu

Sněmovna vedla ve středu noční jednání. Vládní koalice si prosadila možnost hlasovat i po půlnoci, aby přehlasovala Senát a definitivně schválila zákon o veřejných rozpočtech. Norma vládě umožní navyšovat výdaje na obranu a strategické stavby nad schválené rámce až do roku 2036 a v krizových situacích výrazně zvyšovat výdaje bez souhlasu parlamentu. Předseda ODS Martin Kupka varuje, že na konci volebního období můžeme platit jen na úrocích dvě stě miliard ročně. Jenže pravicový refrén, že dluh je hřích a šetřit se musí vždy a všude, je špatná odpověď na špatně položenou otázku. Já se neptám jen, kolik si stát půjčí. Ptám se a budu se ptát dál: za co a hlavně pro koho?

Česko není předlužená země. Se státním dluhem kolem 46 procent HDP jsme hluboko pod evropským průměrem, který přesahuje 81 procent. Půjčit si na zateplené školy, dostupné byty, vysokorychlostní železnici nebo moderní energetiku je rozumné hospodaření - taková investice se vrátí v nižších účtech domácností i v silnější a úspěšnější ekonomice. Tohle zelená levice říká dlouhodobě a počítají s tím i nová evropská fiskální pravidla. Státní dluh má letos vyrůst o více než tři sta miliard a přiblíží se čtyřem bilionům, plyne ze strategie ministerstva financí. I to je pořád zvládnutelné číslo - pokud za ním ale stojí plán. Levicová kritika téhle vlády proto nezní „nepůjčujete si“. Zní: nepůjčujete si bez vize a bez kontroly.

Schválená novela totiž není o investicích. Je o odstraňování kontroly. Vláda získala možnost zvýšit výdaje rozpočtu až o desetinu — jen letos by to bylo až 240 miliard korun. Bez souhlasu Sněmovny. Senát navrhl pojistky v podobě limitů a souhlasu sněmovních výborů; ministryně Schillerová je odmítla a koalice je smetla. Poznáváte ten vzorec? Stejně jako u zákona o úřednících, o kterém jsem nedávno psala, se neruší problémy. Ruší se pojistky.

Na co přesně si vláda vyjednala výjimky z rozpočtových limitů? Obrana a liniové stavby. Bezpečnost i infrastrukturu potřebujeme. Ale kde je výjimka na dostupné bydlení? Na energetickou modernizaci domácností, školy, vodu v krajině? Nikde. Ta samá vláda, která si uvolňuje ruce pro stamiliardové výdaje, zároveň odmítá připravit čerpání 52 miliard ze Sociálně klimatického fondu, protože vyjednává odklad emisního systému ETS2. Fond měl přitom přinést peníze na nájemní bydlení, renovace domů a dopravu pro odlehlé regiony. Na to, co domácnostem trvale snižuje účty. A zatímco na zbraně a beton výjimky máme, šedesáti tisícům dětí bez domova vláda letos pomoc škrtla. A ve stejném týdnu Sněmovna projednala novou evidenci tržeb obalenou daňovými dárečky — od tichého vína jako odčitatelného daru po výjimku na vánoční kapry. Slibovaných 14,4 miliardy tak rozpustí dřív, než je vůbec vybere.

Absence vize má přitom cenovku, kterou známe přesně. Produktivita české ekonomiky se za posledních pět let téměř nezvýšila, upozorňuje ekonom Tomáš Dvořák. Rosteme jen tím, že pracuje víc lidí a déle. Cesta ven vede přes investice do vzdělání, vědy a ekonomiky s vyšší přidanou hodnotou. Tam ale žádná rozpočtová výjimka nemíří. Vláda si půjčuje na to, co je vidět z billboardu, ne na to, z čeho se žije za deset let.

