Poloprázdné ulice u Stalinova paláce. Taková byla Varšava sedm let po podpisu Varšavské smlouvy

Když chtěl člověk v socialistickém Československu vyjet za hranice, byl to problém. Sehnat a zařídit si všechny ty náležitosti jako výjezdní doložku nebo devizový příslib nebylo jen tak samo sebou. Komunistický úředník měl v tomto ohledu velký prostor pro šikanu a znepříjemňování života našim spoluobčanům.

Vycestovat na „západ“ byl malý zázrak. Ale zajet někam do zemí východního bloku nebylo tak složité (i když samozřejmost to také nebyla). A tak se jezdilo místo do Španělska nebo Itálie k Balatonu nebo k Baltu.

V květnu roku 1962 se můj děda Jaromír Průša vypravil do Varšavy. A jak bývalo jeho zvykem, i tady pořídil několik fotografií. Většina z nich pochází z okolí dominanty města - Paláce kultury a vědy, který ještě v té době nesl jméno Pałac Kultury i Nauki imienia Józefa Stalina.

Tento mrakodrap je nejznámější památkou socialistického realismu v Polsku, a i když je dnes památkově chráněný, v nedávné době se vedla bouřlivá diskuze, kterou podpořil i premiér Mateusz Morawiecki, o tom, že by měl být zbouraný. Důvodem mělo být to, že je budova brána jako symbol nesvobody.

O dědově cestě do Polska jsem s ním nikdy nemluvil. Ale jsem si skoro jist, že se snažil fotit mimo jiného ty věci, které dřív nebo později pominou. Proto byla v jednom z předchozích dílů tohoto seriálů společná fotka Mánesa a Stalina. Myslím si, že i proto si na paláci vyfotil jeho jméno, které se muselo dříve nebo později změnit, jak zřejmě v tom roce 1962 tušil.

Je to ostuda, ale já sám zatím Varšavu prakticky nenavštívil (dvakrát jsem jí pouze projížděl při cestě do pobaltských zemí a zpátky). I tak mne i tato dědova fotoreportáž baví a přijde mi zajímavá.

Na jeho fotkách si rád všímám dobového vozového parku, poloprázdných ulic, starých tramvají i reálií, které se naštěstí od té doby změnily. A tohle všechno můžete na těch na jednu stranu nostalgických fotkách, ale na stranu druhou záběrech ze smutné nesvobodné doby vidět.

A na závěr opět připomínám to, co vždycky.

Negativů se po dědovi zachovaly dvě velké bedny a já zatím úplně nevím, co všechno v nich najdu. Ale už to byly třeba fotky z osvobození v roce 1945, řada snímků z táborů Jaroslava Foglara (tady a tady), obrázky z Loun (tady, tady i tady), odkud pocházela dědova rodina, poměrně unikátní snímky z tábora organizace YMCA v Hvězdově u Mimoně, fotky z Prahy (z roku 1966, z roku 1967 a z roku 1970), z Pražského hradu, fotografie z Vysokých Tater, kulisy z natáčení filmu Limonádový Joe nebo výlet do Francie s přeletem nad Mont Blancem.

A pořád platí, že se zase za týden, tedy v neděli v 10:00, můžete těšit na další pokračování seriálu se snímky amatérského fotografa Jaromíra Průši. Sám jsem zvědav, co příště objevím.