Článek
Jeho kuchyň vypadala jako hybrid řeznictví, skladu a polní kuchyně: dva velké chladicí boxy, několik pracovních stolů, hromady masa, ryb, zeleniny a chleba. Do důchodu odešel v roce 1935, po šestatřiceti letech služby. Za tu dobu se zoo rozrostla z pionýrského podniku v jednu z největších zoologických institucí na světě, a Bell rostl s ní.
Z cirkusu mezi bizonky
Do Bronxské zoo přišel Bell z cirkusu (odtud si přinesl i přezdívku Rudy). Jak přesně získal kvalifikaci na krmení stovek druhů zvířat, dobové prameny přímo neříkají. Dá se ale předpokládat, že jeho odbornost vznikala hlavně praxí, pozorováním a předáváním zkušeností, tedy způsobem, který dnes působí téměř romanticky. Žádné nutriční tabulky, žádný dietní software. Bell sledoval, co zvířata přijímají, co odmítají a co jim svědčí.
Dnes se vaří jinak. Tohle je ovocná zmrzlina pro pražské gorily
Že nešlo o klidnou kancelářskou práci, dokládá epizoda z desátých let 20. století. Podle pozdějšího historického převyprávění měl Bell pomáhat vytáhnout mládě bizona se zlomenou nohou ze zabahněného místa. Matka zaútočila, nabrala ho na rohy. Bell skončil v nemocnici, podstoupil operaci a další zákrok o dva roky později. Šéfkuchař zoo prostě vždycky nestál jen u plotny.
Jídelníček, jaký žádná restaurace nezná
Bellův denní rozvrh se řídil individuálními potřebami zvířat, která znal jménem. Šimpanzice Bridget dostávala vařenou rýži s rozinkami. Želva Buster si denně vyžádala kus melounu. Hroch Peter Murphy spolkl na jedno posezení šest hlávek zelí, devět svazků mrkve, osmnáct bochníků chleba a třicet šest banánů. Medvědi měli chléb denně, hovězí a ryby týdně. Tuleni jedli máslové ryby.
A pak tu byli paviáni Jack Dempsey a Babe Ruth, pojmenovaní po slavných sportovcích a stejně temperamentní. Bell jim záměrně volil „méně nebezpečné“ jídlo, protože oba měli ve zvyku házet zbytky na diváky.
Rozsah práce ilustruje zpráva bronxského odboru parků z roku 1921: zoo tehdy chovala 3 262 exemplářů a navštívilo ji přes 2,5 milionu lidí. Bell se svými asistenty (doložen je minimálně pomocník jménem Loring) zásoboval krmením celou tuto sbírku. Každý den, bez výjimky.
Od jednoho muže k celému oddělení
Bellův příběh je fascinující právě proto, že ukazuje profesi, která dnes už v podstatě neexistuje. V jeho éře se v jedné osobě potkával kuchař, řezník, zásobovač i člověk ochotný vběhnout mezi rohy bizoní samice. Dnes jsou tytéž úkoly rozložené mezi desítky specialistů. Umíte si představit, že by jeden člověk zastal všechno to, co on?
V Zoo Praha dnes obdobnou funkci plní samostatné krmivářské oddělení. Zahrada pracuje s téměř 500 položkami krmiv, denně spotřebuje průměrně 142 kilogramů masa, 109 kilogramů sladkovodních a 72 kilogramů mořských ryb, ročně projde přes 400 tun sena. Dodávky krmiv se řeší veřejnými zakázkami, naposledy soutěží „Potraviny 2026“. Žádný jednotlivec by takový objem nezvládl, a nikdo se o to ani nepokouší. Naštěstí. Rudy to ale ve své době zvládl, protože musel. Zvířata nade vše miloval a ta mu to oplácela.
Zdroj:
https://www.nyc.gov/html/records/pdf/govpub/3945annual_report_bronx_dept_parks_1921.pdf
https://forgottenstories.net/2012/09/14/meet-rudolph-h-bell-head-chef-of-the-bronx-zoo/
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-pod-poklickou-sefkucharu-zoo-praha-i-zvirata-musi-obcas-drzet-dietu-40045721
