Galerie: Blesky na obloze - ne všechny typy byly svou rychlostí hodny toho jména

Dnešní seznam zahrnuje letouny, které mají ve jménu „Blesk“ v některém ze světových jazyků.

Letadla jsou řazená podle data prvního vzletu.

„Hromy“ budou někdy příště.

He 70 Blitz – Německo – 1932

První letoun se jménem Blesk byl německý Heinkel He 70 Blitz. Před druhou světovou válkou přinášela větší příjem rychlá přeprava poštovních zásilek, než cestujících. Například švýcarská společnost Swissair zajišťovala pomocí amerického letounu Lockheed Orion L-9, nejrychlejší přepravu zásilek mezi Zurichem, Vídní a Mnichovem.

Firma Heinkel představila v roce 1932 konkurenční He 70 Blitz, konstruovaný s důrazem na rychlost. Letoun měl zatahovací podvozek, zapuštěné nýty a část konstrukce z hořčíkových slitin. K prvnímu vzletu došlo 1. prosince 1932 a prototyp postupně dosáhl rychlosti 377 km/h (pro představu stejně rychle létaly první série Avie B-534).

Po nástupu Hitlera k moci o letoun samozřejmě projevila zájem vznikající Luftwaffe, která v něm viděla rychlý kurýrní nebo průzkumný letoun a bombardér. He 70 byly bojově nasazené v občanské válce ve Španělsku, kde prováděly průzkum vzdálenějších objektů. Legie Condor používala 30 letounů He 70. Frankisté zakoupili dalších 18, z nichž byl ztracen jen jeden a to ještě na letišti. Poslední He 70 byl sešrotován až v roce 1956.

Macchi C.200 Saetta – Itálie – 1937

Za návrhem letounu Macchi C.200 Saetta (Blesk, Šipka), stál šéfkonstruktér firmy Mario Castoldi, mimo jiné tvůrce závodního letounu Macchi M.C. 72. Letoun měl celokovovou poloskořepinovou konstrukci. Kvůli požadavku na dokonalý výhled při útocích na pozemní cíle vznikl za motorem typický „hrb“. Zajímavostí celého vývoje je to, že letoun měl původně uzavřený kokpit, ale po stížnostech pilotů byl upraven na otevřený. Ten nebyl ve Středomoří překážkou, ale při pozdějším nasazení na východní frontě, při teplotách - 30 oC piloti dost trpěli. Zvláštností konstrukce C.200 Saetta bylo, že na prototypu se při vysunutí vztlakových klapek sklápěla i křidélka. Na sériových strojích však bylo toto řešení, kvůli zjednodušení výroby, zrušeno.

Letoun byl konstruován na základě představ o vedení vzdušných bojů z 30. let, tedy s důrazem na obratnost, dokonce tak moc, že po několika haváriích musela být zvýšena stabilita letounu. Přestože C.200 Saetta nebyly nejpočetnějšími italskými stíhačkami, odlétaly nejvíce bojových misí. Díky vzduchem chlazenému motoru měly pověst odolného stroje, který pilota dostane domů a piloti se s ním nebáli provádět ani útoky na pozemní cíle.

Nevýhodou letounu byl slabý motor Fiat A.74 R.C.38 s výkonem jen 650 kW, který dokázal letounu udělit maximální rychlost jen 504 km/h. Výrobně byl poměrně složitý, což zpomalovalo produkci, takže italské letectvo trpělo neustále nedostatkem letadel. Kritizována byla také slabá výzbroj dvou kulometů Breda ráže 12,7 mm, což na spojenecké bombardéry nestačilo. Na druhou stranu na východní frontě dosáhly C.200 Saetta velmi dobrý poměr sestřelů a ztrát 88/15.

