Hlavní obsah
Zdraví

Depersonalizace a derealizace: když vaše tělo není vaše. Míváte je i vy?

Foto: Jan Kozinski, vytvořeno pomocí ChatGPT 4

Pocit, že vlastní tělo, jeho části nebo myšlenky mi nepatří a že vše sleduji zdálky jako pasivní divák. Pocit, že okolí je nereálné a i důvěrně známé prostředí se zdá být cizí. Psychiatrický fenomén, jehož prožívání nikomu nepřeji.

Článek

Zpravidla na Médium píšu články pojaté jako edukační materiál a snažím se psát nestranně a věcně. Píšu jen o věcech, kterým rozumím nebo se mě týkají. V tomto článku udělám výjimku a budu psát také v „Ich formě“, neboť sám oba stavy někdy mívám.

Diagnóza F48.1: Depersonalizace a derealizace

Tuto diagnózu samotnou vídají psychiatři spíše sporadicky. Symptomy depersonalizace a derealizace jsou časté u úzkostných poruch (např. panické poruchy), intoxikací (zejména marihuana a halucinogeny) či psychotických onemocnění, ale i u jiných stavů.

Onemocnění samo o sobě bez dalších projevů je spíše vzácností a patří do skupiny „Neurotické, stresové a somatoformní poruchy“.

Projevy

Předně je zapotřebí rozlišit ony dva pojmy.

depersonalizace dochází k pocitům, že já, mé myšlenky či mé tělo jsou neskutečné, vzdálené, automatické, nebo se mě netýkají. Depersonalizace se tedy týká myšlenek a prožívání jedince, jeho těla a myšlenkových pochodů.

U derealizace jde o podobný jev, ale omezuje se na okolí - okolní svět se jeví neskutečný, fantaskní, jako by byl za nějakou clonou, a i důvěrně známá místa se mohou zdát cizí a neskutečná. Týká se tedy okolních objektů a prostor.

Symptom se objevuje buď náhle a nečekaně (často spustí stresovou reakci, neboť to není nic příjemného) nebo v rámci primárního, původního patopsychologického stavu - např. při panické atace, ve stresu, nebo po kouření marihuany.

Prožití tohoto stavu je velice nepříjemné, nikoliv však nebezpečné a obvykle během chvíle odezní.

Závažnost onemocnění

I přes intenzivní nepříjemný zážitek však testování reality není narušeno. Jinými slovy dotyčný je obvykle plně orientován místem, časem, osobou i situacíje si vědom svého stavu a toho, že prožívá depersonalizaci nebo derealizaci.

To odlišuje tyto dva symptomy od jiných, závažnějších duševních onemocnění (např. od schizofrenie, kdy má dotyčný pocit vkládání či odnímání jeho myšlenek aj. - avšak i u schizofrenie se depersonalizace a derealizace může vyskytnout).

Dotyčný si tedy je vědom těchto změn, zpravidla jsou mu subjektivně nepříjemné a nemá kvalitativní poruchy vnímání (halucinace) či myšlení (bludy).

Z pohledu třetí osoby na chování člověka, který právě požívá jeden z těchto stavů (někdy oba současně) zpravidla není nic nápadného.

Jaké to je?

Dá se to docela špatně popsat (lépe, než v textu, který jste právě přečetli to nejspíš nedokážu). Depersonalizace a derealizace jsou svým způsobem tzv. disociativní poruchy (byť jsou disociativní poruchy exaktní termín a obvykle se tam depersonalizace a derealizace neřadí), tedy poruchy, při níž dochází k jakémusi rozvolnění mezi různými složkami psychiky (nejedná se však o žádný rozštěp osobnosti, jaký se vyskytuje u některých pacientů s chronickou schizofrenií).

Např. při utírání osuškou po sprše máte pocit, že se vás osuška či ručník nedotýkají, nebo jako by se dotýkaly něčeho jiného, než vašeho těla.

Zajímavostí je, že při depersonalizaci zažívám (a určitě nejen já) výrazně snížený práh bolesti (přeci jen v tu chvíli pociťuji, že moje tělo není mé).

U derealizací se zase často objevuje pocit dejà vu (tedy že jsem podobnou situaci již zažil, nebo na daném místě byl již dříve, třebaže jsem tam poprvé), případně jamais vu (ocitnu se na známém místě a mám pocit, že jsem tam poprvé).

Je to nepříjemné. Hodně. Je to taky spolehlivý iniciátor úzkosti až do intenzity panické ataky.

Léčba

Vzhledem k tomu, že neurobiologický korelát těchto pocitů není doposud plně objasněn, jsou léčebné intervence značně omezeny. Útěchou může být to, že stav je jen nepříjemný, nikoliv nebezpečný a obvykle sám od sebe do několika minut odezní.

Určitý efekt, zejména na často se objevující úzkost (jako reakci na depersonalizaci či derealizaci), může mít farmakoterapie antidepresivy (např. ze skupiny SSRI, kam patří léky s obchodními názvy jako Zoloft, Citalec, Cipralex aj.), případně anxiolytiky nebo nízkou dávkou antipsychotik.

Samozřejmostí by měla být psychoterapie, jako u každé psychické poruchy, ačkoliv v tomto případě je její účinnost poměrně malá.

A co vy? Zažili jste někdy pocit depersonalizace či derealizace? Podělte se o svůj zážitek v komentářích!

ZDROJE:

  • RAHN, Ewald. Psychiatrie: učebnice pro studium a praxi. Psyché (Grada). Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-964-0.
  • KOUKOLÍK, František. Lidský mozek: [funkční systémy, norma a poruchy]. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Galén, c2012. ISBN 978-80-7262-771-4.
  • RABOCH, Jiří a ZVOLSKÝ, Petr. Psychiatrie. Praha: Galén, c2001. ISBN 80-7262-140-8.
  • PRAŠKO, Ján. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Vyd. 2. Rádci pro zdraví. Praha: Portál, 2014. ISBN 978-80-262-0518-0.
  • MKN-10, dostupné např. zde

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz