Mozek během krize: Proč se ve stresu chováme jinak?

O stresu a jeho vlivu na biochemii i strukturu mozku jsem již psal, pokusím se tedy vyhnout se duplicitním informacím. Nebudu proto zabíhat k rozlišování eustresu a distresu, či neurobiologickým důsledkům jejich dlouhodobého působení.

Mozek při vnímání nebezpečí spouští kaskádu reakcí, které umožňují připravit tělo na akci. Klíčovou roli hraje HPA osa (hypotalamus-hypofýza-nadledviny), která uvolňuje stresové hormony (zejména kortizol a adrenalin). Tyto látky zvyšují srdeční tep, krevní tlak a hladinu glukózy v krvi – tělo se dostává do pohotovostního režimu.

Dnes se však zaměříme spíše na anatomicko-fyziologickou a behaviorální stránku věci, než na pohled z hlediska biochemie.

Z hlediska evoluce, resp. vývoje jakéhokoliv živočišného druhu (fylogeneze) je stres, resp. stresová reakce naprosto zásadní. Platí, že z v evoluci je vždy upřednostněn ten nejvýhodnější znak (vlastnost) pro zachování (přežití a rozmnožení) druhu.

Správně zvolená stresová reakce vedla k přežití, a tedy i umožňovala rozmnožení jedince.

Naši předkové byli (stejně jako my) všežravci, nebyli tak predátoři na vrcholu potravinového řetězce. Při setkání s nebezpečnou šelmou se nám proto v průběhu dlouhých časů vyvinul mechanismus, který v nás přežívá dodnes.

Reakce nazývaná též anglicky fight or flight představuje učebnicový příklad reakce na náhlý, intenzivní stres, který je obvykle spojen s pocitem ohrožení.

K přepínání mezi stavem klidu a stresu je naše tělo vybaveno dvěma složkami tzv. autonomního (vegetativního) nervového systému: parasympatikem a sympatikem.

Ty se vzájemně vymezují a vždy převažuje jeden z nich.

Parasympatikus je zodpovědný za „klidový režim“, schopnost racionálně posuzovat situaci, udržuje relativně nízkou srdeční akci a dechovou frekvenci, je zodpovědný za trávení potravy apod. (pro svou lokalizaci se nazývá též systém kraniosakrální)

Z anatomického a fyziologického hlediska lze konstatovat, že ve chvíli krizové situace převezme vládu nad celým tělem (a tím i našim myšlením) druhá složka - sympatikus (též systém thorakolumbální).

Sympatikus má obecně opačný vliv na tělo, než parasympatikus - aktivizuje jej a a uvede do jakéhosi pohotovostního režimu.

Aktivace sympatiku vede ke zvýšení tepové a dechové frekvence a mimo jiné k lepšímu prokrvení životně důležitých částí těla, které byla evolučně důležité např. při zmíněném setkání se šelmou - prokrví se velké svalové skupiny (stehna, paže) pro možnost útěku či útoku, naopak se odkrví vnitřnosti a sníží krevní průtok v kůži, což bylo důležité pro snížení rizika vykrvácení.

To je ostatně důvod toho, proč osoba vystavená stresové zátěži často viditelně zbledne.

Ačkoliv se může zdát, že oba systémy fungují opačně, ve skutečnosti spíše fungují ve vzájemné souhře s převahou toho kterého systému, jehož je v danou chvíli spíše zapotřebí.

Limbický systém je (velmi zjednodušeně řečeno) anatomicko-fyziologický systém oblastí mozku, v němž jsou propojeny struktury, které jsou zodpovědné za regulaci emocí as chování, v kontextu našeho tématu tedy strachu či ohrožení.

Jistě jste někdy slyšeli slovo „amygdala“, potažmo její vliv na naše emoce. Právě amygdala je jednou ze struktur limbického systému.

Jde patrně o fylogeneticky starší část mozku, která se vyvinula dlouho předtím, než byli naši předkové obdaření objemnou mozkovou kůrou umožňující např. vznik řeči, nebo schopnost počítat.

Limbický systém je aktivní neustále, ale v případě reakce útok nebo útěk hraje jakýsi prim - proto lze zjednodušeně říci, že naše chování při extrémní úzkosti či strachu lze jen velmi obtížně „racionálně“ kontrolovat. Proto se v krizových situacích uchylujeme k nejjednodušším a nejpřirozenějším reakcím - vedoucí úlohu zkrátka převezme vývojově starší část mozku.

To lze do jisté míry (nikoliv zcela) ovlivnit tréninkem, jak lze demonstrovat na chování profesionálů, kteří denně přichází do výjimečně stresujících situací, ale dokážou si zachovat racionální úsudek (typicky policisté, lékaři, hasiči aj.)

Limbický systém je společně s autonomním nervovým systémem v psychopatologii důležitým původcem četných příznaků typických např. při záchvatech úzkosti.

V našem těle je celá řada anatomických struktur a fyziologických vztahů, které jsou zodpovědné za reakce ve stresujících situacích, podrobnější rozbor však necháme na příště.

Obecně lze konstatovat (jako u většiny věcí, které se týkají našeho chování), že za naše reakce ve stresujících chvílích je z části zodpovědná genetika, z části neovlivnitelné faktory (věk, pohlaví, rysy osobnosti, celkový zdravotní stav) a z části vlivy prostředí.

Co se vlivů prostředí týče, lze na ně pohlédnout např. z toho hlediska, nakolik jsou účelné (adaptivní).

Pozvolné, systematické a profesionálně vedené vystavování stresovým situacím (což je princip např. kognitivně-behaviorální terapie) umožňuje lidem jaksi „natrénovat“ svůj mozek tak, že ani při výrazném stresu nepřevezmou vedoucí úlohu při našem prožívání a rozhodování výše zmíněné systémy.

Takto použitá expozice vede k pozitivní zpětné vazbě. Jedná se o adaptivní změnu.

Náhodné, nečekané a nepřiměřeně stresující situace, kterým je jedinec po delší dobu vystavován vede ke zcela opačnému výsledku. Mozek se „naučí“ být v neustálé pohotovosti a začne i v relativně málo stresujících situacích reagovat nepřiměřenou úzkostí a tělesnými projevy typickými pro situaci útok nebo útěk.

Takové vystavování tedy vede k negativní zpětné vazbě. Jde o maladaptivní změnu (předpona mal- pochází z latinského malus - špatný, zhoubný).

Do jisté míry ano.

Bude to ostatně tématem příštího článku. Je nutné si uvědomit provázanost všech dějů v lidském těle a jejich vliv na chování. A také skutečnost, že chování je ovlivněno fyziologickými pochody a vice versa.

Lze tak i vysvětlit skutečnost, že pokud budete usilovně půl minuty zrychleně a hluboce dýchat, sympatikus převezme vedoucí úlohu a navodíte si s velkou pravděpodobností nepříjemný tělesný a duševní stav typický pro stresovou situaci (případně rovnou záchvat úzkosti, proto nedoporučuji se do tohoto experimentu vůbec pouštět).

A je nutno podotknout, že to platí i obráceně - pokud tedy např. při stresové situaci budete věnovat pozornost svému dechu a budete se snažit jej uvést do běžné intenzity a vědomě zmírníte napětí ve svalech, zklidní se i Vaše nadměrně zjitřená mysl.

Ale o podobných technikách až příště.