Lockheed P-38 Lightning – USA – 1939

Lockheed P-38 Lightning byl dítě geniálního Clarence „Kellyho“ Johnsona, konstruktéra budoucích SR-71 Blackbird. P-38 byl jedinou americkou stíhačkou, která se vyráběla nepřetržitě od napadení Pearl Harboru až po kapitulaci Japonska. Prototyp vzlétl 27. ledna 1937. Celkem bylo vyrobeno přes 10 000 kusů. Poslední odlétaly v Honduraském letectvu až v roce 1965.

Když vynecháme Consolidated P-30, vyrobený v 60 kusech, byl P-38 první stíhačkou s turbokompresorem, která se dostala do velkosériové výroby. Lightning byl obdivuhodně univerzální letoun, který se osvědčil při doprovodu bombardérů, průzkumu, útocích na pozemní cíle, značkování cílů pro bombardovací svazy, jako bombardér nebo noční stíhačka. V kokpitu P-38 si vystříleli titul esa dva nejlepší američtí stíhači Richard Bong a Thomas Buchanan McGuire, přestože šlo o poměrně těžký stroj, který měl vzletovou hmotnost vyšší, než tehdejší lehké bombardéry.

P-38 byl „hodný letoun“, který pilotům hodně odpustil a vyznačoval se velkou palebnou silou, protože kadenci zbraní soustředěných v přídi neomezovala synchronizace. Na rozdíl od zbraní umístěných v křídlech se nemusely nastřelovat na určitou vzdálenost, takže „trefil“ prakticky každý. Jediní, kdo své Lightningy doslova „zmršili“ byli Francouzi a Britové, kteří si objednali verzi bez turbokompresorů a navíc se stejným směrem otáčení motorů.

Macchi C.202 Folgore – Itálie – 1940

Macchi C.202 Folgore (Blesk - jako přírodní úkaz) vděčí za svůj vznik nákupu licence na výrobu německých motorů Daimler-Benz DB 601A1 s výkonem 735 kW. Díky nim mohl Mario Castoldi vytvořit aerodynamicky jemný stíhací letoun, který byl spojeneckými piloty považovaný za nejlepší italskou stíhačku. Kvůli zrychlení náběhu výroby a zjednodušení výcviku pilotů, využil u prototypu podvozek a křídlo z C.200 Saetta. Úplně nový byl štíhlý trup s malým průřezem a uzavřeným kokpitem.

Prototyp poprvé vzlétl 10. srpna 1940 a během prvního letu se podařilo dosáhnout rychlosti téměř 600 km/h. Díky tomu šel letoun okamžitě do výroby. Zvláštností bylo, jak se konstruktér na sériových letounech vypořádal s kompenzací točivého momentu motoru, způsobujícího klopení letounu doleva. Levé křídlo bylo o 21 centimetrů delší než pravé, takže mělo větší vztlak a tím klopení kompenzovalo.

Stejně jako v případě C.200 Saetta i C.202 Folgore si piloti stěžovali na slabou výzbrojí. Dva kulomety ráže 12,7 mm a dva ráže 7,7 mm byly proti spojeneckým bombardérům zoufale málo, což vedlo k vývoji C.205 Veltro s dvěma 20mm kanony v křídlech a výkonnějším motorem Daimler-Benz DB 605. Většina nejlepších italských stíhacích es získala alespoň část svých sestřelů za řízením C.202 Folgore případně C.205 Veltro.

Mitsubishi J2M Raiden – Japonsko – 1942

Mitsubishi J2M Raiden (Hrom a blesk) byl stíhací letoun, operující s pozemních základen, vyvinutý na základě specifikace 14-Shi japonského císařského námořnictva. Jeho úkolem mělo být odrážení náletů těžkých bombardérů. Z toho důvodu byly hlavními požadavky rychlost, stoupavost a silná výzbroj. Na obratnost se takový důraz nekladl. Na rozdíl od A6M Zero měl pilot J2M za zády pancéřovou přepážku. K pohonu sloužil vzduchem chlazený čtrnáctiválec Mitsubishi MK4R-A Kasei 23a s výkonem 1174 kW, s nímž letounu dosahoval rychlosti 587 km/h.

