Článek
I za socialismu byla součástí života auta. Silniční provoz ale vypadal jinak než dnes. Doprava byla jednak znatelně volnější, než je tomu v současnosti. V ulicích československých měst jste tak nemuseli komplikovaně hledat místo na parkování, méně aut se vyskytovalo na silnicích a dálnicích. Vysokokapacitních silnic přitom bylo výrazně méně než dnes.
První dálnice otevřela až v roce 1971 (úsek dálnice D1 mezi Prahou a Mirošovicemi), přičemž z Prahy až do Brna mohli řidiči po dálnici dojet až v roce 1980. Do konce roku 1989 pak bylo v ČSR v provozu 336 kilometrů dálnic a 218 km rychlostních silnic.
Jakkoli na tyto časy mnozí vzpomínají s jistou zidealizovanou nostalgií, šlo podobně jako v mnoha jiných případech o situaci vynucenou všeobecným nedostatkem, který vyvolala centrálně plánovaná ekonomika. Vlastnit automobil totiž tehdy nebylo ani zdaleka tak samozřejmé jako dnes.
Pokud jste si jej chtěli pořídit v roce 1948, museli jste zažádat o poukaz na místním národním výboru. Tam se následně posuzovalo, jestli ho potřebujete pro výkon povolání. A samozřejmě žadatel neunikl ani povinné lustraci, hodnotilo se i to, jestli se nějakým způsobem zasadil o budování socialismu. V 50. letech už byla situace o něco lepší, vznikly totiž dva podniky, kde si bylo možné auto „normálně“ pořídit. Šlo o Mototechnu a Tuzex.
Snazšího pořízení auta bylo možno docílit s protekcí
S pořizováním z těchto oficiálních míst to ovšem ani tak úplně jednoduché nebylo. Koncem 70. let se nacházelo například v ceníku Mototechny kolem dvou desítek značek. Šťastnější zájemci občas dokázali zakoupit v Tuzexu nebo v Mototechně vozidla značek Saab, Simca či Toyota.
Drtivá většina lidí se ale musela spokojit se škodovkami, případně žigulíky, trabanty a dalšími výrobky automobilek v socialistických zemích. Běžnou součástí nabídky zmíněné Mototechny bylo i ruské lidové vozítko Moskvič nebo polský Fiat. V 70. a 80. letech se navíc rozšířila i nabídka vozů vyrobených mimo RVHP, mezi něž patřily značky Toyota, Renault či Ford, v Tuzexu čekalo i Volvo nebo Citröen, ovšem za zahraniční valuty.
Na veškerá auta se dlouhou dobu čekalo. V některých případech to mohlo trvat i roky. A to i navzdory tomu, že jste svůj vážný zájem o koupi nového vozu stvrdili zálohou. Není výjimkou, že ve frontě na vysněný vůz stály celé rodiny a nocovalo se na chodníku ve spacáku. Ovšem i v tomto případě bylo možno s místem v pořadníku hnout ve váš prospěch. Protekce byla výhodou, stačilo tak mít v Mototechně známého, případně kontakt na dostatečně vysokém postu.
Typická byla přitom nejen značně omezená nabídka, ale také vysoké ceny. K tomu nejdražšímu na trhu patřily zmíněné simky, saaby, ale také tatrovky. Tehdejší cenotvorbu lze ilustrovat přesněji na konkrétních příkladech. Zmíněná Simca 1307 stála 115 000 Kčs a Saab 99 zase 132 000 Kčs, což by dnes tedy odpovídalo částce kolem 1 670 000 Kč.
Československá auta byla drahá a nekvalitní
Pokud nahlédneme na opačnou stranu spektra, nejlevnější auto stálo v roce 1977 36 500 Kčs a šlo o Trabant 601. Ještě v roce 1989, kdy průměrný plat činil 3170 Kčs, stála tehdejší novinka Škoda Favorit 84 600 Kčs, což představovalo 26,7 průměrného platu. Nijak levný nebyl podle dostupných srovnání ani provoz auta. Litr benzinu vycházel v roce 1977 na 4,50 Kčs, což odpovídá při přepočtu na dnešní hodnotu 53,30 korun za litr.
Ani z hlediska kvality socialistická vozidla svým západním souputníkům konkurovat nemohla. Najít skutečně kvalitní socialistické auto, které by bylo schopno překonat srovnatelný produkt tržního hospodářství západních zemí prakticky není možno. O kvalitě aut rumunské značky Oltcit si ostatně její pamětníci dodnes vyprávějí vtipy. O bezvýhradné propadáky se ale nejednalo, některé modely značek Škoda či Lada se dostaly i na západní trhy.
V 80. letech tak měly na tuzemských silnicích nejpočetnější zastoupení právě škodovky. Poměrně hojně ještě v provozu byly třeba Škody 100, jejichž původ ovšem musíme hledat již hluboko 60. letech. Za nejběžnější vozy té doby by se ovšem daly označit třeba dodnes dobře známé „stopětky“ či „stodvacítky“.
Dnes jsou přitom některé vozy z éry socialismu opět v kurzu. Rostou tak ceny právě kdysi populárních „stodvacítek“ i favoritů, Česko stále brázdí i nemálo tatrovek i značný počet starých „embéček“ nebo „stopětek“. Ačkoli podle odborníků dojde k přirozenému vyfiltrování horších kusů, raritní či originální auta vždycky budou velmi ceněná a také socialistické modely už mohou nabýt status ceněných veteránů.
Zdroje
https://www.denik.cz/z_domova/auta-za-socialismu-v-anekdotach-vedl-trabant.html
https://www.lidovky.cz/byznys/socialismus-na-silnicich-ceskem-brazdi-desitky-tisic-aut-ze-zemi-rvhp.A170601_163508_ln-auto_pave
https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/auto/jak-se-kupovala-auta-za-socialismu-dlouhe-poradniky-omezeny/r~257fdf94dc2b11eca3c0ac1f6b220ee8/
https://www.autasocialismu.cz/
https://ekonom.cz/c1-67192840-socialisticka-auta-ktera-se-nedala-sehnat-ani-s-protekci
