Článek
Ne, ne to, co si myslíte.
Mluvím o přeživších paranormálních jevů.
Možná jste si chtěli udělat hezkou dovolenou s partou, která se ale ošklivě zvrtla. Dostali jste se v nesprávný čas na nesprávné místo, viděli jste věci, které jste vidět neměli. A možná jste teď ten jediný člověk, který z party zůstal, po jedné jediné noci plné čiré hrůzy a boje o život. Pak jste ten, kdo si ke mně do ordinace přijde popovídat.
Možná jste jenom chtěli zkusit vyvolávat duchy (což je, jak musím zdůraznit, opravdu pitomý nápad). A z jedné zábavné seance jste přivedli na svět něco, co jste neměli. A teď to máte doma, nebo hůř to někoho posedlo a vy nevíte, co s tím? Přijdete za mnou do ordinace.
Nebo jste třeba jediný zbylý člen rodiny po tom, co váš vlastní otec všechny postřílel, protože mu to řekly hlasy v jeho hlavě? Možná se budu opakovat, ale ano, hádáte správně, přijdete do mé ordinace.
Kecám, tenhle případ řešil můj táta.
Jsme rodinná firma, víte? Záznamy říkají, že už po generace má naše rodina jedinou profesi. Terapeut přeživších.
Nejhorší na téhle práci je, že musíme být opatrní a snažit se držet v ústraní. Protože jsme sice potřeba – nemůžeme nechat lidi, co si prošli peklem, bez pomoci. Na druhou stranu, svět nechce žádné důkazy o existenci paranormálních jevů. Nemůže se to dostat na veřejnost. Ani nemůžeme prostě sepsat nějaký jednoduchý manuál, co dělat a co nedělat, abyste zbytečně nerozzlobili nějakého obyčejného spícího démona. To samozřejmě nejde, žádné takové. Musíme se tvářit, že nic takového neexistuje, a naoko si musíme nechat nadávat do šarlatánů. Asi si myslíte, že jsem zahořklá, a vlastně máte pravdu.
Takže, jak to chodí? Jak se ke mně dostane, když mě nemůžete jednoduše najít přes Google?
Dám vám modelový příklad. Stala se nějaká strašlivá událost a vypadá to, že je v tom i něco nadpřirozeného. No a vás vyslýchá nějaké divné policejní oddělení, o kterém jste jaktěživ neslyšeli. A jakmile vás takhle zachrání od toho, že vás odsoudí od spáchání obzvlášť ohavného zločinu, pošlou vás ke mně.
Máme své vlastní oddělení v nejmenované nemocnici v krajském městě, a jak jsem zmiňovala na začátku, působíme tam odnepaměti, minimálně 200 let. Můj děda je primář oddělení, tedy náš hlavní šéf. Táta a já jsme praktikující doktoři. Mimo nás tam pracuje ještě pár zdravotních sester a sanitářů, ti se starají o pacienty fyzicky. Já jsem samozřejmě nejmladší. Dohromady tvoříme terapeutickou triádu a obklopuje nás atmosféra neklidu a nenasytná touha po kávě.
Možná si říkáte, proč nám sem vůbec někoho posílají? Proč ty lidi prostě nenechají žít a nepošlou je k normálnímu cvokaři, nebo rovnou nezavřou do blázince? Odpověď je jednoduchá. Občas s nimi přijde i něco dalšího. Pokud se totiž dostanete do oblasti, která je úplně prošpikovaná zlem, po krátké chvíli na vás trochu zůstane, zachytí se na vás jako žvýkačka na podrážku boty. Můžete se pokusit se toho zbavit, jak nejlíp dokážete. Můžete zkusit dát botu do mrazáku a oškrábat, můžete ji zkusit rozpustit, nebo prostě a jednoduše dřít podrážky o chodník bůhvíjak dlouho, v marné naději, že ji dostanete dolů. Ale aspoň kousek na vás vždycky zůstane. Nadpřirozeno je vždycky takové.
