Článek
V našem školství to obvykle chodí tak, že když přijdete s originálním nápadem, systém vás okamžitě klepne přes prsty, abyste náhodou nevyčnívali z řady. Když se pak v lavici objeví někdo se skutečným selským rozumem a vizí, která přesahuje unijní tabulky, sklidí od okolí místo uznání jen nekompromisní kopanec a posměch. Přesně to zažil tehdy čtrnáctiletý Igor při hodině českého jazyka.
Tématem slohové práce byla „Moje budoucnost a svět za třicet let“. Zatímco ostatní premianti psali vzorné, nudné slohy o tom, jak budou pracovat v bankách nebo plnit vládní nařízení, Igor odevzdal pět stránek popsaných divokým, neurotickým písmem. Když učitelka Alena vyzvala Igora, aby svou práci přečetl nahlas, ve třídě propuklo hotové šílenství.
Spolužáci se váleli smíchy, kapitáni školních týmů si klepali na čelo a vzduchem létaly papírové vlaštovky. Igor totiž ve svém textu nepsal o běžném drahém životě, ale dopodrobna popsal svět, kde lidé nebudou vlastnit auta, ale budou si je půjčovat přes kapesní počítače. Psal o státu, který bude tak lhostejný, že bude sosat peníze z kapes občanů přes digitální měny a přepálené ceny energií, a o lidech, kteří se budou raději dívat do svítících krabiček než do očí svých blízkých. Pro tehdejší puberťáky to byla nesmyslná sci-fi groteska.
Alena však chaos ve třídě nekompromisní autoritou utnula. Podívala se na Igora, který stál u tabule se sklopenou hlavou, připravený na další vlnu domácího sarkasmu. Místo pětky mu ale dala jedničku a jeho slohovou práci si ticho schovala do spodního šuplíku svého kabinetu. Viděla v tom textu hlubokou, sice temnou, ale mrazivě trefnou analýzu lidské povahy, která totálně ignorovala školní osnovy a ukázala čistou realitu všedního dne.
Uběhlo mnoho let. Alena už byla dávno v důchodu. Jednoho dne zapnula televizi, kde zrovna běžela debata o budoucnosti technologií a státní cenzuře. Na obrazovce mluvil světoznámý vizionář a zakladatel softwarového impéria, které dnes řídí logistiku po celé Evropě. Byl to Igor.
Alena s bušícím srdcem došla ke staré komodě, otevřela šuplík a vytáhla zažloutlé stránky. Když si Igorův sloh po letech znovu přečetla, naskočila jí husí kůže. Ten kluk tehdy nenapsal slohovou práci. On s naprostou přesností popsal systém, ve kterém dnes žijeme.
Igor tehdy nepotřeboval ministerské dotace, potřeboval jen jednoho člověka, který se jeho vizím nevysměje. Dokud budou v lavicích sedět lidé, kteří vidí dál než k příštím volbám, pořád je tu naděje.
Děkuji vám, že čtete tyto příběhy, které dávají naší realitě všedního dne zrcadlo s pořádnou dávkou nadsázky a nekompromisního humoru. Pokud vás moje ostré společenské glosy baví, klikněte na tlačítko Sledovat.
Informační zdroje: Pedagogické výzkumy o rozvoji nadaných dětí v českém vzdělávacím systému, sociologické studie o predikcích technologického vývoje a jejich dopadu na moderní společnost v ČR.
