Článek
Už jsem psal o Dr. Kotzianovi „Jen kapesník na pláč“, profesoru Kittelovi „Hitlerův duch žije dál“ a Dr. Pustejovském „Chlapec z Moravské Ostravy“. Každá z těchto přednášek v Heiligenhofu se mě dotkla a přiměla k zamyšlení.
Ale to, co řekla Dr. Kateřina Portmann, šlo ještě dál. Byla jedinou ženou mezi přednášejícími a nejen to, byla jediným hlasem z Česka. Na začátku s úsměvem řekla:
Německá gramatika je pro mě prostě španělská vesnice.
Všichni se smáli, ale já hned cítil, že to není jen jazykový vtip. Stála tam někdo, kdo se dobrovolně vydává na cizí půdu.
Věta „Německá gramatika je pro mě prostě španělská vesnice“ v češtině odkazuje na originální německé rčení: „Das ist für mich ein böhmisches Dorf.“ Doslovně: „To je pro mě česká vesnice.“ Znamená to: „Tomu vůbec nerozumím“ nebo „Je to pro mě úplně cizí.“
Tento výraz pochází z dob, kdy německy mluvící lidé cestovali do Čech a nerozuměli nápisům nebo české řeči. Postupem času zůstalo toto rčení v němčině jako humorný způsob, jak říct: „Tomu nerozumím.“
Dr. Portmann ho použila jako sebeironický vtip o svých znalostech německé gramatiky. Zároveň to ale symbolicky propojuje česko-německé vztahy. Česká historička použije německé rčení o Čechách, když v němčině přednáší o česko-německé historii. Proto to není jen tak obyčejný vtip, ale malý čin propojení a upřímnosti.
Dr. Portmann mluvila o Třetí československé republice. Pojem, který jsem do té doby téměř nevnímal. Léta 1945 až 1948, kdy se Československo pokoušelo znovu najít samo sebe. Demokracie? Ne tak docela, komunisté už byli velmi aktivní na pozadí.
Je to demokracie, ale ne v klasickém parlamentním smyslu, protože prostě není opozice.
Už tato věta vyvolává otázky. Dr. Portmann vysvětlila, jak takzvané Benešovy dekrety nezabavily jen majetek, ale i identitu, život a budoucnost. Ale nejvíc mě šokovalo něco jiného. Bod, který jsem nikdy neslyšel takto jasně a nikdy si ho neuvědomil.
Podle statistický údajů došlo v tomto krátkém období k 5.000 až 6.000 sebevražd mezi německým obyvatelstvem.
5.000 až 6.000 sebevražd za tři měsíce mezi květnem a červencem 1945. To číslo najednou stálo mezi námi v místnosti, těžké a nevyhnutelné.
Dr. Portmann to řekla tichým hlasem, právě proto to působilo ještě silněji. Mluvila o Liberci, svém rodném městě, o matrikách, o číslech, která najednou dostávají tváře. Především starší lidé, ale i malé děti, celé rodiny si vzaly život, protože neviděly žádnou budoucnost.
Musel jsem si vzpomenout, jak často dnes mluvíme o historii, jako by to bylo divadelní představení. Dobro proti zlu, oběti proti pachatelům. Portmann nám ukázala, že skutečnost je mnohem složitější.
Celá její přednáška byla pozvánkou k podrobnějšímu pohledu. Kdo byli Němci? Proč byl zrovna Liberec (Reichenberg) tak tvrdě zasažen? Během konference jsem strávil mnoho hodin posloucháním. To odpoledne mi ukázalo, že nikdy nejsme hotovi s pochopením, že stále existují slepá místa.
Dr. Portmann například zmínila karikaturu z té doby. Dvě dámy, Francie a Anglie, se dívají na německé děti, které si hrají s kostmi lidí. Popis zní: „Podívejte, jak si malí Němci zase hrají na válku.“
Dikobraz 1945
Násilí plodí násilí, to neznamená, že jedno bezpráví ospravedlňuje druhé, určitě ne, ale je to prostě fakt.
Tuto větu si beru osobně s sebou. Odráží také mé vlastní vnitřní zápasy. Dá se odpustit, aniž by se zlehčovalo? Dá se pojmenovat, aniž by vznikla nová křivda? Dr. Portmann na to nedala jednoduché odpovědi, ale našla si svou vlastní, jako historička z České republiky, která otevřeně mluví o stinných stránkách vlastní historie, v německém jazyce, se srdcem a rozumem.
Myslím, že právě to je ta cesta, nestavět nové zdi, ale naplnit motto Heiligenhofu „Všechen život je v setkání“ životní energií. Věty jako je ta následující opravdu pomáhají.
Miluji německý jazyk, je nádherný.
Když to řekne žena z Liberce, s českým přízvukem, ale jasným hlasem, znamená to víc než všechna politická prohlášení.
Přeji si, aby bylo slyšet více takových hlasů. Nejen na konferencích, ale i v každodenním životě. Pokud chcete, podívejte se i na mé další texty, patří k sobě, jako kapitola v dlouhé, dosud neuzavřené knize smíření.