Největší nevýhodou J2M bylo, že motor nebyl vybaven kompresorem ani turbokompresorem, takže ve větších výškách ztrácel výkon. Původní výzbroj dvou 20mm kanonů a dvou kulometů byla postupně zesílena na čtyři 20mm kanony v křídlech. Reakcí na zavedení výškových bombardérů B-29 Superfortress byl vývoj verze J2M Model 33 s motorem přeplňovaným mechanicky poháněným kompresorem.

Prototyp poprvé vzlétl 20. března 1942. Problémy s vývojem způsobily, že k prvnímu bojovému nasazení J2M došlo až v červnu 1944 během bitvy ve Filipínském moři. Raideny operovaly z Guamu a Saipanu. Do konce války bylo vyrobeno 621 kusů všech verzí. Zajímavostí je, že J2M se zúčastnily jednoho z posledních soubojů druhé světové války 15. srpna 1945, dvě hodiny předtím, než císař přečetl v rozhlase projev, oznamující kapitulaci.

Kawanishi N1K-J Shiden – Japonsko – 1942

Kawanishi N1K byl stíhací letoun japonského námořnictva, vyvíjený ve dvou verzích: plovákové N1K Kyōfū a N1K-J Shiden (Fialový blesk) s kolovým podvozkem pro provoz z pozemních základen. Plováková verze byla středoplošník s motorem Nakajima NK9H Homare 21 pohánějícím trojlistou vrtuli. Prototyp poprvé vzlétl 24. prosince 1942. „Pozemní“ verze N1K-J byla vyvíjená jako soukromá iniciativa firmy Kawanishi. Motor zůstal stejný, ale poháněl čtyřlistou vrtuli.

Motor Nakajima NK9H Homare byl dost nespolehlivý, přehřívaly se zadní válce a docházelo k únikům oleje. N1K-J Shiden neměl příliš dobré letové vlastnosti a vyžadoval neustálou pozornost pilota. Jako středoplošník musel být vybaven vysokým podvozkem, který také působil problémy. Přeškolení nováčků provázela řada nehod, někdy smrtelných. Celkem bylo vyrobeno 1007 kusů. Potíže s odstraněním nedostatků a náběhem sériové výroby způsobily, že N1K-J Shiden byl zařazen do služby až začátkem roku 1944.

Nakonec to dopadlo tak, že konstruktéři museli celý letoun přepracovat. Tak vznikl dolnoplošník, označený N1K2-J Shiden-Kai s prodlouženým trupem. Prototyp vzlétl 31. prosince 1943. Odpadly problémy s podvozkem, piloti měli lepší výhled a zlepšily se letové vlastnosti, maximální rychlost stoupla na 594 km/h. Shiden-Kai byl vyzbrojen čtyřmi 20mm kanony v křídlech. Do konce války však bylo vyrobeno jen 405 kusů, mimo jiné kvůli tomu, že továrna se stala terčem náletů amerických bombardérů B-29 Superfortress.

Arado Ar 234 Blitz – Německo – 1943

Arado Ar 234 Blitz bylo reakcí na požadavek německého ministerstva letectví na rychlý průzkumný letoun. Kromě průzkumné verze Ar 234A se vyvíjela ještě bombardovací Ar 234B. Prototyp poprvé vzlétl 30. července 1943 a po zavedení do výzbroje se stal prvním průzkumným i bombardovacím letounem na světě, poháněným proudovými motory.

Ar 234 byl poháněn dvojicí proudových motorů Jumo 004 s axiálním kompresorem a tahem 8,8 kN, schopných udělit letounu rychlost 724 km/h. Při vzletu se používala ještě dvojice odhazovacích raketových motorů Walter HWK 109-500, každý s tahem po 5 kN. První prototypy používaly ke vzletu odhazovací vozík, ale kvůli opakovaným problémům nakonec dostaly zatahovací podvozek. Prvním operačním nasazením Ar 234A (Adam) byl průzkumný let prototypu V7 nad vyloďovacími plážemi v Normandii, provedený 2. srpna 1944 Hptm. Sommerem.

