Článek
Leden 1951 v mrazivém tachovském pohraničí. V lesích u Zadního Pavlova Studence mrzlo, až praštělo, a každý krok na zmrzlém jehličí zněl jako výstřel. Tři postavy se blíží k neviditelné čáře mezi svobodou a totalitou - manželé Nezvalovi a jejich průvodce. Noční tma mezi stromy byla hustá, jen zlehka ozářená měsíčními paprsky odrážejícími se od sněhu.
Nezvalovi vsadili všechno na jednu kartu. Zaplatili za převod své celoživotní úspory – třicet tisíc korun. Tehdy to byl majetek, za který se dal pořídit dům. Jejich průvodce, zkušený a na první pohled klidný muž, je ujišťoval, že zná každý kámen a že přechod je bezpečný. Tvrdil, že tudy prochází léta a hlídky má pod palcem.
Jenže pak ticho noci prořízlo ostré „stůj!“, následované „ruce vzhůru!“.
Nezvalovi, ochromeni strachem, zůstali stát s rukama nad hlavou. Jejich průvodce však zareagoval jako cvičený voják. S neuvěřitelnou mrštností okamžitě zalehl k zemi a začal se plazit směrem k hranici. Dva členové Pohraniční stráže se rozdělili. Jeden příslušník hlídal manžele, druhý se s odjištěným samopalem pustil do pronásledování. Padl varovný výstřel, lesem se nesla výzva k zastavení. Prchající se postavil a zběsile utíkal pryč.
Pak se ozvala další krátká dávka. Nebyla už varovná. Převaděč padl mrtvý v místě, kde scházelo možná jen několik metrů do Bavorska.
Při prohlídce těla našli pohraničníci několik dokladů – různá jména, různé národnosti, ale na všech stejné fotografie muže s pronikavým pohledem. Někteří příslušníci pohraniční stráže i z tachovské bezpečnosti ho poznali jako Oskara Bergmanna, místního „dřevaře“. Jenže i to bylo falešné jméno, stejně jako německé doklady na jméno Karel Hasner. Zastřelený muž se ve skutečnosti jmenoval Miloš Cettl.
Od důstojníka k fašismu
Miloš Cettl se narodil roku 1903 v Turnově do rodiny profesora. Absolvoval vojenskou akademii a brzy se stal důstojníkem československé armády. Zdálo se, že ho čeká zářná kariéra. Věnoval se vojenské kartografii a v roce 1928 dokonce vydal vlastním nákladem brožuru Proč máme vojsko? V ní se zamýšlel nad tím, jestli je nutné, aby si Československo udržovalo stálé a početné vojsko. O dva roky později však přišel první zlom.
Cettl se chtěl oženit s přítelkyní Miladou, ale armádní nadřízení mu sňatek neschválili. Pro hrdého důstojníka to byla urážka. Z armády odešel. Oficiálně ze zdravotních důvodů, že není schopen vojenské služby. Neoficiálně proto, že si nechtěl nechat mluvit do soukromého života. S Miladou měl brzy dvě děti a později další tři. Brzy se dostal do finančních problémů. Měl prý v úmyslu vydávat časopis, jenže peníze zpronevěřil a dostal se do maléru. Jak se z problémů dostal, není úplně známo. Ale do stejné doby se datuje jeho údajný začátek spolupráce s italskou tajnou službou.
Okolnosti naznačují, že nástup okupace ho radikálně změnil. Po Mnichovské dohodě vstoupil do fašistického hnutí Vlajka a vydal knihu Zánik Československa, která byla proněmecká a zároveň velmi kritická k prezidentu Benešovi. Po březnovém vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl kvůli knize poslán do vězení, paradoxně ho tam neposlali nacisté, ale československé úřady - kvůli zesměšňování armády a prezidenta.
Ve vězení ho navštívil novinář Jan Šindelář, záhy velmi vlivný agent gestapa a Sicherheitsdienstu (SD). Šindelář v Cettlovi poznal potenciál a vytáhl ho na svobodu. Cettl se brzy stal jeho kolegou pod krycím jménem Rossin. Hrál vysokou hru, kterou by nikdo nečekal. Už od roku 1936 totiž spolupracoval s britskou tajnou službou jako agent „Novák“. Jedním z jeho hlavních úkolů měl být v době okupace právě dohled nad Šindelářem. Stal se z něj trojitý agent v době, kdy i pro obyčejného člověka jedna chyba znamenala kulku do týla.
