Hraniční porucha osobnosti aneb někdy je opatrnost na místě

Když někdo řekne slovo „hraničář“, buď má na mysli záhadné postavy z románového cyklu Johna Flanagana, nebo osobu trpící jednou z poruch osobnosti.

Takzvaná hraniční (angl. borderline) porucha osobnosti je jeden ze dvou podtypů emočně nestabilní poruchy osobnosti s diagnostickým kódem F60.3. Druhým typem je osobnost impulzivní, o které si však povíme jindy.

Název „hraniční“ je odvozen od jejího historického původu, kdy byla považována za poruchu na rozhraní mezi psychopatií a simplexní schizofrenií. S touto hypotézou přišel významný německý psychiatr Emil Kraepelin (mimochodem spoluobjevitel Alzheimerovy choroby).

Později však došlo k diagnostickému vymezení poruchy jako varianty osobnosti.

Onemocnění je charakteristické nestálým a často konfliktním chováním, abnormálními a nejasnými představami o sobě samém, svých cílech a preferencích. Dále jsou typické chronické pocity vnitřní prázdnoty, vytváření intenzivních a nestabilních vztahů s okolím nebo sebedestruktivní chování včetně sebevražedných náznaků či pokusů.

V osmdesátých letech bylo odhadnuto, že poruchou trpí až 25 % pacientů hospitalizovaných na psychiatrických odděleních.

„Hraničáři“ se typicky angažují v intenzivních vztazích s lidmi (často partnery), ve kterých opakovaně dochází k emočním krizím a vyhroceným situacím. Vzácností není ani užití sebevražedných pohrůžek či sebepoškozování.

Typická je tzv. afektivní dysregulace - snížená schopnost ovládat emoční impulzy - výbuchy vzteku, konzumace alkoholu a jiných drog či sexuální akt. Po tomto zkratkovitém jednání někdy dojde k úlevě, ovšem jen krátkodobé.

Důležité je zmínit, že onemocnění nikterak nekoreluje s intelektem - osoby s hraniční poruchou mohou být velmi inteligentní a docela dobře schopny racionálně vyhodnotit situaci. Postrádají však schopnost korigovat svou dysfunkční emocionalitu.

Časté je též vytváření vztahů, kdy jsou lidé s hraniční poruchou osobnosti závislí na druhém, či naopak zcela chladní a distancovaní. Výjimkou není střídání těchto rolí v tomtéž vztahu.

V rámci psychiatrické péče je typický nepřátelský, avšak závislý vztah ke zdravotnickému personálu. Dotyčný na personál naléhá, vyhrožuje (často sebepoškozením či suicidiem), klade nepřiměřené požadavky nebo se projevuje jako zcela bezmocný v léčebném procesu.

Na nezájem okolí reagují panikou, pocitem nesnesitelné tenze, manipulací, hněvem či různými impulzivními činy. Proto v druhých dokáží vyvolat pocity viny, bezmoci či úplného duševního vyčerpání.

Mezi laickou veřejností to bývají často právě ty osoby, o kterých se říká, že jsou „toxičtí“.

Důležité je mít na zřeteli, že za většinou projevů je strach z opuštěnosti. Je na místě však jasně vymezit vztah s hraniční osobou a dát jasně na srozuměnou, co pro ně můžeme udělat, a co nikoliv.

Komplikací bývají tělesná onemocnění, kdy dochází i k intenzivnějším projevům psychickým. V takovém případě je možné zvážit léčbu tzv. thymostabilizátory (stabilizátory nálady), které se mimo jiné používají při léčbě bipolárně afektivní poruchy, případně antidepresiva.

Z farmakoterapie lze také krátkodobě upravit impulzivitu podáním nižších dávek antipsychotik.

Dlouhodobá farmakoterapie hraniční poruchy osobnosti bývá neúčinná - porucha je částečně geneticky podmíněna (nejspíš polygenně), částečně vzniká pod vlivem okolí, společnosti a životních podmínek v raném období života. Určitý benefit může mít dlouhodobá a systematická psychoterapie.

A co vy? Poznali jste v symptomech někoho z Vašeho okolí? Podělte se o svou zkušenost v komentářích.