Článek
V dnešní době si při představě léčby duševně nemocných leckdo vybaví známý Přelet nad kukaččím hnízdem s Jackem Nicholsonem v hlavní roli.
Pacienti s tupým, nepřítomným pohledem, mumlající na chodbě léčebny a narážející do zdi. Byla taková i realita?
Inu, minimálně k tomu neměla daleko. Pojďme si o některých kontroverzních zákrocích říct více.
Inzulínová kómata
Stěžejní myšlenkou, či spíše domněnkou této metody byla představa, že po umělém vyvolání kómatu dojde k jakémusi „restartu“ v mozku.
Stav, který se navodil aplikací různě vysoké dávky inzulínu vedl k těžké hypoglykémii, a někdy byla skutečně dávka tak vysoká, že pacient (jinak zdravý) upadl do hypoglykemického kómatu.
Tento stav může i dnes zažít pacient s diabetem, který si aplikuje inzulin v případě, že se po aplikaci inzulinu dostatečně (nebo vůbec) nenají.
Pacienti podstupovali tuto terapii někdy i každodenně po různě dlouhou dobu. Výsledky byly přinejmenším sporné.
Nesporné bylo, že tak nešetrný zásah do zdravě fungujícího organismu (mluvíme-li o tělesné stránce) vedl v mnoha případech k manifestaci diabetu či jiného interního onemocnění, které si pacient s léčebny - spolu s nijak příznivým dopadem na psychiku - odnášel.
Lobotomie
V laické veřejnosti občas můžete narazit na člověka, který má za to, že se lobotomie doposud ve vyspělých zemích používá.
Podstatou lobotomie bylo chirurgické přetnutí svazku nervových vláken mezi čelním lalokem a zbytkem koncového mozku.
Tato metoda byla ve své době poměrně populární, podstoupila ji například sestra prezidenta Johna F. Kennedyho. Lobotomie na ní zanechala trvalé následky s nimiž se musela ona i její okolí vypořádávat do konce jejího života.
Popularitu si lobotomie získala díky poměrně rychlému a viditelnému efektu, zejména u neklidných až agresivních pacientů.
Výsledky zejména po této stránce vedly k tomu, že se lobotomie považovala za převratnou metodu.
Roku 1935 ji začal používat pod názvem leukotomie lékař António Egas Moniz. Ten použil také poprvé injekci s alkoholem, který je ve vyšších koncentracích prudce neurotoxický a odpadla tak nutnost složitějšího operativního zákroku.
Posléze se metoda dostala z Evropy do zámoří, kde ji dva lékaři - Walter Freeman a James Watts - začali používat ve velkém. Ti zavedli jiný přístup - pomocí tenkého skalpelu pronikli do požadované oblasti přes oční jamku (tzv. transorbitální lobotomie).
Sám Freeman prováděl i desítky operací denně, což už jen z hygienického hlediska bylo přinejmenším pochybné.
Lobotomie zanechávaly nicméně pacienty často doživotně zmrzačené, apatické, bez chuti do života a s řadou dalších problémů, jako např. epilepsií.
Lobotomii podstupuje v Přeletu nad kukaččím hnízdem i hlavní postava ke konci filmu.
Paradoxem je, že přes to všechno Moniz získal za objev lobotomie Nobelovu cenu.
„Léčba Malárií“
Psychiatr Julius von Wagner-Jauregg z Vídně si povšiml, že u některých nemocných s progresivní paralýzou (stádium prodělané syfilidy) dochází ke zlepšení, pokud se u nich vyskytne onemocnění provázené horečkou.
Tuto metodu tak vyzkoušel i na duševně nemocných, a to tak, že je nakazil malárií. Kromě sporného efektu někteří pacienti samozřejmě na malárii zemřeli.
Lékaři postupně od malárie upustili, nevzdali se však myšlenky na vysokou teplotu lidského těla a jejího pozitivního účinku na psychiku. Vymysleli si tak „parní skříně“, ve kterých byla pacientům vyvolávána hypertermie horkým vzduchem
A víte co? I Wagner-Jauregg získal Nobelovu cenu za lékařství.
Divoké 20. století
Výše zmíněné metody byly používány především na přelomu 19. a 20. století až do padesátých let.
O středověku a raném novověku jako honu na duševně nemocné coby posedlé ďáblem se snad ještě horšími metodami „léčby“ snad někdy příště.
V polovině minulého století dochází - bohudík - k objevu moderních psychofarmak.
V rozmezí několika let jsou objeveny např. chlorpromazin, chlordiazepoxid a imipramin. Tedy první antipsychotika, první benzodiazepiny a první antidepresiva.
Je postupně také upravováno použití v té době již známé elektrokonvulzivní terapie.
Dnes, ačkoliv je povědomí o důležitosti duševního zdraví vyšší než dříve, se prevalence (četnost) psychických poruch v populaci zřejmě zvyšuje (patrné je to zejména u úzkostných a depresivních poruch).
Buďme však rádi za možnost podstoupit psychoterapii a nemuset se bát, že skončíme zavření v klecích.
A buďme rádi za moderní, relativně účinná psychofarmaka, která mají oproti svým historickým předchůdcům výrazněji příznivější profil nežádoucích účinků.