Takže, v rámci vyššího dobra je u nás tady necháváme. Snažíme se jim poskytnout co největší útěchu, a pokud to jen trochu možné, propustit je zpátky do normálního života. Je to vzácné, ale už se to stalo. Vím o ženě, která přežila zaplavení domu démony jen proto, že ten konkrétní démon nechtěl zabíjet nevinné děti ze školky. S námi byla přes 20 let, než se mohla vrátit zpět mezi lidi. Daří se jí dobře, nebo aspoň se to tak říká.
Obvykle to tak ale nefunguje. Přijdou k nám, my jim dáme útěchu a jakoukoli pomoc můžeme nabídnout, než se jejich zlomené mysli a zlomené duše vyléčí. Je to takový zdravý mix mezi moderní psychologií a náboženstvím. Jako je třeba exorcismus.
Někdy je práce s pacienty relativně bezpečná, někdy ne. Někdy si říkám, že všechno klape, a pak najednou začne některý ze sanitářů házet kolem sebe stoly a řvát, zatímco mu zčernají oči a teče mu krev z nosu. Dějí se tu občas dost děsivé věci. A protože se dějí tady, neděje se jich tolik venku.
Děda neochotně souhlasil s tím, že vám povyprávím nějaké historky z naší praxe. Svolil, protože si uvědomil, že v celé zemi je dost blázinců a nemocnic a v každé nemocnici tolik oddělení, že nás vlastně nikdo nevypátrá.
Jak je asi zřejmé, nepoužíváme vůbec příjmení – tři lidi se stejným příjmením v jedné nemocnici by byly dost matoucí jak pro nás, tak pro naše zaměstnance a pracovníky. Mě prosím oslovujte jen jako doktorku Dorku, ano? Mého otce pak budeme nazývat doktor David, a můj děda bude doktor Eda.
Pro dnešek tady pro vás mám jeden z kratších příběhů, o jednom z našich chovanců. Můžeme mu říkat třeba Tom.
Tomovi bylo sedm, když si jeho sestra zkoušela zahrávat s vyvoláváním duchů. Pomocí spiritistické tabulky chtěla vyvolat ducha milovaného dědečka, ale dostal se na svět někdo úplně jiný. Chvíli ho bavilo hrát si na ducha dědečka, ale pak ho tahle hra přestala bavit, a začal hrát tu svoji. Ano, hádáte správně, posedával jednoho člena rodiny za druhým. Do rozednění toho stihnul docela dost. Matka se oběsila za prostěradlo ve sklepě a otec strčil hlavu do trouby. A nemyslím hlavu v troubě z padesátých let, kdy se dala zapnout, strčit hlava dovnitř a nadýchat se plynu, dokud se člověk neudusil. Když říkám, že strčil hlavu do trouby, tak myslím tu normální, a se zapnutým módem grilování. Ani se nepokusil dostat ven.
Děti nemohly opustit dům. Dveře byly zamčené a ony neměly klíče a na okna nedosáhly. Takže byly v tom domě zavřené s mrtvolami rodičů celý týden. Začalo to v pátek večer, a v úterý začala první ze sester mlátit hlavou o zeď, dokud jí nepraskla lebka a mozek nevytekl ven z hlavy. Druhá sestra vydržela do středy. Myslím, že se pokusila zachránit sebe a svého bratra tím, že se chtěla démonovi zalíbit přinášením obětí. Vytvořila malý oltář ze svíček přímo ve vaně. Jako obětiny přinesla jídlo a parfém, který byl pro dospívající holku neodolatelný poklad. Našli ji, když klečela u improvizovaného oltáře, celá pokrytá nějakým lepivým slizem, hustým a černým jako dehet. Byla tím hnusem i vyplněná vevnitř, a vyschlo to v ní do gumovité hmoty, takže když ji našli, vypadala jako socha vyrobená z pneumatiky.
Až následujícího dne se Tomovi podařilo uniknout. Na rozdíl od zbytku rodiny byl na tom relativně dobře, jedinou památkou na onu tragédii byla hluboká bodná rána vzadu na krku. Prostě zaklepal na dům sousedů a řekl, že potřebuje pomoc, vzal je do domu a všechnu tu hrůzu jim klidně ukázal. Projevoval asi takové znepokojení, jako jiné sedmileté dítě, kterému utekla želva z terária. Trochu znepokojený, ale jinak vlastně úplně nedotčený tím vším, co se událo. Když ho vyslýchala policie, byli mnohem vyděšenější než on, což jen přidávalo celé té situaci na znepokojivosti. Snažili se ho zbavit, jak nejrychleji uměli, a tak skončil u nás.
