Jak stres mění nejen biochemii, ale i strukturu mozku

Stres je běžnou součástí moderního života. Jeho nadměrné a dlouhodobé účinky na mozek však mohou být vážné. Vědecké týmy po celém světě proto zkoumají, jak stres ovlivňuje nejen biochemii, ale i strukturu mozku. Následně pak, jak tyto změny mohou ovlivnit naše chování a duševní zdraví.

Stres lze kvalitativně a kvantitativně rozdělit na tzv. eustres (přiměřená zátěž pozitivně stimulující výkon organismu, tedy např. učení se na zkoušku na škole) a distres, tedy nadměrnou a poškozující zátěž na orgán či orgánovou soustavu.

V tomto článku se zaměříme na druhou zmíněnou kategorii stresu, který zatěžuje především, ne však výlučně, náš centrální nervový systém.

Distres (v článku jej označme jako „stres“) je charakteristický tím, že svou intenzitou a/nebo trváním přesahuje schopnost přizpůsobení se na něj. Organismus se po vyčerpání svých možností adaptace začne proto patologicky měnit - mluvíme o tzv. maladaptaci.

Stres spouští kaskádu hormonálních a biochemických reakcí, zejména uvolňování kortizolu (hydrokortizonu), známého jako „stresový hormon“. Ten je produkován v kůře nadledvin a váže se na tzv. glukokortikoidní receptory.

Kortizol má v organismu poměrně pestrou škálu funkcí - ovlivňuje například metabolismus živin (působí katabolicky), zvyšuje srdeční aktivitu (zejména srdeční výdej a krevní tlak), potlačuje projevy zánětu, ale také snižuje imunitní odpověď.

Vedle kardiovaskulárních problémů, rizika vzniku diabetu a zhoršené imunity může pak v období zvýšené stresové zátěže také klesnout duševní výkon. Dlouhodobá zátěž pak může vést i k úzkostně-depresivním projevům či chronickému únavovému syndromu.

Kortizol má sice více funkcí, v tomto článku se však budeme věnovat jeho vlivu na mozek a psychiku.

Chronický stres může ovlivnit neuroplasticitu - schopnost mozku změnit se a přizpůsobovat se okolním podnětům a prostředí.

Výzkumy ukazují, že při stresu dochází k omezení neurogeneze, tedy snížené tvorbě nových neuronů (nervových buněk). Zajímavostí je, že do relativně nedávné doby se mělo za to, že mozek jako jediný orgán po narození již nové buňky neumí tvořit. Bylo však zjištěno, že v omezené míře a v některých oblastech mozku k tomu dochází (např. v hipokampu).

Vznik nových buněk a nervových spojů jsou základními faktory neuroplasticity - schopnosti adaptace. Neuroplasticita nám zaručuje, že se náš mozek přizpůsobí okolnímu světu.

K správné funkci mozku však nepotřebujeme jen dostatečné množství nervových buněk, ale především jejich správné spojení. To je zprostředkováno tzv. synapsemi, což jsou výběžky neuronů, přes které proudí přenašeče nervových vzruchů - neurotransmitery (např. serotonin, dopamin či noradrenalin) a ionty, tedy elektricky nabité částice.

Vedení vzruchu v neuronech je tak především - velmi zjednodušeně řečeno - pouze soubor elektrických impulzů.

Příkladem neuroplasticity může být ztráta zraku - není sice pravda, že by se samotný sluch nevidomých po oslepnutí nějak výrazně zlepšil, ale v mozku dojde ke změnám, které ztrátu zraku do určité míry kompenzují - nevidomý tak např. pozná podle ozvěny, v jak velké místnosti se nachází. Člověk se zrakem to neumí - jeho mozek k velikosti místnosti použije jednoduše schopnost vidění a odhadne vzdálenosti.

Mozek se zkrátka snaží najít nejjednodušší a nejsnazší řešení. A právě tím je dáno i to, že stres, kterému se lze třeba obtížně - avšak z dlouhodobého hlediska výhodněji - vyhnout, lidé kompenzují často užíváním léčiv či alkoholu.

To však neznamená, že například farmakoterapie úzkostí je nutně špatná. Může být opodstatněná, ale měla by jít ruku v ruce s úpravou životního stylu a psychohygieny.

Vysoké hladiny kortizolu mohou vést také ke změnám v mozku, které jsou spojeny s úzkostí a depresí. Ale nejen to.

Studie publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences poukazuje na další problém - chronicky vysoké hladiny kortizolu způsobují atrofii hipokampu, zjednodušeně řečeno zmenšování oblasti mozku zodpovědné především za konsolidaci paměti.

Zmenšení objemu hipokampu negativně ovlivňuje schopnost učení a zapamatování informací. Nezapomínejme, že učením se zde nerozumí pouze schopnost „nabiflovat“ se na zkoušku ve škole.

Učení je v tomto kontextu schopnost zpracovávat informace z okolního světa, tedy schopnost orientace v místě a v prostoru, v čase, v situaci či ve vlastních pocitech. Naše vlastní realita, její vnímání a prožívání se proto do značné míry odráží v naši schopnosti učení.

A právě paměť je pro učení zcela zásadní.

Zmíněný výčet biochemických a strukturálních změn není ani zdaleka úplný. V tomto článku je prostor zmínit pouze nepatrný zlomek změn v organismu, které stres způsobuje. Přesto je důležité shrnout, že uvedené změny jsou spojeny s různými psychickými poruchami, včetně úzkostných poruch a deprese, ale i vznikem posttraumatické stresové poruchy, která je často následkem nadměrně intenzivního stresu.

Stres může spustit i psychotická onemocnění (např. schizofrenii) u predisponovaných osob (u osob, které mají vyšší riziko vzniku projevů onemocnění).

Porozumění těmto mechanismům může pomoci při vývoji nových terapeutických přístupů k léčbě stresu a jeho následků. Včasné rozpoznání a intervence mohou pomoci minimalizovat tyto účinky a zlepšit kvalitu života.