Prototyp bombardovací verze Ar 234B (Berta) poprvé vzlétl 12. března 1944. Výzbroj letounu mohla tvořit jedna bomba SC 1000 pod trupem, nebo dvě SC 500 pod motorovými gondolami. První zdokumentovanou misí bombardovací verze byl nálet provedený pravděpodobně 24. prosince 1944 (zdroje se liší) v Ardenách. Celkem bylo vyrobeno kolem 220 kusů Ar 234.

Kyushu J7W Shinden – Japonsko – 1945

Kyushu J7W Shinden (Velkolepý blesk) vyvinulo japonské císařské námořnictvo jako záchytnou stíhačku s krátkým doletem a velkou stoupavostí. Jejím hlavním úkolem mělo být odrážení náletů těžkých bombardérů B-29 Superfortress. Letoun měl bezocasou kachní koncepci s řídícími plochami na přídi a v polovině rozpětí křídel. Hvězdicový vzduchem chlazený osmnáctiválec Mitsubishi Ha-43 Model 12 poháněl šestilistou tlačnou vrtuli. Konstruktéři zvolili tuto neobvyklou koncepci, aby měli připravená „zadní vrátka“ pro případnou montáž proudového motoru, pokud by byl včas k dispozici.

Letoun měl těžkou výzbroj čtyř 30mm kanonů Type 5 soustředěnou v přídi. Předpokládaná maximální rychlost měla být 750 km/h. Dokončeny byly jen dva prototypy. Ještě než byly hotové, objednalo námořnictvo sériovou výrobu s předpokládaným tempem dodávek 30 J7W měsíčně. První prototyp vzlétl 3. srpna 1945. O pár dnů později dopadly jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki a 10. srpna Japonci odvysílali souhlas s bezpodmínečnou kapitulací. Tím program J7W skončil dříve, než pořádně začal. Prototyp nalétal při dvou vzletech pouhých 45 minut.

English Electric Lightning – Velká Británie – 1954

English Electric Lightning byl prvním britským stíhacím letounem, který překonával hranici dvojnásobku rychlosti zvuku a zvládl režim „supercruise“ (let nadzvukovou rychlostí bez použití forsáže). Neobvyklé uspořádání s dvěma motory nad sebou, bylo vedeno snahou zmenšit průřez trupu a tím co nejvíce snížit odpor vzduchu. Byl to první britský letoun s hydraulicky ovládaným řízením a „umělým citem“. Mezi další speciality patřil neobvyklý půdorys křídla nebo použití přídavných nádrží na jeho horní straně.

Prototyp poprvé vzlétl 4. srpna 1954 a při třetím letu překonal rychlost zvuku, navíc bez použití přídavného spalování. Následovaly různé úpravy, včetně zkoušek pomocných raketových motorů pro další zvýšení rychlosti a stoupavosti. 25. listopadu 1958 EE Lightning, jako první britský letoun překonal dvojnásobek rychlosti zvuku. Výzbroj tvořily 2 revolverové kanony ADEN ráže 30 mm a dvě řízené střely Firestreak nebo Red Top s infračervenou samonaváděcí hlavicí.

Letouny měly tvořit obrannou hráz před sovětskými bombardéry. Při vzletech z hotovosti reagovaly velmi pohotově. EE Lightning byly rychlé, dobře ovladatelné a vyznačovaly se vysokou stoupavostí. Osádky sovětských bombardérů Tu-95, při letech k břehům Velké Británie, uzavíraly sázky, jak rychle se objeví první Lightning. Na druhou stranu měly Lightningy malý dolet a vytrvalost. Celkem bylo vyrobeno 337 kusů EE Lightning všech verzí, z toho 14 bylo vyvezeno do Kuvajtu a 40 do Saúdské Arábie.