Tomášek už nikdy nebude sám sebou. A ani ho nikdy nepropustíme. Když se Tom usměje, černý sliz o konzistenci dehtu mu vytéká z pusy. Někdy mu teče i z nosu a uší.
Od doby, co bylo Tomáškovi osm, neporostl ani o píď. Ani když měl být v pubertě, pořád nerostl. Teď je mu 32. A pořád se vůbec nezměnil.
Popíšu vám několik našich sezení, spolu s mými osobními poznámkami a vzpomínkami. Už se nesnažíme Toma léčit, jen ho pozorujeme a snažíme se ho udržet pod kontrolou. Vynechám veškeré záznamy, které by mohly vést k tomu, abyste poznali Tomovu rodinu nebo jeho stále ještě žijící prarodiče z matčiny strany.
Pacient: Tom (jméno změněno)
Sezení číslo 1638
úterý, 14. ledna 2023.
9:00 ráno
Tohle je nejlepší čas pro Toma. Ráno se nejlépe chová, takže se snažíme, aby jeho týdenní terapie probíhaly co nejdřív ráno. Ne, že bychom s ním jindy nepracovali nebo ho neviděli, ale formálně máme sezení naplánovány s pacienty tak, aby vyhovovaly jejich potřebám. Tom je v podstatě neškodný, takže jedno terapeutické sezení týdně a monitorování po zbytek týdne mu vyhovuje.
Dneska má na sobě o několik čísel větší mikinu s kapucí, kterou mu poslali prarodiče před víc než deseti lety. Jeho babička si neuvědomila, že Tomášek neroste, a tohle byla poslední věc, kterou mu poslala, než jim někdo konečně oznámil tu smutnou novinu, že nikdy nevyroste. Zbytek oblečení byl erární – ničím specifické bílé pantofle a modré bavlněné kalhoty, které se fasují v nemocnici. Jako obvykle se usmíval se zavřenou pusou a čas od času si rukávem otřel černý sliz, vytékající mu koutky úst.
„Posaď se,“ řekla jsem a pokynula mu směrem k pohovce. Moji pacienti nemusí sedět na gauči, jako to bývá ve filmech, ale Tom chtěl. Takže se uvelebil na gauči a protáhl se. Prstem ukázal směrem k mému stolu, kde ležel antistresový míček ve velikosti hlavy.
„Samozřejmě,“ zasmála jsem se a přihrála mu ho.Zavýskal radostí zpod zavřených úst a začal si s ním pohazovat nahoru a dolů.
„Slyšela jsem, že jsi poslední dobou moc hodný, Tommy,“ začala jsem rozhovor.
„David mi řekla, že jsi dneska ráno ani neprotestoval, když ti zaváděli krmící trubičku, což bylo moc dobré rozhodnutí“, pokračovala jsem dál. Přerušil můj monolog tím, že se ke mně natáhl, zatímco v druhé ruce stále držel balon.
„Chceš dneska použít notýsek?“ zeptala jsem se a vytáhla Tomův deník ze šuplíku. Dalo se poznat jednoduše, že je jeho, protože byl celý polepený nálepkami dinosaurů. Vždycky, když jsem nějaké viděla, jsem mu je musela přinést – nešlo tomu odolat, dinosaury prostě miloval. Nejradši měl ty býložravé – brontosaura a triceratopse.
Zastrčil si antistresový míček do své obří kapuce a napsal: „Proč mu říkáš 'David'?“
„No,“ odvětila jsem, „protože se tak jmenuje.“
Nesouhlasně zavrtěl hlavou a v rychlosti načmáral, „ale je to tvůj táta. Tatínkovi přeci neříkáš jménem, ne? Říkáš mu tati.“
„Říkám mu jménem, když jsem v práci, víš?.“ Odpověděla jsem mu, „Co když je tu někdo nový, kdo neví, že David je můj táta, a já bych řekla sestře, ať zajde pro tátu. Vůbec by nevěděl, o kom to mluvím.“
Tom už mi ale nevěnoval pozornost a znova si hrál s míčkem, teď se ho snažil udržet na hlavě. Snažila jsem se znova zapříst rozhovor.
„Jak jsem říkala, poslední dobou jsi byl opravdu vzorný, Tomíku.“ Nezdálo se, že by se na mě nějak víc zaměřil, a tak jsem pokračovala, „nebránil ses krmení trubičkou, uklízíš si v pokoji a všude po sobě utíráš, což je opravdu skvělé a mám z tebe radost. Ale musíme si promluvit o Honzovi.“
Míč hlasitě plesknul o podlahu, jak sebou Tom cuknul, když jsem zmínila Honzu. Několik černých kapek se mu začalo tvořit v koutcích očí – Tomovy slzy.
„Tome… ty… tys na něho plivnul. A nebylo to jenom jednou, udělal jsi to víckrát. Našli mu to v plicích. Je teď kvůli tomu na jednotce intenzivní péče, víš?“
Vztekle ukázal na sebe.
„To je jiné, Tome. On může umřít.“
Znova ukázal na sebe, a pak na mě.
„Ne, nebudeme si hrát. Musíme si o tom promluvit. Vezmi si notýsek.“
Poslechl, vzal si deník do klína a začal čmárat něco, co připomínalo stegosaura.
„Tomíku, proč jsi to udělal?“
Přímo nad stegosaurův obrněný hřbet napsal: „chtěl jsem prostě pryč.“
„Víš, že to nejde, ne dokud se všechno neopraví.“ řekla jsem měkce.
Nakreslil kolem stegosaura velký plot a zašklebil se.
„Musíme držet brány zavřené, to přece víš, Tomášku. Dokud se všechno nezlepší, nikdo nechodí ven. Taky tady bydlím, Tome. Když je cesta ven zavřená pro vás, je zavřená i pro mě. Nechodím ven, když nikdo z vás nemůže, to by nebylo fér.“ Snažila jsem se ho uklidnit a utěšit, a posadila se vedle něj na sedačku. „Taky chci jít ven, Tomíku. Ale je mnoho jiných způsobů, jak můžeš vybít vztek. Můžeš dupat, nebo bouchnout do zdi. Mohl jsi klidně hodit židlí, když už jsme u toho, ale místo toho jsi na něho plivnul. A pokračoval jsi v tom, plival jsi na něj a plival… Posloucháš mě, Tome?“
Ale Tomášek byl pryč. Z ruky mu vypadl míček a obrázek stegosaura zůstal nedokreslený. Ta věc, co žila v něm, ho zatlačila hluboko do pozadí, tak hluboko, že možná budeme muset provést další vymítání, aby se vůbec mohl vrátit. Ta věc v Tomáškově těle se usmála, a tentokrát s otevřenou pusou. Temnota se valila mezi zuby, a v proudech mu vytékala z úst. Hrdelně se zasmál, démonicky, a tím smíchem rozstřikoval černý sliz všude kolem sebe, a na můj obličej. Díky bohu se mi to nedostalo do pusy nebo do nosu. Nepřestával se smát, odporná páchnoucí černá látka ulpívala na všem, čeho se dotkla. Zničehonic ten démonický smích utichnul. V místnosti nastalo úplné ticho, bylo by slyšet špendlíkovou hlavičku, kdyby spadla na zem. A v tom tichu se na mě otočil a zíral mi přímo do očí, s úšklebkem a výrazem naprostého pohrdání.
„Dávej si pozor, mladá dámo. Tommy je dneska dost unavený.“ Jen to dořekl, jeho ústa i oči se prudce zavřely.
Můj děda takovým událostem říká „epizody“ Takže, co uděláme, pokud některý z našich pacientů má zrovna takovou epizodu? Odpověď se liší podle toho, jaká je jejich přesná příčina. Tomík je posedlý démonem, to je nepopiratelné. Nejhorší, co můžeme udělat, je oslabit toho chudáka kluka sedativy. Tím bychom z něj udělali tak akorát povolnou nádobu pro cokoli, co uvnitř něj žije. Stimulanty, to je to, co Tomášek potřebuje. Stimulanty a staré dobré vymítání.
