Komunisti se herečce Steimarové v 50. letech mstili za manželovu emigraci

Jiřina Steimarová hrála v Národním divadle už od svých sedmnácti let. Byla šikovná a oblíbená, často byla obsazovaná do filmů (třeba Extase, Sextánka nebo Předtucha). Její kariéra se zdála být neotřesitelná, kdyby jí v roce 1951 neemigroval manžel, automobilový závodník Jaroslav Juhan. A komunisté se v 50. letech k příbuzným emigrantů chovali po svém.

Narodila se jako herecké dítě do rodiny Jiřího Steimara a Anny Steimarové 24. ledna 1916. To předurčilo i její životní dráhu. Už od malička se věnovala herectví, talent zdědila po rodičích. I díky tomu si v Národním divadle zahrála poprvé v dětské roli v roce 1922.

Když se 7. listopadu roku 1951 podrobila operaci u dr. Stejskalové, netušila, co vše se v následujících dnech v jejím životě semele. Operace dopadla dobře, ale tím výčet pozitivních okolností končí. Hereččin manžel Jaroslav Juhan využil nepřítomnosti své ženy a vypařil se. Emigroval do Guatemaly, kde následně velmi úspěšně prodával vozy Porsche a stejně úspěšně v nich i závodil. Herečka o jeho úmyslech nic netušila.

Emigrace se nejen v 50. letech v Československé socialistické republice neodpouštěla. Na Juhana byl ihned vydán zatykač. A protože policie na emigranta nedosáhne, vypravila se 10. listopadu pro nic netušící herečku. Ta další události popisovala takto: „Když jsem se bránila vzhledem k zdravotnímu stavu, byla jsem kriminální policií z Prahy 1, Josefovské ulice, odvezena do Vinohradské nemocnice na plastickou chirurgii a tam pod policejním dohledem službu konající lékařka Dr. Nožárová operaci potvrdila. Policie se domnívala, že jsem operaci předstírala.“

Ani to ale policii nestačilo. Nenechala herečku odpočinout, nepočkala na zlepšení zdravotního stavu, nerespektovala pooperační klid a dále koná: „Poté jsem byla znovu odvezena na kriminální policii v Josefovské ulici a podrobena čtyřiadvacetihodinovému výslechu, který byl protokolován. Pak jsem v policejním doprovodu byla dopravena domů, do vily v Podolí, kde čekala stará teta, tři malé vyděšené děti (nejstarší Jiří Kodet (14 let), Evelyna Steimarová (6 let) a Julie Juhanová pozn. red.) a Emil Bolek, který byl naším podnájemníkem.“

Policie důkladně prohlédla celou vilu, udělala inventuru majetku a herečce zakázala vycházet z domu a stýkat se s lidmi mimo rodinu.

O čtyři dny poději je Steimarová opět předvolána na policii. Ta k ní již přistupuje jako k ženě, která skutečně netušila, že její manžel chce emigrovat. Přesto jí je veškerý majetek včetně finančních prostředků zkonfiskován. Nikdo se neohlíží na to, co patřilo herečce a co jejímu manželovi. Herečka je zároveň ujištěna, že může dále vykonávat svou profesi na prknech Národního divadla.

Vedení divadla to ale vidí jinak. Herečka do něj přichází už 15. listopadu a dozvídá se, že jej musí opustit. Zároveň je projednáváno její členství v KSČ. Po třech výběrových a třech plenárních schůzích, které se věnují pouze jejímu případu je ze strany vyloučena pro „nedostatek bdělosti a ostražitosti“. Z Jaroslava Juhana se stal automaticky nepřítel státu a vyvrhel a nikoho nezajímá jeho práce za protektorátu. Tehdy byl dva roky vězněn, angažoval se při převozu stovek našich vězňů z německých koncentračních táborů a byl i vyznamenán řádem chrabrosti za odboj proti okupantům.

Herečka je tedy vyloučena z KSČ a dostává výpověď z Národního divadla. Této nespravedlnosti se brání všemi možnými způsoby. Snaží se odvolat na všechna místa, která ji napadnou včetně ministerstva kultury nebo prezidenta republiky. Marně. Zůstává sama se třemi dětmi, bez prostředků a bez práce.