Lockheed Martin F-35 Lightning II – USA – 2006

Na rozdíl, od svého britského jmenovce, F-35 Lightning II nepatří mezi letouny, jejichž hlavní předností by byla rychlost. Ta je omezena kvůli stealth nátěru na 1,6 M. Prototyp X-35 poprvé vzlétl 15. prosince 2006 a v soutěži Joint Strike Fighter porazil X-32 firmy Boeing. F-35 se vyrábí ve třech verzích, které mají nahradit páteřní typy F-16 Fighting Falcon, F/A-18 Hornet, AV-8 Harrier II a teoreticky i A-10 Thunderbolt II.

F-35A je verze s konvenčním vzletem a přistáním určená pro letectvo, jediná, která má interně namontovaný 25mm kanon GAU-22. Této verze bude vyrobeno zdaleka nejvíce. F-35B je verze s krátkým vzletem a kolmým přistáním, určená pro námořní pěchotu a provoz z letadlových lodí bez katapultu. F-35B má otočnou výstupní trysku a za kokpitem umístěné dmychadlo, zajišťující kolmé přistání. Tato verze je nejtěžší, přitom má nejmenší zásobu paliva a tím pádem i nejkratší dolet a vytrvalost. Verze F-35C má větší rozpětí, sklápěcí konce křídel, záchytný hák, dvě kola na přední podvozkové noze a další vybavení pro provoz CATOBAR (Catapult-Assisted Take-Off But Arrested Recovery), tedy vzlet pomocí katapultu a přistání pomocí záchytných lan.

Jako první byla v roce 2015 zavedena do výzbroje USMC verze F-35B. O rok později zavedlo USAF do výzbroje verzi F-35A. Námořnictvo zavedlo své F-35C se zpožděním, až v roce 2019. K prvnímu bojovému nasazení došlo v roce 2018 během izraelských náletů na postavení íránských sil v Sýrii. Zatím bylo vyrobeno přes 1300 kusů všech verzí pro uživatele z 12 zemí. Další státy mají letoun objednaný a čekají až na ně v pořadníku přijde řada. Patří k nim i Česká republika. Ambiciózní program je předmětem kritiky kvůli obrovským pořizovacím nákladům a ceně letové hodiny.

Děkuji, že jste si přečetli můj článek. Pokud se vám líbil, zvažte možnost použít tlačítko „sledovat autora“. O vydání dalšího mého článku budete informováni automaticky.

Vážím si každé Vaší reakce nebo připomínky. Náměty na témata, která by Vás zajímala mi můžete napsat do komentářů nebo do zprávy.

Zvláštní poděkování patří všem, kdo se rozhodli mě finančně podpořit. Vaše jména se u příspěvků nezobrazují, takže toto je jediná možnost, jak Vám poděkovat.

Další díly:

- Letadla se sedmi a více motory

- DANA - první samohybná houfnice na kolovém podvozku, všechny její sestry a sestřenice

- Stíhací a průzkumné letouny s motorem uprostřed. Airacobra nebyla ani první, ani jediná

Zdroje:

Green, William (1967). Warplanes of the Second World War – Bombers and Reconnaissance Aircraft, Volume Nine. London

Green, William; Swanborough, Gordon (2001). The Great Book of Fighters. St. Paul, Minnesota: MBI Publishing

Gentilli, Roberto; Gorena, Luigi (1980). Macchi C.202 In Action. Carrollton, Texas: Squadron/Signal Publications.

Bowman, Martin W. English Electric Lightning. Wiltshire, UK: The Crowood Press Ltd, 1997

Francillon, Rene (1979). Japanese Aircraft of the Pacific War. London: Putnam & Company Limited

Keijsper, Gerald (2007). Lockheed F-35 Joint Strike Fighter. London: Pen & Sword Aviation

Bodie, Warren M. (2001) [1991]. The Lockheed P-38 Lightning: The Definitive Story of Lockheed's P-38 Fighter. Hayesville, North Carolina: Widewing Publications.

Murawski, Marek J. (2007). Arado Ar 234 Blitz (Kagero Monograph 33) (in Polish and English). Lublin, Poland: Kagero.