Článek
Budete-li cestovat po Normandii, pravděpodobně nevynecháte návštěvu městečka Bayeux. Místní muzeum skrývá jednu velice zajímavou památku, kvůli které se sem sjíždějí lidé z celého světa. Touto památkou je velká tapisérie, která zobrazuje události, které v roce 1066 změnily tvář Evropy, především pak Britských ostrovů. Lze bez větší nadsázky říci, že stvořily Británii takovou, jakou jí známe dnes.
Anglie v 11. století
Abychom mohli správně pochopit události roku 1066 vyobrazené na zmíněné tapisérii, musíme se nejprve vrátit v čase o něco hlouběji, na začátek 11. století. V té době vládl v Anglii král Ethelred. A neměl to vůbec snadné. V roce 1013 na ostrovy vpadli Vikingové a král musel tuto invazi horkotěžko odrážet. Bezpečno v Anglii v té době rozhodně nebylo, a Ethelred proto poslal svého mladého syna Edwarda do země jeho matky, tedy do Normandie.
Edward si k Normandii vytvořil pevný vztah, na který nikdy nezapomněl. Není divu, neboť na to měl opravdu hodně času. V období mezi lety 1016–1035 se totiž Dánům skutečně podařilo dostat Anglii pod svoji nadvládu. Pro Edwarda se stal z úkrytu exil. V této době navázal Edward přátelský vztah se svým vzdáleným příbuzným, Williamem, který je v češtině označován často také jako Vilém.
Vilém byl synem vévody Roberta I. Normandského, jeho matkou byla však neurozená žena. Byl tak pouze levobočkem, přesto se ale v roce 1035, ve svých sedmi letech, stal po smrti svého otce normanským vévodou. Vládl samozřejmě pod dohledem poručníků, kteří svého postavení zneužívali k nejrůznějším intrikám. V roce 1046 musel Vilém čelit dokonce povstání některých šlechticů. Díky pomoci francouzského krále, však Vilém tento pokus odrazil.
V té době byl Edward již pět let zpátky v Anglii, kterou dostal zpět pod nadvládu Anglosasů a on sám vládl jako král. Ani jeho pozice však nebyla nejpevnější. Vyrůstala mu totiž konkurence v podobě mocného šlechtice Harolda Godwinsona. S tím, jak Edward stárnul a bylo čím dál tím zřejmější, že (ač ženatý) zůstane bez potomstva, otázka nástupnictví začala být ožehavým tématem.
Kandidátů bylo hned několik. Prvním z těch nejvýznamnějších byl Harold Godwinson. Byl zde také norský král Harold Hardrada a v neposlední řadě Vilém, který tvrdil, že mu Edward trůn slíbil během jeho pobytu v Normandii. Sám Edward ke zklidnění situace příliš nepřispěl, neboť za svého nástupníka označoval, co chvíli někoho jiného.
Anglická hra o trůny
Král Edward zemřel v lednu 1066 a ať již na smrtelné posteli označil za svého následníka kohokoliv – a my dnes nevíme, kdo to byl – důležité je, že anglická šlechta (tzv. witenagemot) souhlasila s korunovací Harolda Godwinsona. To se jeho konkurentům logicky pranic nelíbilo a válečná tlačenice byla na spadnutí.
Vilém cítil, že je jeho nárok na anglický trůn oprávněný a rozhodl se k akci. Jakožto normanský vévoda ale neměl hned zdroje na takový podnik, jakým byla invaze na britské ostrovy. Začala fáze horečné středověké diplomacie. Do města Caen byli sezváni šlechtici z blízkého i dalekého okolí a Vilém jim dal nabídku: podpořte moji výpravu za ziskem anglického trůnu a budou na vás čekat pozemky i tituly. A co víc, pro výpravu si Vilém zajistil i podporu samotného papeže Alexandra II. i zvoleného římského císaře Jindřicha III. Politickou podporu tedy Vilém získal, teď bylo třeba připravit invazní vojsko.
Vilémova invaze do Anglie
Invaze je tím nejobtížnějším strategickým vojenským manévrem, platilo to v roce 1066 stejně jako v roce 1944. Tyto dva příklady nebyly zvoleny náhodně, obě jsou totiž spojené s Normandií. Jedno invazní loďstvo odtud vyplouvalo, to druhé připlouvalo. Ale zpět do středověku. Vilém měl k dispozici asi 7000 mužů, přepravit musel ale kromě nich i koně, výzbroj a zásoby.
V širém okolí se proto začaly kácet stromy a stavět lodě. Jejich počet se často udával až na 2000. Reálnější historické odhady mluví o 700 lodích vikingského typu, na které se jeho vojsko vtěsnalo. Taková flotila by byla impozantní v každé době, natož v 11. století. Harold Godwinson měl tedy důvod k obavám. A to nebylo vše, v Anglii se ještě před Vilémem vylodil Harald Hardrada. Toho v bitvě u Stamford Bridge 25. září 1066 Anglosasové porazili, nyní se už ale k britským břehům blížil Vilém.