Ministryně financí slibuje, že vyšší výdaje nastartují růst. Možná ano. Jenže růst HDP se v Česku dlouhodobě nepropisuje do peněženek. Třetina domácností má dnes nižší reálné příjmy než v roce 2021, ukazují data PAQ Research; mezi pracujícími bez maturity si pohoršila skoro polovina. A stát jim situaci ještě ztěžuje: sleva na poplatníka se od roku 2022 nezvýšila, což je v podstatě skryté zvyšování daní pro ty, kdo mají nejnižší příjmy. Podíl mezd na HDP máme přitom výrazně nižší než Německo a ekonomové  spočítali, že kdyby se narovnal, mohly by být české mzdy o pětinu vyšší. Zatím ale větší díl toho, co tu vyprodukujeme, připadá vlastníkům kapitálu, ne lidem, kteří tu hodnotu tvoří.

A dluh bez pravidel tuhle nerovnost dál prohlubuje. Obsluha státního dluhu letos spolkne 110 miliard korun — skoro čtyřicet procent toho, co dáváme na vzdělání. Úroky ze státních dluhopisů neinkasují samoživitelky ani senioři, ale banky, fondy a velcí investoři. A proč si vlastně stát od nejbohatších raději půjčuje, než aby je férově zdanil? Majetkové a kapitálové daně patří v Česku k nejnižším v Evropě. A nakupování státních dluhopisů s úrokem 4,5 procenta a bez srážkové daně ještě vláda prodává jako vlastenecký čin. Solventnější část veřejnosti si tak zadlužování pochvaluje. Zaplatí ho ovšem ti, kdo na dluhopisy nemají. Dluhová zátěž pro příští generace je reálná. Ještě horší je, že jim spolu s dluhem předáme zemi, která si nepůjčila na jejich budoucnost, nýbrž na vlastní politické přežití.

Alternativa není ani tupé zadlužování, ani fialovské škrty. Udržitelná politika stojí na nových příjmech. Jenže dnes si půjčujeme i na běžný provoz státu. Zdanění extrémního majetku může přinést vyšší desítky miliard ročně, zdanění nadměrných zisků korporací až stovku miliard a evropská tříprocentní daň pro technologické giganty by výnosy dále znásobila, sečetl spolupředseda Zelených Matěj Pomahač. Další desítky miliard leží ve škrtech dotací oligarchickým strukturám. Takové zdroje by umožnily snížit zdanění práce a investovat do toho, co zemi skutečně posílí: do komunitní energetiky, vysokorychlostních tratí místo dalších dálnic a stovek tisíc bytů s regulovaným nájemným.

Premiérovi Babišovi se nelíbí, že Evropská komise „mluví Česku do rozpočtu“. Jenže fiskálně-strukturální plán, který teď ministerstvo financí s Komisí vyjednává, není bruselská šikana. Je to společný závazek, který chrání všechny, kdo platí v Evropě daně. Nová evropská pravidla dávají prostor právě zemím, které předloží věrohodný plán reforem a investic. Sebevědomá a odpovědná proevropská vláda by ten investiční prostor vyjednala pro bydlení, energetiku a vzdělání. Tahle vláda místo toho doma ruší parlamentní kontrolu a v Bruselu vystupuje, jako by společná pravidla byla obtěžující formalita.

V nočním hlasování jsem podpořila senátní verzi zákona. Nestačilo to. Zelení proto budou dál pracovat pro jednoduchý princip: každá vypůjčená koruna musí mít adresu: dostupný byt, zateplenou nebo desegregovanou školu, modernizovanou síť. Jakási anonymní kapitola bez kontroly parlamentu je vyhazování peněz z okna.

Papouškovat, že dluh je Armagedon, ale nebudu. Když se dlouho po půlnoci rozsvítila hlasovací tabule, zůstala ve vzduchu viset otázka: Komu ty vypůjčené miliardy nakonec přistanou v peněžence? Odpověď zní: „Těm, kdo jich mají nejvíc.“ Taková vláda nemá můj hlas. A neměla by mít ani ten váš.