Nebudeme už ale používat slovo vymítání, ale exorcismus. Zní to lépe. Slovo vymítání dělá dojem, jako bychom se něčeho chtěli zbavit, vyhnat. A tak to není. Ve stadiu posedlosti, v jakém Tom je, nejde tu bytost vyhnat, vymítit. Můžeme ji jen co nejvíce oslabit a zahnat do kouta jeho duše, ale určitě se jí nejde úplně zbavit. Ať už Tomáška posedl jakýkoli démon nebo jiná bytost, je to něco mocného, na vysokém stupni démonického žebříčku. Nechce to odejít, chce Toma. Myslím, že to je i důvod, proč jeho sestra zemřela se vším tím slizem v sobě – použilo ji to jako návnadu, aby se to mohlo usadit v něm. Takže se to snažíme co nejvíc držet na uzdě a chránit našeho malého Tomáška. Jo, a nepoučujte mě takovým tím: „vždyť jsi říkala, že mu je 32!“ Nikdy nezestárl. Takže je mu pořád sedm. Vždycky sedm.
Přikládám vám záznam ze sezení, kde jsme provedli po úspěšném vymítání. Nesnáším to slovo, ale exorcismus mi nejde přes pysk.
Tom (jméno bylo změněno z důvodu ochrany soukromí)
Sezení č. 1639
Pátek, 17. Ledna 2023
11:00
„Omlouvám se, že jsem tě nevzbudila dřív, Tomíno. “ oznámila jsem mu, „říkala jsem si, že by sis asi měl trochu odpočinout.“
Zašklebil se na mě se rty pevně sevřenými.
„Já vím. Ale potřebuješ spát.“
Natáhl ke mně ruku, chtěl svůj notýsek, a tak jsem mu ho podala.
„Být vzhůru ="doplnil rovnici náčrtem připomínajícím brontosaura, a skicou ženy. Slabě se na mě pousmál a ukázal na ženu na obrázku, a pak na mě.
„To jsem já?“ zeptala jsem se.
Tomášek nakreslil nad rovná se usměvavého smajlíka.
„Jsem ráda, že jsi se mnou rád. Taky jsem s tebou ráda.“
Zase se zašklebil a napsal: „spát = “ dokončení rovnice bylo temné a drsné. Důraz kladl na oči a zuby. Spánek se pro něj rovnal tváři kluka, který křičel.
„Řekni mi o tom víc,“ řekla jsem s nuceným klidem.
„TO,“ napsal velkými písmeny, „V MOJÍ HLAVĚ.“
„To musí být děsivé, vidět to.“ Potvrdila jsem s účastí, „Ale Tome, musíš spát. Pokud nespíš, zeslábneš. A pokud jsi slabý… Odmlčela jsem se a váhavě doplnila. Děláš špatné věci.“
Zavrtěl hlavou a znova si vzal deník. Byla to další rovnice. Dva kluci, stejně vysocí a silní, ale jeden spal a z tváře mu něco kapalo. A mezi nimi bylo velké znaménko „nerovná se“.
Hluboce jsem vzdychla. „Já vím. Ale pokud nebudeš spát, uděláš… on udělá… no, zkrátka a dobře, stane se něco zlého. Musíš spát, víš moc dobře, že ti nemůžeme dát nic na spaní nebo na uklidnění, protože potom jsi ještě víc zesláblý. Nechci, aby tě donutil udělat zase něco špatného.“
Tomík sklopil zrak až do země a přikývl. Otřel si obličej a ušpinil si rukáv své oblíbené mikiny s kapucí tím černým slizem
„Chceš kapesník, miláčku?“ zeptala jsem se starostlivě.
Přikývl.
Vytahoval teď z balíčku kapesník za kapesníkem, utíral si obličej, jen aby se vzápětí vyvalilo víc a víc slizu. Nakonec to vzdal a jen mlčky zíral na smrdutou černou kaluž, která se mu rozlévala v klíně a pokračovala po celém gauči až na zem.