Harold Godwinson sesbíral všechny vojáky, kteří byli k dispozici a vyrazil k pobřeží. Jeho armáda zaujala defenzivní pozici u Senlackého vrchu nedaleko města Hastings. Harold měl nyní k dispozici asi 7500 mužů včetně obávaných žoldáků zvaných „Housecarls“, kteří bojovali obouručními sekerami tak, jako vikingové. Prakticky celé anglosaské vojsko bylo pěší a taktika, kterou hodlal Harold Godwinson zvolit, byla čistě defenzivní. Vilém měl zcela jiné plány a připravovala se tak jedna z nejzajímavějších bitev historie.
Bitva u Hastingsu
Obě armády se střetly dne 14. října 1066. Anglosasové stáli na vrchu, sevření do pevného šiku za zdánlivě nepřekonatelnou hradbou štítů. Normanské vojsko vypadalo úplně jinak, bylo založeno na jízdě a mělo k dispozici velké množství lučištníků. Normanské útoky se rozbíjely o anglosaské štíty a zdálo se, že defenzivní hradba zkrátka nepovolí.
A co víc, po určité době začaly některé normanské jednotky ustupovat. Harold toho využil a zavelel k protiútoku. V tu chvíli se dokonce zdálo, že padl sám Vilém. Ve skutečnosti pod ním ale padl jen jeho kůň a Vilém dokázal včas ukázat svým spolubojovníkům, že je stále naživu, čímž zastavil jejich ústup. Teď byli zmatení zase Anglosasové, kteří si jen pomalu uvědomovali, že Normané přecházejí do protiútoku. V této fázi bitvy padli i dva bratři krále Harolda.
Anglosasové se ztrátami opět ustoupili za štítovou hradbu, tentokrát již ale nebyla tak pevná jako na začátku bitvy. Vilém navíc tentokrát rozkázal lučištníkům střílet ne na přední linii chráněnou štíty, ale na linii zadní. Pokud budeme věřit tapiserii v Bayeux, jeden z šípů zasáhl krále Harolda do oka, a to byl začátek konce jeho vojska. Normanům se podařilo vytvořit ve zmatených řadách nepřítele průlomy a rozšiřovat je. Anglosaská armáda byla brzo rozdělena na části a brzy poté bitva skončila. Odhady mluví o 5000 mrtvých Anglosasech a 3000 Normanech.
Král Harold zasažený do oka (namaloval James William Edmund Doyle)
Další vývoj po bitvě
V tuto chvíli už můžeme mluvit o Vilému Dobyvateli, jak je dnes známý především. Po bitvě posílil svá vojska muži z druhé invazní vlny, která překročila průliv a vyrazil směrem k Londýnu. Jeho dobytím měl definitivně ovládnout Anglii a získat anglický trůn. K žádné další bitvě však nedošlo. Anglosaští šlechtici mu vyrazili v ústrety a deklarovali svoji loajalitu. Vilém dobyvatel se stal anglickým králem, což ztvrdila jeho korunovace 25. prosince 1066 ve Westminsterském opatství.
Vilém Dobyvatel tak dokázal to, co nikdo jiný před ním ani po něm: provedl úspěšnou invazi na britské ostrovy. Od Římanů po Hitlera se i ti největší uzurpátoři své doby snažili o dobytí Anglie, ale bez úspěchu. Není tedy divu, že je bitva u Hastingsu považována za největší bitvu britské historie.
Dopady invaze
Úspěšná invaze Normanů změnila anglickou společnost, Vilém provedl řadu úspěšných reforem či akcí jako bylo sčítání lidu, a starou angličtinu začala ovlivňovat francouzština, díky tomu začala vznikat moderní angličtina, kterou dnes známe i my. Podstatným způsobem se zintenzivnily kontakty Británie s kontinentální Evropou a Anglie začala více promlouvat do evropské politiky. Začala se rodit Británie, kterou známe z historie, a vlastně i z dnešní doby.
Normané byli zase naopak asimilováni místním prostředím a nelze proto mluvit o francouzské okupaci Británie. Normanská dynastie skončila v roce 1399, kdy Jindřich IV. z Lancasterské dynastie ukončil její vládu. Vzhledem k tomu, že od bitvy u Hastingsu uplynulo již téměř 1000 let, bylo by nereálné očekávat, že se nějak výrazně promítá do dnešní anglické společnosti. Pro historiky a všechny, které historie zajímá, je však přelomovým momentem, který změnil historii Anglie a v důsledku toho i historii Evropy a vlastně celého světa.
Zdroje
1) Battle of Hastings
2) Where did the battle of Hastings actually take place? 8 facts about the 1066 battle
3) Bitva u Hastingsu – Poslední úspěšná invaze do Británie