Barrandovská propaganda
Během protektorátu se Cettl stal „šedou eminencí“ české kinematografie. Pracoval jako filmový scénárista, režisér a schvalovatel scénářů na Barrandově. Prakticky každý český film té doby musel projít jeho rukama – od drobných dokumentů po velké hrané snímky. Tuto mocnou pozici využíval ke špionážní práci. Pod rouškou schvalování filmů se setkával s lidmi z odboje a po začátku války zprostředkovával kontakty pro polskou armádu v exilu.
Zároveň musel vycházet vstříc nacistickému režimu s vytvářením propagandy. Jeho posledním dílem byl střihový film Kolesa dějin, který měl protektorátnímu divákovi vysvětlit, proč je německá okupace vlastně požehnáním. Češi prý žili s Němci po mnoha staletí ve vzájemné harmonii a nacisté přišli obyvatelstvo ochránit před komunismem z východu. Film vznikl v posledních týdnech války, ale do kin se už nedostal – historie ho smetla dřív.
Dvě rodiny a zmizení pod rouškou mouky
Cettlův soukromý život byl stejně komplikovaný jako ten špionážní. Navázal poměr s Marií Šindelářovou, manželkou svého nadřízeného z gestapa. Těžko dnes soudit, zda šlo o chladný kalkul britské rozvědky, jak se Šindelářovi dostat pod kůži, nebo o skutečnou vášeň. Marie byla často osamělá a její manžel paradoxně využíval právě Cettla k tomu, aby své ženě doručoval vzkazy. Vše vyvrcholilo roce 1942 narozením syna Jiřího. Jan Šindelář o poměru věděl, ale rozvod odmítal – služba Říši a zachování dekora byla důležitější. Marie se o syna příliš nestarala a dítě skončilo v péči chůvy.
Nebezpečný okamžik nastal na konci války. Když začalo přituhovat, Cettl ukryl svou milenku Marii i s dítětem u své zákonné manželky Milady. Ta věděla o všem – o nevěře, o nemanželském synovi i nebezpečné hře. Přesto je oba přijala. Byla to absurdní domácnost, která jen dokreslovala chaos té doby.
Během květnového osvobození roku 1945 prý Cettl oznámil, že jede na venkov pro mouku. Už se nevrátil. Doma zanechal nemocnou Miladu se sklerózou a dceru s tuberkulózou. Spekulovalo se, že byl zavražděn nebo že spáchal sebevraždu u Plzně. Pravda byla jiná – Cettl zmizel v ilegalitě. Možná se bál o svůj život, nebo kontaktoval své britské spojence. Každopádně o dva roky později už převlékl kabát a začal pracovat pro nově vznikající komunistickou Státní bezpečnost.
Památník obětem železné opony ve Svatém Kříži u Chebu. Jméno „Oskar Bergmann“ je zde uvedeno mezi oběťmi pokusů o přechod hranice.
Ten, který zradil Karla Pecku
Nejpozději od roku 1947 se z Cettla stal Oskar Bergmann. V Tachově působil jako dřevař, což mu umožnilo volně se pohybovat v pohraničí, a disponoval propustkou do americké okupační zóny v Německu. Byl to profesionální agent-provokatér. Rozkrýval špionážní síť, sledoval bývalé vojáky z exilu a generála Františka Moravce – bývalého šéfa československé rozvědky, který emigroval po únorovém komunistickém převratu do Západního Německa. Je možné, že Cettl tehdy pracoval i pro Moravcovu skupinu.
Některé prameny ho zároveň spojují s tzv. Akcí Kámen – provokační operací Státní bezpečnosti, při níž byli lidé lákáni k fingovaným přechodům hranic a následně zatýkáni. Přímé důkazy o jeho účasti se nedochovaly, ale způsob jeho práce, kontakty i metody tomu nasvědčují. V několika případech se totiž jeho jméno objevuje v souvislosti s falešnými převaděčskými trasami, které končily zatčením uprchlíků.
Miloš Cettl totiž stál v květnu 1949 také za jedním z nejkontroverznějších zatčení té doby – za dopadením budoucího spisovatele a disidenta Karla Pecky. Pecka a jeho skupina uvěřili, že jim Bergmann pomůže přejít na Západ. Místo toho je vylákal na tachovské nádraží, kde už čekala ozbrojená komanda StB. Pecka byl odsouzen na jedenáct let. Zajímavostí je, že do Peckovy skupiny patřil i Cettlův zeť František Sádek, který byl odsouzen za protistátní činnost dokonce na dvanáct let.
