Povinný celibát učitelek: Život bez manžela, dětí i sexu byl v Československu zrušen v roce 1919

Celibát učitelek byl u nás doporučován již od roku 1870, od vzniku ústavů pro vzdělávání vychovatelů a učitelů. Nebyl tehdy přímo nařízen, ale ženám vykonávajícím učitelskou profesi bylo doporučováno, aby se dobrovolně vzdaly všeho, co by je mohlo „rozptylovat“ při vykonávání jejich zodpovědné profese. Mělo se za to, že žena starající se o manžela, rodinu a děti by nemohla být dobrou učitelkou. Zákonem byl celibát učitelek zaveden nejprve 6. listopadu 1901 ve Slezsku, kde se ale nevztahoval na učitelky ručních prací. Pro Čechy vstoupil v platnost 27. ledna 1903 a na území Moravy platil od 26. prosince 1904. Území Slovenska se tento zákon netýkal.

V přijatých zákonech byl pojem celibátu vykládán zejména jako nutnost vést život bez manželství, ale je potřeba dodat, že morálka té doby chápala soulož mezi dvěma nesezdanými lidmi jako hříšné počínání. Mít sex před svatbou bylo v 19. a ještě na počátku 20. století pro počestnou ženu nepřijatelné, zatímco u mužů byly sexuální styky před uzavřením manželství společností většinou akceptovány. Pokud by se učitelka rozhodla celibát ukončit a chtěla se provdat, ztratila by místo i nárok na důchod.

Důvody, které vedly k zavedení celibátu učitelek, vycházely především ze všeobecného vnímání postavení ženy v tehdejší společnosti. Žena měla být zejména oddanou pečující manželkou, starat se o domácnost, porodit svému muži potomky a být jim milující matkou, která je řádně vychová. Děvčata se proto od dětství učila hlavně vařit, šít a uklízet, aby z nich byly dobré hospodyňky. Dívky pocházející z chudých poměrů na konci 19. století běžně pracovaly jako švadleny, uklízečky, kuchařky či hospodyně. To si vyžádalo vznik vzdělávacích institucí, kde by se mohly dívky vyučit, a tím pádem bylo potřeba i více učitelek.

Profese učitelky byla pro společnost důležitá, ale zároveň bylo nežádoucí, aby zasahovala ženám do rodinného života. A tak se zrodil nápad v podobě zavedení celibátu učitelek. Po absolvování učitelského ústavu začínaly ženy učit většinou na obecné škole. Jejich první působiště bývalo obvykle v jiném místě, než odkud pocházely. Na vesnicích a ve městech panovaly velmi rozdílné podmínky. V chudých venkovských školách se učitelky často musely potýkat s nevhodným prostředím, skromným materiálním vybavením i špatnou hygienou. Přesto se počet žen, které se chtěly stát učitelkou, postupně stále zvyšoval.

Ztělesněním ideální učitelky té doby byla žena s vybranými způsoby, decentně oblečená, vyhýbající se mužům a nepohoršující okolí nějakými nevhodnými výstřelky v oblasti svého chování nebo zájmů. Učitelka se nesměla povyšovat nad žáky ani rodiče, poučovat je a dávat jim najevo, že má intelektuálně „navrch“. Očekávalo se od ní, že se přizpůsobí místu, kde pracuje, ať už se jednalo o zapadlou vísku či rušné velkoměsto. To bylo mnohdy pro učitelky těžké, neboť je obyvatelé mezi sebe nechtěli přijmout. Bylo to dáno i tím, že panoval mezi lidmi názor, že jde o ženy až příliš emancipované, feministky či „mužatky“. V tomto směru jim život ztrpčovali někdy i jejich kolegové učitelé, kteří je nebrali jako sobě rovné, posmívali se jim nebo na ně měli nemístné poznámky.

Jakmile došlo k uzákonění celibátu učitelek, rozhořela se ve společnosti vášnivá debata na toto téma. Do diskuze se zapojili nejen ženy učitelky, ale i jejich mužští kolegové, známé osobnosti té doby, politici i široká veřejnost. Postupně se formovaly dva „nesmiřitelné tábory“. První z nich zákon velebil a oslavoval, druhý jej vnímal jako naprosto nepřijatelný. Jednotný názor na celibát nepanoval ani mezi samotnými učitelkami. Určitou roli zde sehrála skutečnost, že celá řada učitelek získala vzdělání v klášterních nebo církevních školách. Celibát jim připadal naprosto přirozený a nevnímaly ho jako nějaké omezení. Opačný názor zastávaly emancipované učitelky ovlivněné feministickým hnutím, které naopak braly skloubení soukromého a pracovního života jako běžnou záležitost.

K přívrženkyním a nadšeným obhájkyním celibátu patřily sestry Anna a Eliška Řehákovy. Tyto dámy se domnívaly, že učitelku celibát chrání před mateřstvím, které by jí ubíralo sil pro vykonávání náročného povolání. Eliška Řeháková tehdy patřila k významným feministkám a sufražetkám. Pracovala jako učitelka, věnovala se novinařině, byla též překladatelkou a věrna svému přesvědčení o nutnosti celibátu se nikdy neprovdala. Její mladší sestra Anna byla také jednou z prvních českých učitelek a stala se i spisovatelkou.

