Pro někoho symbol režimu, pro jiné národní poklad. Zdeněk Svěrák slaví 90

Před několika dny vzbudilo slušný poprask prohlášení Václava Klause, že je pro něho symbolem komunistického režimu Zdeněk Svěrák. Když se nad tím zamyslíme s chladnou hlavou, exprezident má vlastně pravdu. S jedním velkým, obrovským ALE.

Je totiž obrovský rozdíl mezi tím, když se stanete symbolem doby kvůli ideologii, represím a utlačování, a tím, když lidem dodáváte životní energii. Zdeněk Svěrák už od šedesátých let, kdy začal tvořit a jeho dílo nabíralo na popularitě, volil jednoznačně druhou cestu. Národ se díky němu mohl smát a zpívat. V tehdejší realitě představovaly jeho filmy, texty a divadelní hry oázu pohody. Byl zkrátka vidět, ale proto, že rozdával radost.

Přirozenou lidskou vlastností je potlačovat zlé vzpomínky a vzpomínat na to dobré. A právě to dobré pro mnoho lidí Zdeněk Svěrák zosobňoval a zosobňuje dodnes, kdy se jeho dílo neustále vrací nejen na televizní obrazovky, ale hlavně do našich běžných životů. Lidé zkrátka vzpomínají na své mládí a svoje „staré dobré časy“, kdy například ještě žili jejich rodiče, prarodiče a vrstevníci, se kterými nemuseli řešit zdravotní komplikace ani starosti všedního života.

Ačkoliv se může zdát, že ho milují úplně všichni, není to pravda. Zdeněk Svěrák dokáže společnost i rozdělovat. Nejde tu ale o politiku, nýbrž o samotné pochopení jeho tvorby. Pánové Smoljak a Svěrák totiž u svých her vždy tak trochu počítali s tím, že jejich divák je alespoň elementárně vzdělán.

Do svých textů mistrně schovávali narážky na historické události, osobnosti či literární díla, často i ve spojitosti se současností, a čekali na tu pověstnou jiskru pochopení, která přeskočí mezi jevištěm a hledištěm. Jenže buďme upřímní - někdy se prostě stane, že to některým lidem nedojde. Jiskra nepřeskočí, pointa vyšumí do prázdna a divák odchází s pocitem, že vlastně neví, čemu se ostatní tak smáli.

A pak je tu druhá, ještě specifičtější skupina lidí, kterým jeho tvorba leží v žaludku kvůli Járovi Cimrmanovi, fenoménu zrozenému původně v rozhlasovém éteru. Mají totiž Svěrákovi zcela vážně za zlé, že bohapustě lže národu. Ano, čtete správně. Sám jich dokonce několik znám. Nejsou schopni přijmout nadsázku a zlobí se, že se z fiktivní postavy dělá modla. Naštěstí je nás ale naprostá většina těch, kteří tuto geniální českou mystifikaci naopak s obrovskou chutí doslova žereme.

V úvodu článku jsem Zdeňka Svěráka nazval dědečkem nás všech. Není to ale jen odkaz na jeho dnešní úctyhodné jubileum. Je to hlavně tím, že nás doslova provází celým životem. Začíná to v dětství chytlavými písničkami s Jaroslavem Uhlířem a legendárními pohádkami. Plynule to přechází v nestárnoucí komedie a s přibývajícím věkem divák dozraje až k filmům pro dospělejšího a náročnějšího pozorovatele – ať už jsou to Vratné lahve, nebo třeba Co je vám, doktore?

Když se nad jeho tvorbou zamyslíte, jako bychom po jeho boku prožívali celý jeho život. Od protektorátního dětství v Po strništi bos, přes poválečnou Obecnou školu, dospělácké strasti a divadelní úskalí v Nejisté sezóně, až po stárnutí a bilancování, které se otiskuje nejen ve zmíněných Vratných lahvích, ale třeba i v novějším Betlémském světle, nebo Švestce.

Nesmíme ale zapomenout na jednu zásadní věc. Zdeněk Svěrák neléčí národ pouze smíchem a zpěvem. Ne každý ví, že je to právě on, kdo stál u zrodu Centra Paraple, které už desítky let reálně pomáhá lidem s poškozením míchy. I tento přesah z něj dělá toho laskavého dědečka, kterého si zkrátka nelze nevážit.

Je vlastně paradoxní, že ačkoliv za skutečnou katedrou strávil zhruba jen čtyři roky (v Žatci a v Měcholupech), téma školy a učitelství se celou jeho tvorbou prolíná jako silná červená nit. Možná to ale vůbec není náhoda. Zdeněk Svěrák se totiž narodil 28. března. Přesně v ten samý den, jen v roce 1592, přišel na svět Jan Amos Komenský – proslulý učitel národa. A aby té osudové symboliky nebylo málo, u nás právě toto datum slavíme od roku 1955 jako Den učitelů.

A proč ten silný výraz „novodobý buditel“? Protože Zdeněk Svěrák je bez nadsázky jedním z posledních velkých a skutečně viditelných zastánců naší mateřštiny. Neustále nám ukazuje, jak je náš jazyk krásný, bohatý a hravý. Ať už skládá nezapomenutelné rýmy do písniček, píše geniální dialogy do filmových scénářů, zanechal nezaměnitelnou stopu v rozhlase, nebo si s češtinou doslova hraje na prknech Divadla Járy Cimrmana. S naprostou lehkostí, elegancí a bez poučování tak vychovává k lásce k českému jazyku už několikátou generaci.

Ačkoliv mají někteří lidé neustále potřebu do všeho tahat politické postoje, vyjadřování k aktuální situaci nebo někdejší členství v KSČ, pojďme to alespoň pro dnešek hodit za hlavu. Pojďme prostě oslavit nádherné kulaté výročí člověka, který mnoha milionům diváků a posluchačů v Česku, na Slovensku i jinde na světě doslova prodloužil život svým laskavým a inteligentním humorem.

Jednou, a doufejme, že až za hodně dlouhou dobu, na něj v tom pomyslném Českém nebi zajisté bude čekat Ladislav Smoljak s volnou židlí. Do té doby ale buďme vděční, že ho tu stále máme s námi.

Pane Svěráku, všechno nejlepší k neuvěřitelným 90. narozeninám!

Zdroj: Centrum Paraple, Wikipedia, Český rozhlas