Léto s vůní manga: Co se nevešlo

Naši čtvernozí přátelé

Jak jsem se už zmínil, na našich toulkách Manuelovou a Madaleninou rajskou zahradou nás doprovázela psí smečka našich čtyřnohých přátel.

Tedy tři z nich. Největší Ruby, připomínající cosi jako vlčáka, je přirozený vůdce smečky a kamkoli jsme šli, chránil nás. Z prostředních dvou chlupáčů vynikala Lala, která brzy postřehla, že nám připomíná jednoho našeho dávného pejska a pro tu podobu a povahu si může leccos dovolit. A taky si dovolila. Kdepak hladit tady pejska u jídla…ale téhle nešlo odolat. Však jsem musel hned do koupelny umýt si ruce. Správně.

Občas by se bývala hodila i u nás v našem apartmánu. Třeba by vyšťourala tu ještěrku, co chvíli vegetovala na stropě a pak nám zalezla kamsi za záchodovou mísu. Říkali jsme si, jestli to nebude v noci až příliš blízké setkání s místní faunou. Určitě by ho doprovázelo hlasité: Uááá! (Jak pravil Manuel – viz odkaz výše.)

Také druhý prostřední chlupáč Jerry se k nám měl. Jen ten nejmenší hafan, plyšák zvaný Búmi, si celou dobu držel odstup. Ne že by snad byl zlý nebo zákeřný, ale prostě jsme mu nějak nesedli, snad že jsme oba příliš velcí. Až ho musel Ruby rázně napomenout, jakože kdo má pořád poslouchat ten jeho vřískot, když o nic nejde. Jednou mi dali Búmiho do náručí, to ztichl jak pěna. Od Pavly se také nechal chovat. Ale myslím, že po našem odjezdu byl Búmi neskutečně namyšlený v přesvědčení, že ty otravné vetřelce konečně sám zahnal ze svého výsostného území.

Pejskové byli našimi věrnými společníky při večerních siestách před domem, když se jeho osazenstvo dívalo na televizi, zatímco já s Pavlou jsme dali přednost vychutnávání tropického večera a chlazeného piva. Na tu idylku vzpomínáme dodnes.

Zážitky z restaurace

V části o výletech do přírody jsem se zmínil o ne právě vstřícném personálu mosambických restaurací.

Aby bylo jasno, nebyla za tím žádná xenofobie ani rasismus naruby. Takhle nevlídní uměli být číšníci i k „svým“. Když jsme si třeba na Štěpána zašli do malebné restaurace s výhledem na moře, přinesl číšník Manuelovi puding ze zkaženého mléka. Vyměnit ho odmítal, stejně jako odmítal ho strhnout z účtu. Prý tam není šéf a kdesi cosi. Nakonec jsme vše zaplatili, ať si nekazíme tím nerudným chlapíkem pohodovou atmosféru. Závěr příběhu? Když jsme odjížděli, přitočil se k nám. Čekal jsem omluvu, ale chyba lávky. Prý, jestli bychom ho nesvezli autem domů. To už bylo moc i na Manuela s jeho víc než velkým pochopením pro pracující třídu. Nevím, jak se pán nakonec dostal domů a jestli si z toho odnesl ponaučení. Hádám, že spíš ne. Takovíhle bývají nepoučitelní, v Africe stejně jako u nás.

Ovšem i výjimky tu byly. To když jindy vzal věci do rukou přítel Angelo, o němž píšu v poslední části našeho vyprávění.

Stačilo vlídně pohovořit s paní hostinskou a hned bylo na stole pivo správně vychlazené místo zteplalého. Jak toho dosáhl? Svým šarmem paní přiměl, aby nám pro něj zašla vedle do obchodu, kde měli funkční chlaďák. Afrika!

V povětří na pobřeží

Jednou jsme se ve vlhkém a povětrném počasí vypravili i k Indickému oceánu na pobřeží Macaneta. Ústí řeky Incomáti se tam přibližuje k oceánu, než do něj řeka po další dlouhé otočce vplyne. Vypadá to potom tak, že z jedné strany je řeka a z druhé oceán. Ta malebná šíje mezi řekou a oceánem nás lákala, i když počasí na to úplně nebylo.

To jsme ovšem netušili, že Manuelem zvolená pěší cesta povede po umělém „skalisku“ z pneumatik naplněných pískem, které tu lidé navršili, aby zabránili postupující erozi ze strany oceánu a řeky. Mně s Pavlou to nevadilo. Odchovaní její turistickou maminkou jsme z domova zvyklí na leccos. Ovšem Madalena byla z toho pneumatického horolezení jakási nesvá.

Pak se před námi otevřel oceán s romanticky rozbouřenými vlnami a všechny nesnáze byly zapomenuty. Pro vzpamatování jsem našim africkým přátelům ještě mimoděk předvedl malé představení. Prý se nemohli udržet smíchy nad mými dlouhými, větrem rozevlátými vlasy a vlajícími širokými kalhotami, které prý vypadaly, jako bych se měl každou chvíli vznést k vyhlídkovému letu nad pobřežím. Což o to. Pro mě by to byl bezpochyby zajímavý zážitek, ale nějak to nevyšlo. Snad příště.

Mosambické děti a mosambické ženy

Já a Manuel máme rádi děti – i v tom jsme bráchové. V naší velké africké rodině jsme si dětí užili až až. Všechny byly sladké, veselé a přitom způsobné. Nechaly se ode mne vzít do náruče, aniž by byly vyplašené, když je někdo tak exoticky vyhlížející náhle zvedne ze země. Jen po mně tak zvědavě pokukovaly.

Mosambické ženy – tak jak jsme je potkávali v rodině i na ulicích – o sebe velice dbají. Zvláštní péči pak věnují účesům. Vlasy vídáme spletené do všelijakých tvarů, různě nabarvené i propletené s chemlonem (nebo čímsi takovým). Však taky když Madalena zašla ke kadeřníkovi, strávila tam času úplně stejně, jako když si česká žena udělá chvilku pro sebe a ta chvilka se, hm, trochu protáhne.

Něco o mosambické portugalštině

Mosambická portugalština vychází hodně z té evropské, ale najdou se tu některé zvláštnosti. Autobusu (portugalsky autocarro) prý například někteří Mosambičané říkají maximbombo – čte se to asi jako „maši’bombu“ a pochází to z anglického „machine pump“, tedy strojní pumpa. Jak se z pumpy stal autobus? Inu, řada Mosambičanů našla práci v dolech v Jižní Africe, kde se mluví anglicky. První, a často jediný stroj, který kdy v životě viděli, byla právě strojní pumpa v dole. Tak se ten trochu zkomolený výraz začal mezi lidmi používat pro jakýkoliv stroj a nakonec i pro autobus.

Cestou na letiště

Epilog k našemu vyprávění je maličko nostalgický, jak má správný epilog být (viz výše odkaz na závěrečný příběh). Pravda ovšem je, že tuhle nostalgii jsme si pořádně prožili, až když se naše letadlo odlepilo od země a my jsme se ještě jednou ujistili, že v něm sedíme.

Tak jako leccos v našem vyprávění, ani ranní jízda na letiště k naší zpáteční cestě totiž nebyla úplně jednoduchá. Vyrazili jsme oproti plánu trochu později, no ale dobrá, to se pořád stíhá. Při té příležitosti bylo potřeba vzít do Maputa dva další členy rodiny, kteří by se tam jinak nedostali. Nic neobvyklého. Na té fotografii vidíte nás dva na polovině zadního sedadla. Na druhé polovině byly naši dva milí spolucestující. Cestou jsme se připletli k tradičnímu rannímu dopravnímu kolapsu. Abychom jej objeli, vzal to Manuel klikatými písčitými cestami okolo. Jenže ty cesty vedly kdovíkam a v jednu chvíli to vypadalo, že se tam v tom písku na maputském předměstí zahrabeme a zůstaneme tam už navěky. Naší jedinou myšlenkou v tu chvíli bylo, že tohle nám pojišťovna fakt nezblajzne.

Ovšem to neznáte Manuela – žádná situace pro něj není bezvýchodná. Nakonec byl čas nejen na včasné odbavení, ale i na ty upřímné slzy dojetí z loučení, přesně jako v našem epilogu. A stejně jako když kdysi Manuel odlétal z Prahy a Pavla na něj volala, že se ještě někdy uvidí, věříme tomu i my teď.

A jeden Manuelův postřeh na závěr

Ještě před naší cestou jsme se náhodně potkali s jedním Pavliným a Manuelovým spolužákem z elektrotechniky. Ač zdravím kypící, vedl takové ty ubrblané řeči některých pánů po padesátce v duchu: No tak kolik nám ještě zbývá, nějak už to doklepeme.

Když jsem o tom psal Manuelovi, reagoval udiveně: Nevím, proč má ten člověk životní filosofii Křováka z afrického vnitrozemí. U vás přece máte všechno.

Pamatujme na to, přátelé.