Článek
Pravdu nelze vlastnit, ale lze ji poctivě hledat, blížit se k ní. Má to smysl, Ježíš říká: „Pravda vás osvobodí.“ Dokonce i nepříjemná pravda.
Setkám-li se s odlišným tvrzením hodným pozornosti, je třeba ověřit hodnověrnost zdroje i zapadnutí mezi informace, které považuji za spolehlivé. To vyžaduje mnoho času. Takhle jsem schopen prověřit nejvýše desítky informací. Můj život je příliš krátký, proto pečlivě vybírám, co mi stojí za prověření.
Pokud se spojím s jinými spolehlivými hledači pravdy, můžeme si ověřené informace sdělovat a tím si vzájemně pomáhat. Mezi mé přední zdroje počítám skvělé kněze Jana Rybáře, Václava Vacka, Josefa Kordíka a pár dalších. Ani oni nezačali na zelené louce, ale navazovali na tradici Josefa Zvěřiny, Bohumila Bílého, Oty Mádra a mnoha dalších ‚kriminálníků‘ (vězněných duchovních).
Mnohé pravdivé informace jsem načerpal při studiu teologické fakulty. Řada přednášejících nebyla tupými předávači katolické věrouky, ale pídila se po pravdě a předávala ji.
A pak je tu literatura. Dokonce studijní literatura obsahuje cenné střípky pravdy, které si však musíte poskládat do smysluplné mozaiky.
Důležitá a zcela nezastupitelná je role kritického myšlení, největšího Božího daru člověku. Narazíte-li na tajemství, nepochybně jste se ocitli v bažině nepodložených teologických spekulací. Ježíš žádná tajemství nepředkládá. Jeho nauku správně pochopí šestileté dítě. Co dítě nepochopí, není od Ježíše.
Moje informace jsou ověřené, ale měl bych potíž u mnoha z nich uvést jejich zdroje. Nemívají jediný zdroj a těžko někde najdete jejich shrnutí. Možná mé texty budou pro někoho takovým shromáždištěm. Mnohé informace jsou podrobně rozebrány v pěti svazcích ‚Přemýšlenek‘, které již vyšly.
A ještě důležité upozornění. Církví se lavinovitě šíří různé pověry vydávané za pravou víru, za vnuknutí omilostněných osob. Naposledy trochu pomatené Faustyny Kowalské Korunka k Božímu milosrdenství. Pravda se rozezná i podle toho, jak klopotně si razí cestu. Je totiž málo vzrušující, nenabízí moc a slávu, ani přízeň davu. Nebývá laciná, zpravidla něco vyžaduje. Ježíše provázely davy, když popisoval luxus nebeského království. Když začal mluvit o tom, co dělat pro to, abychom se tam dostali, lidé řekli: „Poslechneme si tě jindy.“, a už nepřišli.
Pár příkladů, jak získávám informace.
1. Sůl, co přestala solit
- (Mt 5,13): „Vy jste sůl země. Kdyby sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí ven a lidé ji pošlapou.“
- (Mk 9,50): „Sůl je dobrá. Kdyby ale sůl přestala být slaná, čím ji osolíte? Mějte v sobě sůl a žijte spolu v pokoji.“
- (Lk 14,34): „Sůl je dobrá. Kdyby však i sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí?“
Dnes každý sedmák ví, že sůl kuchyňská (NaCl) je slaná a slanost nemůže ztratit. Neznal Ježíš základy chemie? Pokud jste vůbec slyšeli kázání na tohle téma, pak jen obrazné přirovnání. Poctivý kněz Josef Kordík pátral, a vypátral. Od něj jsem slyšel poctivé kázání. Jak to tedy je?
Ježíš vždy vycházel ze zkušeností posluchačů. Sůl byla vzácná, k solení se používal jemně mletý vápenec s obsahem soli. Čím více soli, tím dražší. Pokud tento bílý prášek zvlhnul, sůl se vyplavila. Po usušení vypadal prášek úplně stejně – jen nesolil.
Ježíš mluví o lidech, kteří se odhodlají hledat Boha ve svém životě (např. v duchovním povolání), a pak odpadnou. Dnes mluvíme spíš o vyhoření. Uvedená Ježíšova slova jsou velmi závažná – většina takto závažných slov bývá obcházena…
2. Ježíš zaplakal
Při líčení oživení Lazarovy mrtvoly již se rozkládající (jedno ze dvou mesiánských znamení) čteme:
- (Jan 11,35): Ježíš se rozplakal. „Podívejte, jak ho měl rád!“, řekli Židé.[1]
To je divné! Proč by Ježíš plakal nad Lazarem, když ví, že ho za chvíli přivede zpět k životu? Přítomní Izraelité si situaci takto vysvětlovali, ale proč my se znalostí následujícího dění nepřemýšlíme?
