Článek
Až ve středu ráno objevili jeho tělo u horní části jezera Serpentine v Hyde Parku, na místě, kde podél hladiny vedla nechráněná stezka bez zábradlí. Hodinky i peníze měl stále u sebe, žádné stopy po napadení. Koronerova porota vynosil verdikt: nalezen utopený u rizikového úseku, kde již v minulosti lidé padali do vody. Případ byl uzavřen. Jenže tisk ho teprve otevíral.
Klobouk přivázaný pod bradou
Zprávy, jež se objevily v novinách po vyšetřování, přinášely detaily, které oficiální závěr neobsahoval. Podle tehdejších relací měl lord Rivers po vytažení z vody klobouk upevněný kapesníkem pod bradou, jako by počítal s tím, že mu nespadne, až vstoupí do jezera. Jeho deštník ležel na břehu. Člověk, který náhodně uklouzne na nechráněné cestě, si obvykle nestihne odložit deštník a přivázat klobouk, abychom tak řekli.
K tomu přidával tisk další rovinu: Rivers měl v sobotu večer, den před zmizením, utrpět drtivé ztráty v herně. Nešlo prý o ojedinělý výkyv. Dobové zprávy popisovaly dlouhodobou hráčskou vášeň, kvůli níž mu jeho strýc údajně odkázal jen 4 000 liber ročně, zatímco přibližně 40 000 liber ročně ponechal ve fondu pro Riversova syna. Baron žil v podmínkách, které by většina tehdejších obyvatel považovala za přepych, ale v poměrech, které on sám vnímal jako ponižující zlomek rodového jmění.
Proč na verdiktu záleželo víc než na pravdě
Tak proč se tehdy případ prostě neuzavřel jako sebevražda? Je to bohužel trochu složitější a vlekou roli tu hraje dobové (a na naše poměry poměrně bizarní) právo. Aby bylo zřejmé, o co šlo: v anglickém zvykovém právu byla dokonaná sebevražda klasifikována jako těžký zločin proti sobě samému. Dobové právní normy výslovně stanovovaly, že osobní majetek sebevraha (peníze, cennosti, movité věci) propadá Koruně. Dědičné nemovitosti a šlechtický titul propadnutí nepodléhaly, takže titul barona by s vysokou pravděpodobností přešel na syna tak jako tak.
Avšak osobní majetek a především společenská pověst představovaly jinou věc. Oficiální konstatování sebevraždy znamenalo veřejné prohlášení, že se hlava rodu dopustila morálního selhání. Starší pohřební potupa – pohřeb na křižovatce s kůlem zaraženým do těla – byla sice zmírněna zákonem z roku 1823, takže v Riversově době již v původní drastické podobě neplatila, majetkové dopady však přetrvaly až do roku 1870.
A aby toho nebylo málo, neúspěšný pokus o sebevraždu byl klasifikován jako přečin nižší kategorie. Takže i pokus byl trestný a mohl být stíhán – což mohlo vést až k takovému extrému, že neúspěšný sebevrah dostal od soudu konopnou oprátku.
Poslední špetička záhad okolo zábradlí
Jeden praktický dopad Riversova případu bychom ale přece jenom našli. Vévoda ze Sussexu, který krátce nato převzal správu Hyde Parku, nechal u Serpentine vybudovat zábradlí. Samotný fakt, že zábradlí vzniklo jako reakce na Riversovu smrt, paradoxně posiluje obě verze příběhu: buď tam skutečně bylo nebezpečné místo, kde lidé padali do vody, nebo někdo chtěl zajistit, aby se příště dala „nehoda“ vysvětlit ještě hůře.
Pravdu se už nejspíš nikdy nedozvíme. Horace Pitt, 3. baron Rivers, byl pohřben pěkně potichu. Jeho syn zdědil titul a majetek zůstal v rodině. Tečka. Nic víc, a nic míň.
Zdroje info:
https://twonerdyhistorygirls.blogspot.com/2018/03/lord-rivers-drowns-in-serpentinewas-it.html
https://www.legislation.gov.uk/ukpga/1870/23/pdfs/ukpga_18700023_en.pdf
https://publications.parliament.uk/pa/ld200809/ldjudgmt/jd090730/rvpurd-1.htm
