Stalinův rozsudek smrti

Klíčová část Stalinova projevu k lidu: „V případě nuceného ústupu Rudé armády musí být evakuován celý vozový park. Nepříteli nesmí být ponechána jediná lokomotiva, jediný železniční vagón, ani jeden bochník chleba, ani jeden litr paliva. Kolchozníci musí odehnat veškerý dobytek a odevzdat veškeré obilí. Dobytek a obilí převezmou státní orgány a přepraví je do týlu. Veškerý cenný majetek, barevné kovy, obilí, potraviny, pohonné hmoty a které není možné evakuovat, je zapotřebí bez prodlení a bez milosti zničit.“

Když soudruh Stalin oznámil, že desítkám milionů lidí na území, které obsazuje či brzy obsadí Wehrmacht, nesmí zůstat vůbec nic a oni tak nebudou mít z čeho žít a co jíst, vyslovil sovětský vládce požadavky, které na tyto lidi má a které musí plnit: „V oblastech, které obsadil nepřítel, musí okamžitě začít vytváření partyzánských jednotek a sabotážních skupin. Všude je třeba podněcovat partyzánskou válku, vyhazovat do povětří mosty, poškozovat telefonní a telegrafní vedení, zapalovat lesy a sklady.“

Vzhledem k tomu, že se Stalin stal 30. června 1941 předsedou Státního výboru obrany, byl jeho projev zároveň rozkazem. Je nutno dodat, že tyto rozkazy nebyly splněny důsledně. Ne snad proto, že by si kdokoli dovolil cokoli zanedbat, ale proto, že Němci postupovali rychle. Dokonce až tak rychle, že Rudá armáda nezvládala evakuovat ani vojenský materiál, natož aby bylo možné odvést dobytek z každé vesnice. Právě blesková válka tak způsobila, že alespoň části vesničanů něco málo zůstalo, a to zredukovalo počet obětí tohoto rozkazu.

Zároveň je třeba mít na paměti, že se za celou dobu nikdo nepokusil o evakuaci obyvatel. Ti nebyli vůbec důležití. Do vesnic tak přicházely jednotky NKVD, střílely dobytek, zapalovaly sklady a vypalovaly pole se zasetým obilím. Ale o lidi zájem nebyl. Ti měli bojovat. S holýma rukama proti dobře vyzbrojeným německým okupantům.

Soudruh Stalin si velmi dobře uvědomoval, že jeho rozkazy z července 1941 nebyly splněny tak důsledně, jak si přál. Nechal kvůli tomu zastřelit několik tisíc lidí a rozhodl se, že selhání alespoň částečně napraví.

17. listopadu 1941 tak vydal rozkaz nejvyššího velitele č. 0428: „Přikazuji zbourat a zcela spálit všechny budovy v týlu německých vojsk do hloubky 40 až 60 km od frontové linie a do šířky 20 až 30 km od každé silniční a železniční komunikace. Ke zničení budov v určených pásmech je třeba okamžitě nasadit letectvo, dělostřelectvo, zvláštní jednotky a diverzní skupiny, které musí být vybaveny zápalnými prostředky, granáty a výbušninami.“

Tentokráte již byly rozkazy plněny do puntíku. Velitelé, kteří v létě selhali, nyní vše napravovali. Od druhé poloviny listopadu tak chodilo jedno „Hlášení ohledně plnění rozkazu Hlavního stanu č. 0428“ za druhým. Velitelé se předháněli, kolik již dokázali vypálit vesnic a zároveň činili tvrdou sebekritiku, když například přiznávali, že některé nedokázali vypálit zcela.

Můžeme citovat například politického komisaře 53. jezdecké divize z 21. listopadu: „Je třeba říci, že až do obdržení rozkazu Hlavního stanu jsme projevovali liberalismus a nechávali nepříteli k dispozici naše potraviny, nezničené budovy atp. Ovšem v současné době naše divize již neodpouští. 19. a 20. listopadu jsme zcela vypálili čtyři vesnice: Grjada, Maloje Nikolskoje, Lesodolgorukovo a Děnkovo. V budoucnu pak budou Vaše požadavky plněny s ještě větší nesmiřitelností.“

Oč důsledněji byl rozkaz plněn, o to byl kontraproduktivnější. Němci totiž sovětského řádění mistrně využili, aby tak získávali obyvatelstvo na svou stranu. Začali z vesničanů vytvářet strážní oddíly, které měly za úkol chránit vesnice před diverzními jednotkami Rudé armády. To ostatně přiznává i Ilja Starinov, legendární sabotér. Svědectví muže, který se vypalovacích akcí osobně účastnil, mohlo samozřejmě vyjít až po pádu Sovětského svazu. Přesto je velmi cenné, když i tento zapálený komunista tvrdí, že rozkazy Stalina nahnaly do náruče Němců stovky tisíc lidí.

Nejvíce vesnic vypálili sovětští diverzanti na Ukrajině. Ukrajinci tak fakticky vzato neměli jinou možnost než se obrátit proti Sovětskému svazu. Proti zemi, která na území Ukrajiny způsobila dva velké hladomory a nyní se snaží nechat všechny Ukrajince v zimě zmrznout. Pokud chtěli Ukrajinci přežít, nebyla před nimi žádná alternativa. Obyvatelé Ukrajiny nevítali Němce s nadšením. Nezpívali radostné písně v ulicích, když Wehrmacht projížděl městem. A velmi rychle zjistili, že přišlo podobné zlo, jakým je komunismus. Ale chtěli žít.

Jediným štěstím Stalina bylo, že na druhé straně stál muž stejně fanatický a nesmiřitelný, jako byl on sám. Díky tomu, že Hitler považoval obyvatele Sovětského svazu za podlidi a podle toho k nim také přistupoval, se desítky milionů občanů SSSR neobrátily proti bolševikům.

Závěrem ještě dodám, že sovětské letectvo na podzim 1941 nebombardovalo pouze vesnice plné vlastních obyvatel, ale podnikalo rovněž útoky na německé zajatecké tábory, ve kterých se tísnily masy sovětských válečných zajatců. Nelze se tedy divit, že se tolik válečných zajatců přidalo k německé branné moci. Alternativou byla smrt hladem či zimou v táboře, případně zemřít při bombardování, které provádí jejich vlastní země.

Rusko tvrdí, že jej v době druhé světové války zradili Ukrajinci či pobaltské národy. Není tomu tak. Byl to Stalin, kdo zradil své vlastní vojáky (odkaz na článek) a své vlastní obyvatele. A posléze vytvořil mýtus Velké vlastenecké války (odkaz na článek), která byla ve skutečnosti Velkou vylhanou válkou.

Prameny: