Článek
Pokud však byla tato pohrůžka myšlena vážně, jednalo se o jeden z nejkrutějších trestů středověké společnosti, potažmo vůbec.
Historie věznění
Možná vás překvapí, že trest odnětí svobody jako takový je relativně nedávnou záležitostí. V raném středověku věznění jako takové v podstatě neexistovalo – na běžné zločince se neplýtvaly peníze ani čas, cílem bylo rychlé potrestání. To znamenalo v první řadě pokutu a náhradu způsobené škody. Pokud to nebylo možné (pachatel byl nemajetný, nebo byla oběť příslušníkem vyššího stavu), nastupovaly tresty tělesné. Ty měly v prvé řadě účinek odrazující. Často docházelo ke zmrzačení – sekání končetin, jazyka, nebo pálení cejchů.
Se stále četnějšími a déle trvajícími válečnými konflikty vyvstala nutnost zabránit útěku důležitých zajatců. Proto se začaly budovat cely pro zajatce – většinou ve sklepeních, které měly ideální polohu ke střežení.
Vznik hladomoren
Zpočátku byli důležití zajatci drženi ve vlastních místnostech v hradech či pevnostech, a měli do jisté míry svobodu v tom, že se mohli pohybovat i mimo tuto „celu“. K dispozici měli postel, teplou stravu, a jejich věznitelé se k nim chovali relativně uctivě, s ohledem na jejich společenskou důležitost.
Bylo však nutné z vězňů získávat informace. S narůstajícím rozšířením práva útrpného se využívaly mučírny k získávání informací a doznání. Vězení v hradních kobkách se brzo začala vyvíjet – vězněni nebyli jen důležití váleční zajatci, ale i běžní kriminálníci, čekající na potrestání. K rychlejšímu doznání se využívaly mučicí nástroje, které se obvykle nacházely přímo v celách.
Stále však zůstával problém ekonomické neefektivity věznění nemajetných – bylo nutno platit žalářníka, kata, a stravu pro vězně. Zatímco personál bylo nutné platit vždy, panstvo brzy zjistilo, že na stravě pro vězně se dá ušetřit nejvíce. Odtud byl jen krůček ke vzniku hladomoren.
Efekt hladovění na organismus
Vězni v hladomornách byli prostě vhozeni do díry a ponecháni svému osudu. Nebylo tak nutno hradit ani mistru popravčímu za provedené mučení, ani za jejich stravu.
Smrt vyhladověním však byla pro samotného vězně mnohem krutější než popraviště. Podle dobových svědectví byli někteří vězňové natolik zoufalí, že začali okusovat a pojídat své vlastní tělo. Kromě všudypřítomného hladu působila na vězně také samota, chlad a nepohodlí – neměli k dispozici ani suchou slámu. Hladomorny byly často navíc přímo jámy, do kterých byli vězňové svrženi. Při pádu mohli utrpět různá zranění, která míru utrpení ještě zvyšovala. Předchozí oběti se navíc ponechávaly v hladomornách hnít – všude se tedy šířil nesnesitelný zápach, a v kobkách se držel hmyz a hlodavci, kteří ještě zvyšovali děsivost tohoto trestu pro oběti.
U příslušníků šlechtického stavu byly hladomorny využívány spíše jako další forma mučení, a pobyt v hladomorně byl většinou ukončen po několika hodinách až dnech. Někdy však zasáhly nečekané okolnosti, nutnost bránit hrad při napadení apod., což mělo za následek, že v hladomornách skončili svou životní pouť i šlechticové.
Zdroje:
Owlcation: https://owlcation.com/humanities/Oubliette-French-Torture-Halloween
History Defined: https://www.historydefined.net/oubliette/