Přesto se na ni usměje aspoň trochu štěstí. Ujme se jí Oldřich Nový a nabídne jí velkou roli ve filmu „Slovo dělá ženu“, a nejen to, Jiřinu Steimarovou obsadí jako hosta do „Fidlovačky“, kterou režíruje v Hudebním Divadle v Karlíně. A herečka se této příležitosti chytne a drží se jí, co může. A i když se ji různí straničtí pohlaváři snaží z Karlína dostat pryč a vedení divadla ji doporučuje, aby hledala práci u cirkusu, ona se nedá. A od 1. února 1954, unavená a s pošramocenou psychikou získává trvalé angažmá v divadle v Karlíně. Není to sice její parketa, není zpěvačkou, takže zpočátku není příliš obsazována, ale nakonec zde zůstává.

Ale jednoduché to nemá. KSČ si stále hlídá manželku emigranta a hází jí klacky pod nohy. Třeba tím, že její dceři Evelyně (ta se pak také stane herečkou) neumožní studovat.

V roce 1968 se herečka obrací k rehabilitační komisi, která byla zřízena u SČDU. 6. května posílá komisi svou žádost o rehabilitaci, z níž bylo v tomto textu citováno. Vylíčí svůj příběh a na závěr dodává: „Doufám a jsem přesvědčena, že mi uvěříte, poradíte a pomůžete napravit, co se napravit ještě dá. Myslím, že jsem tím povinována své práci, dětem a nakonec sobě samé. Bohužel, život se nedá o 17 let vrátit zpátky.“

Rehabilitační komise se s herečkou setká 27. června. Za komisi jsou jednání přítomni její členové Taub, Pavlík, Jedenáctík, Balvín, Digrín a Kubátová. V průběhu jednání komise uznává, že herečce byl zabaven majetek, který byl prokazatelně její a také to, že byla herečka bezdůvodně politicky poškozena. Na otázku, co by považovala za dostatečnou rehabilitaci herečka odpovídá, že otázky jejího citového života již nelze napravit. Za správné by ale považovala návrat do Národního divadla, kde by chtěla dosloužit do penze.

Rehabilitace je, podobně jako i v ostatních hereckých případech, přerušena okupací v srpnu 1968. A tak komise svou práci dokončí až v říjnu. Devětadvacátého posílá herečce vyrozumění. Rehabilitační komise uznává plné právo na morální rehabilitaci Jiřiny Steimarové a zavazuje se ke čtyřem opatřením.

Tím prvním je revize vyloučení herečky z KSČ. Druhým je žádost předsednictva SČDU ředitelství Národního divadla o návrat paní Steimarové do jeho souboru. Třetím je žádost na ministerstvo práce a sociálních věcí o započtení i těch let, kdy herečka nebyla v angažmá v žádném divadle (roky po vyhazovu z Národního divadla a před plným nástupem do Divadla v Karlíně). A konečně čtvrtým opatřením má být požadavek na generální prokuraturu o přešetření zákonnosti postupu propadnutí jmění bývalého manžela včetně věcí, které prokazatelně patřily herečce.

A všechno by to zřejmě zafungovalo, kdyby nebyl říjen 1968. A tak se herečka už do angažmá Národního divadla, i přes intervenci rehabilitační komise, nedostane a až do důchodu zůstane v Hudebním divadle v Karlíně. Vedle toho alespoň dostávala docela dost příležitostí hrát ve filmech či televizních hrách, většinou šlo ale o drobné role. Tím posledním filmem, do kterého je obsazena je v roce 1989 film Ireny Pavláskové „Čas sluhů“.

A i když se k ní komunistický režim choval ohavně a nespravedlivě, dostala v roce 1976 titul Zasloužilé umělkyně. Proto se není čemu divit, že své memoáry, které napsala v roce 1995, nazvala „Život plný kotrmelců“.

Herečka Jiřina Steimarová zemřela 7. října 2007. Bylo jí 91 let.

Pokud vás tento příběh zaujal, můžete si přečíst i o dalších osudech herců, kteří se v roce 1968 obrátili na rehabilitační komisi SČDU. Už jsem psal o Waldemarovi Matuškovi, Olze Scheinerové, Anně Gabrielové, Zdence Švabíkové-Kožíkové a Františkovi Hurychovi.