Z řad odpůrkyň celibátu jmenujme kupříkladu učitelku, poslankyni a senátorku, novinářku Františku Plamínkovou, která se v první polovině 20. století stala vůdčí osobností ženského emancipačního hnutí. V mládí byla zasnoubena se studentem medicíny Vilémem Freyerem, ale ze sňatku nakonec kvůli celibátu sešlo. Františka Plamínková nechtěla opustit svou práci, a tak se nakonec vzdala své životní lásky i možnosti mít rodinu a děti. Aktivně bojovala za ženská práva. Vstoupila do politiky a po vzniku samostatného Československa se jí spolu s dalšími podařilo prosadit volební právo také pro ženy, které do té doby volit nesměly. Významně se také podílela se na „kampani“ za zrušení celibátu učitelek.

Když vzniklo samostatné Československo, začaly se stále více ozývat hlasy vyzývající ke zrušení tohoto diskriminujícího nařízení. Zaznívaly také názory, že ve svobodném nově vzniklém státě přece nemohou být omezována práva žen. V roce 1919 pak podal místopředseda sněmovny a řídící učitel Alois Konečný návrh zákona o zrušení celibátu učitelek. Podklady připravil spolu s politikem a poslancem Františkem Houserem, učitelem a politikem Josefem Smrtkou a političkou, představitelkou ženského emancipačního hnutí, Františkou Zemínovou.

V návrhu z 15. července 1919 mimo jiné stálo : „Pak-li jsou učitelky nuceny, aby se po sňatku vzdávaly svého povolání, ztrácí tím stát řadu zkušených a kvalifikovaných sil a zároveň i značná část kapitálu, investovaného v odborné vzdělání těchto žen, přichází tak na zmar. Zůstávají-li učitelky ve svém povolání a zříkají se manželství, ztrácí národ řady inteligentních matek a řady dobře vychovaných a zdatných dětí. Celibát způsobuje, že úřad učitelský u těch matek, jež se provdati chtějí, stává se pouze povoláním přechodným, k němuž se ony ani nesnaží přilnouti celou duší, jak by to zájem a prospěch žáků vyžadoval: stává se tedy povoláním méněcenným, což škole a výchově nemůže býti na prospěch. Osamělý život učitelčin – zvláště na venkově – poskytuje jí málo opory v těžkém a vysilujícím povolání, a je-li učitelka svědomitá, pilná, není-li její práce ve škole jen řemeslnou, nýbrž tvůrčí, a nenachází-li ona za to ve vlastním domově a vlastním rodinném kruhu vzpruhy a osvěžení, jsou její síly předčasně vyčerpány.“

Celibát učitelek byl zákonem zrušen 27. ledna 1919 pro industriální i literní učitelky obecných a měšťanských škol. Avšak provdat se směly až poté, co si odsloužily určité období. Když se chtěly vdát dříve, musela k tomu udělit souhlas okresní školní rada. Učitelkám, které se vzdaly svého povolání, vznikl nárok na odbytné. Těm, které se byly nuceny vzdát svého zaměstnání ještě před tím, než tento zákon vstoupil v platnost, bylo umožněno opět učit a rovněž získaly nárok na odbytné. Bylo také ustanoveno, že pokud učitelka otěhotní, má nárok na placenou dovolenou. V případě, že došlo k úmrtí učitelky, bylo nově nařízeno vyplácení penze osiřelým dětem, případně manželovi. Tento zákon o zrušení celibátu učitelek zůstal v našem právním systému až do roku 2023.

Teprve 2. 6. 2023 Poslanecká sněmovna rozhodla o tom, že se má zcela zrušit zákon o zrušení celibátu učitelek z roku 1919 a spolu s ním více než 10 000 dalších nadbytečných a dávno nepotřebných předpisů a norem. Jednalo se o zastaralá a překonaná nařízení, která byla sice platná, ale nebyla v praxi využívána, nebo u nich byla sice zrušena některá obecná ustanovení, ale v právním řádu naší země zůstávala přesto dál. Tuto vládní předlohu, která si kladla za cíl „vyčistit“ český právní systém, schválil na své schůzi Senát dne 13. června 2023. Zákon o zrušení obsoletních právních předpisů následně podepsal v pondělí 31. července 2023 prezident republiky Petr Pavel a udělal tím poslední „tečku“ za vyhaslými zákony, nařízeními a vyhláškami.

Zdroje: perpetuum.cz, rvp.cz, eurozpravy.cz, novinky.cz, advokatnidenik.cz, theses.cz

FUČÍKOVÁ, Renáta, Lenka KŘÍŽOVÁ a Kateřina TUČKOVÁ. Hrdinky: příběhy významných českých žen. [Praha]: Témbr, 2021.