Francis J. Moloney[2] v monografii Evangelium podle Jana vyvozuje logicky a opírá se o jazyková rozbor dochovaného řeckého textu, že Ježíš pláče nad Marií, Lazarovou sestrou! Snaží se jí vysvětlit, ať se upokojí, že jí za chvíli vrátí milovaného bratra živého do náruče. Jenže Marie plná žalu poslouchá jen na půl ucha a tuhle radostnou novinu přeslechne a myslí na Lazarovo vzkříšení na konci věků (jak učilo tehdejší náboženství). Mimochodem: v Ježíšově době věřila v posmrtný život jen některá náboženství vyznávajících Hospodina (např. saduceové posmrtný život popírali).
Může to být velmi poučné pro nás! (Ostatně příběhy v bibli nejsou} zapsány proto, že se někdy někde nějak odehrály – ale proto, že se odehrávají v našich každodenních životech.) Býváme sami sebou tak zaujati (např. při modlitbě), že neslyšíme, co nám Bůh chce říci.
3. Původ Písma
Dochovaly se řecké texty ze 4. století. Nyní převládající německá teologická škola je považuje za originály. Naproti tomu francouzská teologická škola tvrdí: Izraelité byli velmi vzdělaní. Každý 13letý člověk[3] uměl číst, každý 13letý muž uměl psát a kázat na proroky. Je nepředstavitelné, že by si o Ježíšově mimořádném působení nedělali jeho současníci poznámky. Ježíš jako jeho současníci mluvil aramejsky (‚moderní nářečí' liturgické hebrejštiny). Buď celý Nový zákon (velmi nešťastné pojmenování nevystihující podstatu) nebo aspoň jeho jednotlivé knihy lze rozumně předpokládat už za Ježíšova života či do konce 1. století. V tom případě jsou o několik století později nalezené řecké texty ‚kalky': jde o přenesení nejen do jiného jazyka, ale do zcela jiného světa pojmů!
Jelikož existují texty Tóry (Mojžíšových knih), Proroků a Letopisů v původní aramejštině i v řeckém přetlumočení (tzv. ‚Septuaginta‘, překlad 70 učenců), známe překladový slovník. Vcelku jednoduchý, neboť překlady jednotlivých učenců bylo nutno koordinovat. Pokud bychom na dochované řecké texty evangelií a listů aplikovali zpětný překlad (z řečtiny do aramejštiny), můžeme se dostat mnohem blíže tomu, co Ježíš skutečně dělal a říkal.
Tohle popisují např. v češtině vyšlé knihy. Claude Tresmontant: kniha Učení rabiho Ješuy a kniha Hebrejský Kristus. Jenže není poptávka hledat pravdu. Přestože víme, že Ježíš nemohl používat výrazy: tělo, křest, kříž, a mnohé jiné (jsou až v řeckých textech a pozdějších překladech). Používané překlady podporují učení církve.
Zmíněný autor polemizuje se vznikem evangelií až ve 2. století: Ježíš předpovídá zkázu Jeruzaléma. Došlo k ní po povstání roku 70. Pokud by byla evangelia sepsána později, autor by jistě Ježíšovu předpověď doplnil slovy: „A to se také stalo.“, nebo podobnými.
4. Král, zákon, chrám, Tři králové
- Běžně mluvíme o izraelských králích (Saul, David, Šalomoun…), o Severním a Jižním království. Pojem ‚král‘ je ovšem odvozen až od Karla Velikého (8. století) – podobně jako ‚císař‘ je odvozen od Césara. Vůdcem Izraelitů byl ‚melek‘ (služebník lidu). Nesměl vést útočné války, proto nesměl jezdit na koni, ale jen na oslu (viz Ježíšův vjezd do Jeruzaléma), který není použitelný v boji.
- Starý a Nový zákon mají navodit pocit práva, vymáhajícího Boha. Původní význam je ‚manželská smlouva mezi Hospodinem a lidem‘ uzavřená s Mojžíšem; a Ježíšem doplněný velkorysý dodatek (zakládá Nevěstu[4]). ‚Příkazy‘ původně zněly ‚micvot‘ (rady k pěknému životu).[5]
- Pohanská božstva byla umisťována do chrámů, kde byli prostředníky kněží / kněžky. Pro zvýšení atraktivity se v nich někdy provozovala chrámová prostituce. Chrámy upoutávaly bohatou výzdobou. Poutníci přinášeli dary (pro božstvo i personál) a odnášeli si posvátné / posvěcené předměty. Izraelité věděli, že Hospodin je tak veliký, že jej neobsáhnou ani nebesa nebes, natož kamenný dům. Měli svatyni, místo setkávání před Hospodinem. Svatyně byla prázdná (jen s obětním stolem a původně s Archou úmluvy).
Tyhle informace mám z více doplňujících se zdrojů: (Václav Vacek a Josef Kordík, oba vynikající biblisté) a další.
- Přečetl jsem si pozorně text o hledajících novorozeně.[6] Matouš ve 2. kapitole popisuje, jak mudrcové šli za hvězdou na východě - museli tedy přijít ze západu (nejspíš řečtí učenci). Nelze přeci jít z východu na východ!
