Článek
Se vstupem do manželství se už v dávné minulosti pojily rituály, které lidské společenství dodržovalo a které se dědily z generace na generaci. Nezůstaly neměnné, ale postupně se vyvíjely podobně jako se vyvíjela celá společnost. Našly bychom určité odlišnosti mezi venkovským a městským životem a zdejšími přesvatebními a svatebními zvyky. Ovšem ten základ měly stejný. Výzkum svatebních obřadů proto není čistě záležitostí etnologickou, ale také sociologickou, právní a kulturní.
Manželství předcházely zásnuby
Už od středověku byly součástí svatebních příprav zásnuby. Pokud bychom se na ně podívali ze současného pohledu, představují dnes ve své podstatě pouze darování zásnubního prstenu budoucí nevěstě. Ale v minulosti se vždy jednalo o smlouvu, která manželství předcházela. Až do konce první poloviny minulého století bývaly zásnuby záležitostí těch vrstev obyvatelstva, jež disponovaly větším majetkem. Zásnuby tak často byly ve znamení stanovení výše věna nevěsty, a není proto divu, že institut věna byl i součástí práva a bylo možné ho i právní cestou za určitých podmínek vymáhat.
Důležitost věna
Věnem byly především peníze, ale i movitý či nemovitý majetek. Věno se po svatbě stávalo osobním majetkem muže a jeho účelem bylo přispět na náklady, jež s manželstvím souvisejí. Věno také představovalo vyplacení podílu z rodného domu, když po vyplacení věna žena už neměla žádné právo na další rodinný majetek. Výše věna měla být pro všechny sestry v rodině stejná, což se ale většinou nedodržovalo a nejvíce dostala nejstarší dcera, případně ta, která nepobrala příliš krásy, a proto by se hůře vdávala.
O nevěstino věno se zpravidla museli postarat rodiče, případně prarodiče, pokud nevěsta neměla vlastní majetek. Pouze pokud se žena provdala proti vůli svých rodičů, nemuseli jí věno vyplatit. Věno se nevěstě vyplácelo pouze při první svatbě. O věno se pak v průběhu manželství staral výhradně muž jako správce manželského majetku.
V hlavní roli majetek
Vždy platilo pravidlo, že při zásnubách měl hlavní slovo majetek. Pokud žena disponovala malým věnem, nemohla čekat, že se výhodně provdá. Svatba byla v pravém slova smyslu obchod, ve kterém zúčastněné strany vyjednávaly pro sebe nejlepší výhody. Vždy ale s ohledem na poučku „najít si k sobě rovného“. Sňatky se uzavíraly mezi rodinami stejného nebo podobného společenského postavení.
Chudá dívka těžko mohla doufat, že si ji za choť vyvolí boháč. To snad najdeme jen v pohádce o Popelce. Realita bývala méně romantická. Díky nevěstinu věnu mohl často ženich po svatbě rozjet podnikání či svou živnost, pustit se do obchodování, zvelebit své sídlo, a to za předpokladu, že ho dříve neprohýřil.
Bez věna trpěná nebo do kláštera
O bohaté nevěsty býval mezi ženichy v minulosti nebývalý zájem. Některé si tedy mohly i vybírat. Respektive jejich rodiče, případně poručník, protože ženy neměly v tomto ohledu rozhodovací právo a musely poslouchat své rodiče. Pokud věno nedostaly, protože jejich rodina byla chudá, čekal je ve své podstatě dost smutný život. Zůstaly starými pannami, neprovdanými ženami, trpěnými svými příbuznými.
Ve středověku totiž žena neměla jinou možnost uplatnění než jako něčí manželka. To už vdova na tom bývala lépe než stará panna. Ta na věno neměla nárok a pozemkový dědický podíl dostala jen v případě, že byla neprovdaná a její rod vymřel po meči.
Neprovdané ženy proto mnohdy končily v klášteře jako jeptišky, kde mohly získat určitou nezávislost i společenské uznání. Byly sice odsouzeny k životu jako staré panny, ale ve skutečnosti mohly prožít plnohodnotnější život než leckterá vdaná žena.
Zdroje:
Svatá Anežka Přemyslovna
Institut zasnoubení
Petráň, Josef (1995): Dějiny hmotné kultury. Díl 2, sv. 1. Praha: Karolinum.
Petráň, Josef (1997): Dějiny hmotné kultury. Díl 2, sv. 2. Praha: Karolinum.
Porterová, V. (1992): Giunesova kniha o námluvách, svatbách, manželství. Přel. A. Maxová Praha: Mladá Fronta. Přel. z: The Guinness Book of Marriage
Schulz, Václav (1899):Nápoj lásky z počátku 16. století. In: Český lid VIII. Praha: Šimáček, s. 174-176.
Večeřová, Pavla (2002): Jiří Závěta ze Závětic 1575 – 1637. Fejtová, O. - Ledvinka, V. - Pešek, J. Pražské městské elity středověku a raného novověku. Praha: Archiv hlavního města Prahy, s. 131- 158