Jenže komunistický režim upevnil svoji moc a Cettl začal nejspíš podnikat na vlastní pěst. Převáděl lidi čistě pro peníze, bez vědomí svých československých nadřízených. Proč to zřejmě nebylo na objednávku zahraničních služeb? Protože se jednalo o obyčejné lidi a nechával si za převody platit nemalé částky. Byl to nebezpečný hazard, který se mu nakonec stal osudným.
Bohumil Nezval později vypověděl, že Cettlovi za převod zaplatil třicet tisíc korun. Jako krycí manévr pro své schůzky využíval Cettl inzerát na prodej ojetého automobilu. Ten vůz získal v roce 1949, nechal ho napsat na Marii Šindelářovou, ale snad s ním ani jeden z nich nikdy nejel. Zůstal dlouhodobě v opravárenské dílně. V posledním případě s manželi Nezvalovými však sehrál klíčovou roli.
Nezvalovi se setkali s Cettlem a Šindelářovou náhodou dvakrát v pražské kavárně. Později odjeli do Tachova na prohlídku vozu. Pod touto záminkou měl proběhnout jejich odjezd do pohraničního městečka a následovat měl převod přes hranice. Vánoční svátky roku 1950 strávili Nezvalovi v plzeňském hotelu a čekali na zprávu. Cettl jim ale zavolal „šifrovanou zprávu“, že kvůli ledovce nemohou vyjet a musí termín posunout, což znamenalo odložení převodu přes hranice.
Poprava?
Nutno podotknout, že se na přelomu čtyřicátých a padesátých let Miloš Cettl hodně změnil. Marie Šindelářová později vzpomínala, že z kdysi galantního a sebevědomého muže se stala nervózní nemocná troska. Přestal poslouchat rozkazy z Prahy - nejprve odkládal příkaz k odchodu do Bavorska, později se odmítal hlásit a vrátit veškerá povolení. Archivní záznamy dokládají, že byl několikrát na hranicích zastaven. Pokaždé zůstal stát, nechal se ztotožnit a nahlásil telefonní číslo na StB v Tachově. Po přímluvě (rozkazu) byl vždy propuštěn.
Toho osudného lednového večera už ale telefon nezazvonil. Cettl věděl, že karta se obrátila a jeho ochrana vypršela. V kapsách našli přípis od nadřízených, aby okamžitě vrátil povolení ke vstupu do pohraničního pásma. Oficiální verze hovoří o nelegálním přechodu a zastřelení na útěku. Jenže muž s jeho zkušenostmi by neutíkal přímo před hlavněmi zbraní, kdyby věděl, že má ještě šanci se legitimovat.
Státní bezpečnost skoro osmnáct let rodině lhala, že emigroval. Částečnou pravdu jeho děti zjistily až během pražského jara v roce 1968, kdy se už poněkolikáté doptávaly na více informací o osudu svého otce. Věděli od své matky, že používal i krycí jméno Bergman. Díky tomu u StB našli polozapomenutou tajnou složku. Jejich otec byl zastřelen při přechodu hranic.
Dcera Marta se pak dožadovala podrobností. Chtěla hlavně vědět, kde je otec pohřben. Odpověď dostala vlastně téměř na den - osmnáct let po jeho smrti. Místo posledního odpočinku - někde v Českém lese. Pravděpodobně se místo posledního odpočinku jejího otce nikdy nedozvěděla, protože by měl být pohřben v neoznačeném, respektive v hromadném hrobě na některém z hřbitovů pohraničních obcí na Tachovsku.
Dodnes je na seznamech zastřelených na hranicích uveden jako Oskar Bergmann, a také jako Karel Hasner. Zůstává tak jediná mrazivá otázka: věděli tenkrát pohraničníci, kdo se jim snaží ve tmě utéct? Byl nepohodlným svědkem a neposlušným agentem, kterého se StB mohla rozhodnout zlikvidovat. Odpověď možná ještě leží kdesi v archivech - možná i těch zahraničních.
Kde však leží Cettlovy ostatky? Na místě, kde padl a vydechl naposledy, dnes neroste ani kříž, ani památník. Jen les.
Zdroje: Wikipedia, ÚSTR ČR, eBadatelna ABS, ČSFD, Rozhlas.cz, Pamětní místa, Dějepis21