„Tím se netrap.“ ujistila jsem ho. „To není tvoje vina.“
Špinavými prstíky vzal tužku a napsal: „Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Taky bych brečela, na tvém místě.
Podíval se na antistresový míček, který ležel na podlaze, skenoval ho pohledem, jakoby něco hledal.
„Neboj, nic se na něj nedostalo.“ Uklidnila jsem ho, „A i kdyby, můžu ho jednoduše umýt.“
Podíval se na pohovku.
„Dáme ho vyčistit. A pokud to nepůjde, můžeš mi koupit nový gauč, stejně už po něm delší dobu pokukuji a potřebuji záminku, abych ten starý mohla vyhodit.“
Slzy mu dále stékaly po tvářích dolů, zatímco si prohlížel svou mikinu.
„Vypereme ji. Už jsme ji vyprali stokrát, a vždycky to jde dolů, neboj. Na, vezmi si ho. “ podala jsem mu míček.
Zavrtěl smutně hlavou.
„Vážně to je v pohodě. Pak ho umyju.“
Vzal si ho ode mě a pevně ho obejmul, zatímco trhaně lapal po dechu.
Nahnula jsem se k němu a přivinula ho paží, něžně jsem mu hladila záda, zatímco se celého jeho tělíčko otřásalo vzlyky.
„Tak to je správně, kámo,“ povzbudila jsem ho, „Všechno to ze sebe dostaň, všechny ty ošklivé pocity musí ven.“
Když doplakal a slzy zaschly do našedivělého povlaku na obličeji, vstala jsem a pomohla mu v koupelně umýt si ruce a obličej. Možná se prostě potřeboval vybrečet. Pak jsem se pustila do úklidu své ordinace, a když jsem to dodělala, šla jsem se ještě podívat, jak je na tom Tomík. Tvrdě spal, v koutcích očí byly zřetelné tmavé cestičky, kudy stékaly slzy. Pohladila jsem ho mateřsky po vlasech a on na chviličku otevřel oči a ospale na mě zamžoural. Když mě viděl, usmál se na mě a zase usnul.
O týden později Tomáška našli mrtvého v kaluži lepivého černého dehtu.
Než zemřel, viděla jsem ho už jen jednou. Zaklepal mi na dveře ordinace a bez vyzvání vešel dovnitř, na rtech měl drobný úsměv se zavřenou pusou. Natáhl se ke mně, ale když jsem mu podala zápisník, přitisknul si ho k hrudi a pak ho odložil stranou. To samé udělal s antistresovým míčkem a poté, co si osušil tvář, i se mnou. Pevně mě obejmul a nepouštěl mě, i když jsem ho jemně kolébala a ptala se, co se stalo. Pak se ode mě odtáhnul a usmál se, prvním opravdovým úsměvem, který jsem u něj viděla. Úsměvem, který se mu odrážel i v očích a s otevřenou pusou. Sliz mu proudem vytékal z pusy a jeho oči se jemně třpytily slzičkami, které se snažil zatlačit. Otřel si obličej a vzal si deníček. Něco do něj v rychlosti načmáral, zavřel ho a podal mi jej. Když jsem ho chtěla otevřít, zavrtěl hlavou. Ukázal na šuplík mého stolu, a když jsem zápisník odložila, pokýval hlavou. Pak se zašklebil. Byl to ale on, Tomík, ne to, co v něm žilo. Hlasitě se rozesmál, pak zvážněl, zavřel pusu a vyběhl z ordinace na chodbu.
Na tu událost s notýskem jsem si znovu vzpomněla, až když Tomovo tělo odnesli. Seděla jsem ve své ordinaci a plakala, zatímco jsem k sobě tiskla jeho milovaný antistresový míček a deníček. Začala jsem jím rychle listovat a vzpomínat na všechna naše sezení, a prohlížela si náhodné kresby a zápisky toho malého kluka se strašlivým osudem. Některé mi vykouzlily úsměv na rtech, jiné mě rozplakaly ještě více. Vzpomněla jsem si, že si před smrtí něco zapsal, a začala jsem rychle listovat. Mezi dvěma prázdnými stránkami na úplném konci stály čtyři slova, napsaná jeho jednoduchým dětským písmem.
Děkuji. Mám tě rád.