5. Mojžíš a Eliáš
- (Lk 9,28-32): Asi po týdnu vzal k sobě Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu, aby se modlil. Zatímco se modlil, změnil se vzhled jeho tváře, jeho oděv zbělel a rozzářil se. A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. Petr a jeho druhové však byli přemoženi spánkem. Jakmile se probudili, uviděli jeho slávu a ty dva muže po jeho boku.
Opět pozorným čtením lze odvodit: Apoštolové jsou uchváceni nevšedním setkáním – a usnou. Jak je to možné? Rozladí je předmět hovoru, nechtějí slyšet, co se jim marně snaží Ježíš víc než 3 roky vštípit:[7] náboženští vůdcové jsou lotři, buď je lid neposlechne a nebude je následovat, nebo zahyne.
Tohoto významu jsem si rovněž povšiml, ale u poctivých biblistů je standardní součástí jejich argumentace.
Závěr
Mohl bych uvádět desítky příkladů. Z uvedených je zřejmé, že moje zdroje jsou velmi různorodé, doplňují se, rozvíjejí. Výše uvedené považuji všechny za hodnověrné, prověřené. Netvrdím, že jsou to zdroje prvotní – jistě navazují na předešlé badatele.
Cítím se být součástí komunity hledajících, její nepatrným článkem, přenašečem. Důležitá podmínka: nově přijatá informace nesmí vytvářet nepochopitelné tajemství! (Tajemství vytvářejí nepodložené teologické spekulace.)
Kdo se vydá na cestu hledání původního smyslu, měl by vědět:
- Cílem není porozumět původnímu významu biblických příběhů (to je jen prostředkem); cílem je žít evangelium (řídit se jeho radami).
- Součástí hledání je ‚jít s kůží na trh‘ – úděl proroka/potížisty není růžový. Netřeba hledat nová proroctví, stačí připomínat známá, která rádi vytěsňujeme.
- Pravdu je nutno pracně hledat a blížit se k ní. Nelze ji vlastnit a mlátit jí po hlavě protivníky (jinak smýšlející není nepřítel!).
- Při střetu s oponentem je nutno rozlišit: mínění, názor, podloženou znalost, zkušenost. Používat argumenty nestejných kategorií nedává smysl, vede to jen k hádkám.
Odlišná je otázka formulací. Např. kněz na výplatní pásce biskupa musí volit méně vyzývavé formulace. Já dávám přednost strohé jasnosti, nevyhýbám se provokativnosti. Kdysi jsem měl rozhovor s Janem Rybářem. Oceňoval jsem jeho čtivé fejetony a radil jsem se s ním, zda též volit lehčí styl. Řekl mi: „Prosím tě, nedělej to. Moje knihy čtou lidé rádi, jenže po jejich přečtení zůstanou stejní jako dřív. Tvoje knížky najdou míň čtenářů. Ale ten, kdo je dočte, se možná změní.“ Tak se toho držím.
Samozřejmě moje knížky nikoho vnitřně nepromění, ale mohou jej přivádět k přemýšlení (k odvaze přemýšlet). Výsledkem vnitřní činnosti čtenáře může být výchova a poučování vlastního svědomí.
Ostatně svědomí bude jednou náš nejzazší soudce před Boží tváří. Soudce, před nímž nic neukryjeme…
---
[1] Důležitá nepřesnost: o židech jako členech věřící komunity (či dokonce o Židech jako národu) lze mluvit až o několik století později! V Ježíšově době ještě existoval ‚zbytek Izraele‘ (4½ kmene z původních 12), z nichž nejpočetnější by kmen Juda. Do dneška přežili jen potomci farizeů z tohoto kmene – přes francouzštinu máme jejich české pojmenování (Juda – žid).
[2] Pro ty, kdo nemají zkušenost s literaturou zbývající se výkladem (exegezí) biblických knih. Je zažitou praxí, že se uvádí v levém sloupci úryvek oficiálního textu, vpravo překlad téhož textu, který dává autorovi smysl. Pod nimi se pak uvádí příslušný výklad. Proč se v oficiálních překladech neopraví známé chyby? Magisterium to vysvětluje: „Lidé jsou na to zvyklí, nebudeme je mást.“ Připuštění změny by zpochybnilo ‚neomylnost Magisteria ve věcech víry a mravů‘ (tam se schová cokoliv), kterou si samo uzákonilo. Proto v samotném principu nelze očekávat ani pojmenování některé z četných chyb, natož snahu o nápravu.
[3] Už nešlo o dítě: průměrné dožití bylo kolem 40 let. Marie porodila Ježíše ve věku kolem 12-14 let.
[5] Naše překlady bible místo poetického jazyka používají právnický, vojenský slovník. Přirovnávám to k situaci, kdybychom Legislativní úřadu vlády nechali přepsat Máchův Máj do paragrafového znění.
