Článek
Letošní podzim přinesl významné politické události, mezi nimiž byly i americké prezidentské volby. V těch zvítězil Donald Trump, který překvapil svým záměrem zrušit ministerstvo školství. Nakonec se rozhodl ho ponechat a do jeho čela nominovat Lindu McMahonovou. Vypadá to, že myšlenka zrušit ministerstvo školství inspirovala nového pirátského předsedu Zdeňka Hřiba, který takovou myšlenku pronesl v pořadu Ptám se já na Seznam Zprávy. Zdůvodnil to nevhodným kompetenčním modelem řízení českého školství.
Na podporu jeho názoru lze uvést třeba stěžejní dokument českého školství, který byl konsenzuálně přijat po rozsáhlé odborné i politické debatě - Strategie 2030+. Kvůli vysoké míře decentralizace a autonomie českých škol doporučuje strategie zavést tzv. střední článek podpory. Ten má plnit koordinátora, prostředníka v komunikaci mezi centrem (MŠMT) a územími (školami), poskytovat individuální pomoc a podporu. Reaguje se tak na situaci, kdy je v Česku více než 2350 různých zřizovatelů škol, především malých obcí.
Ačkoliv na přijetí zmiňované Strategie vzdělávací politiky ČR 2030+ panovala všeobecná odborná i politická shoda, nemá tento dokument prozatím oporu ani v aktuálně platné legislativě. Pro ministerstvo školství (ani jiné aktéry ve vzdělávání) tak není ze zákona závazný. Co však je pro ministerstvo legislativní povinností, tak to je třeba zajištění dostatku finančních prostředků do regionálního a vysokého školství, podpory vědy a výzkumu, mládeže a sportu. Při rozpočtování těchto prostředků musí ministerstvo dodržet závazek zajištění 130 % průměrné mzdy na platy učitelů. Nemá však vliv na to, kolik zaměstnanců ve školství reálně působí, tedy pro kolik osob musí tyto prostředky zajišťovat. Systém nastavení financování školství přitom veřejně kritizuje i sám současný ministr Mikuláš Bek (STAN).
Ministerstvo školství nemá v současném kompetenčním modelu v řízení školství možnost se orientovat na to hlavní - kvalitu vzdělávání. Výsledky žáků jsou v českém prostředí bohužel velmi silně ovlivněny jejich socio-ekonomickým statutem. Podle statistik OECD jsme devátou nejhorší zemí, která vykazuje výrazné rozdíly mezi kvalitami jednotlivých škol. Tento problém je také důsledkem decentralizace a rozdílných podmínek, ve kterých školy fungují. Inspirovat se lze přitom v zemích s vynikajícími studijními výsledky. Ty však mají zcela odlišně nastavený systém řízení a odpovědnosti v regionálním školství. V Česku je zaveden neskutečně neefektivní systém, ve kterém 2365 zcela rozdílných obcí zřizují svoji vlastní školu a 90 % z nich pouze jednu.
Nerovností v kvalitě a nízké efektivitě jejich fungování – je výzvou téměř pro všechny vyspělé země na světě. Příkladem řešení fragmentace zřizovatelů škol může být Nizozemsko, Estonsko nebo kanadská provincie Ontario. Estonsko mezi roky 2017-2019 zvýšilo počet škol na zřizovatele z 2,4 na výsledných 6,5 školy na zřizovatele. Ontario od 60. let 20. století snížilo počet zřizovatelů z 3000 na 170.
Pokud myslíme kvalitu ve školství vážně, nesmíme se bát udělat odvážnou reformu systému řízení regionálního školství. Kvůli zvyšujícím se nárokům na finanční prostředky do školství na to intenzivně tlačí paradoxně Ministerstvo financí ČR. Přitom tuto odvahu musí mít především ministerstvo školství, jinak postrádá svoji roli v systému českého vzdělávání.
