Článek
Základní problém tkví hlavně v tom, že soudit tuzemské školství jako celek je poměrně ošidné. Existují vzdělávací instituce na dobré i velmi dobré úrovni. Stejně tak však existují školy jednoduše špatné. Nejedná se však o individualizovaný problém.
Školská zařízení nízké úrovně se totiž charakteristicky koncentrují do některých konkrétních krajů. Může za to fakt, že v daném místě panuje celkově nízká ekonomická a sociální úroveň, ale i síla lidského faktoru, kvalita učitelů je v některých případech tristní.
Česká školní inspekce ve spolupráci s ministerstvem školství už v roce 2020 vytvořila podrobné srovnání krajů podle úspěchů ve vzdělávání. Výsledky byly alarmující, rozdíly mezi jednotlivými oblastmi v ČR propastné. Problémy napříč matematickou i čtenářskou gramotností a dalšími oblastmi vykázalo hlavně Karlovarsko, Ústecko nebo Moravskoslezský kraj.
Děti také trpí sociální selekcí. Už v raném věku ty talentovanější a schopnější odchází na soukromé a výběrové školy. Běžným třídám pak chybí přirození „tahouni“. Kritiku si tak od organizace EDUin v minulosti vysloužila hlavně víceletá gymnázia.
Děti v českých školách mají podprůměrné výsledky
Tomu, že se rodiče snaží dopřát svým potomkům v rámci možností co nejkvalitnější vzdělání, se nelze příliš divit. Analýza Hospodářské komory České republiky kvalitativní propad tuzemských škol potvrdila, a to na všech úrovních.
Z této analýzy mimo jiné vyplynulo, že zatímco v Evropě počty žáků, kteří nedokončí střední školu, klesají, v Česku je trend opačný. Z hlediska počtu osob s vysokoškolským vzděláním patříme dokonce k nejhorším zemím v rámci Evropské unie.
To potvrzuje také Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která je tradičním a respektovaným zdrojem srovnávacích dat na téma vzdělávání. Nerovnoměrnost se podle ní otiskuje i do nejvyššího stupně vzdělávání: Praha se pyšní dle údajů z roku 2022 hned 50 % vysokoškoláků, zatímco severozápad republiky pouze 15 %.
Z výsledků mezinárodního šetření PISA, které se koná pravidelně každé tři roky a naposledy kvůli koronavirové pandemii proběhlo za rok 2022, vyplynulo, že v porovnání s rokem 2018 se tuzemští školáci ve věku 15 let zhoršili v matematice. Analýza rovněž potvrdila výše nastíněné rozdíly mezi mezi žáky z různých socioekonomických prostředí.
Podobně neveselý obraz vzdělanosti českého národa přineslo testování TIMSS. To testuje děti mladší, konkrétně ve čtvrtých třídách. V matematice došlo dle národní zprávy za rok 2019 od roku 1995 do roku 2007 u českých žáků k velkému poklesu výsledků, který se teprve v roce 2015 vyrovnal výsledkům z testování roku 1995, kdy TIMSS testoval poprvé. Podobný propad zažila v roce 2007 přírodověda, která se na úroveň roku 1995 dostala v roce 2011. Čeští žáci se tak zjevně nikam významněji neposouvají.
Jaké jsou nejpalčivější problémy tuzemského školství
Jaké jsou zásadní problémy českého školství? Pojmenovat se to pokusil například projekt Chytré Česko. Na něm se podílel server Aktuálně.cz, Hospodářské noviny a Nadace České spořitelny.
Výše zmíněný propad gramotnosti napříč předměty lze přičíst podle závěrů tohoto projektu tomu, že české školství zkrátka a jednoduše „zaspalo dobu“. Svět se pod taktovkou digitálních technologií prudce mění, obsah výuky tomu ovšem neodpovídá. Citelný deficit mají děti hlavně v tzv. měkkých dovednostech. Vyšší důraz je potřeba podle odborníků klást na všeobecné vzdělávání, které je pro takto proměnlivou dobu dostatečně univerzální.
Děti se namísto toho učí obsáhlé penzum dovedností, které v reálném životě nikdy neupotřebí a s největší pravděpodobností také záhy zapomenou. Velmi málo se klade důraz na propojení získaných znalostí do souvislostí a chápání problematiky v širším kontextu.
Existují pak oblasti, v níž je neznalost obzvláště palčivá. Dětem tak chybí v první řadě základy finanční gramotnosti. Od dětství se tak neučí znát hodnotu peněz, což je později může přivést dokonce do závažných finančních problémů.
Nejsou schopny se také naučit cizí jazyky. Na tuzemských základních školách se sice už od roku 2013 povinně učí dokonce jazyky v počtu dvou, jejich úroveň je ale velmi nízká. K maturitě stačí studentům úroveň B1. Předpokládá se tedy schopnost souvisle promluvit, rozumět základní mluvené konverzaci a napsat kratší text. A to je podle odborníků jednoduše nedostačující.
Za problém lze považovat také nízkou úroveň digitální gramotnosti. Děti jsou pak v ohrožení dezinformacemi, které jsou zejména na sociálních sítích doslova všudypřítomné, a také nejrůznějšími kyberšmejdy, kteří hledají svoje oběti na internetu. Chytré Česko upozorňuje, že děti školního věku neumí porozumět textu, používat ho, vyhledat v něm relevantní informace a zhodnotit jeho věrohodnost. Což je také problém, který si budou přenášet do dospělosti.
Jaké jsou příčiny problémů v tuzemském školství
Sektor vzdělávání v první řadě trpí nedostatkem financí. Financován je převážně z veřejných zdrojů, ale financování je nedostatečné a nerovnoměrné. Výdaje do školství na základě podílu HDP jsou v ČR stále nižší než průměr OECD. To vede k tomu, že například segment speciální pedagogiky je obecně podfinancován.
Nicméně nízké platy trápí učitele obecně. Odměny se odvíjejí od platových tabulek a často nepřekračují výši mzdy ve skladu nebo na stavbě. Český kantor pro dosažení platového maxima musí ve školství vydržet těžko představitelných 30 let. Demotivovaní vyučující pak nemají sami přespříliš vůli zažehnout pověstný plamen zájmu o svůj obor také u studentů.
OECD navíc upozorňuje na to, že Češi zažívají i méně hodin povinné školní docházky. V rámci devíti let stráví tuzemské děti v lavicích 6984 hodin. Průměrná doba výuky je však podle srovnání této organizace z roku 2023 v rámci primárního a nižšího sekundárního studia u ostatních zemí celkem 7634 hodin.
Zdroje
1) Data o vzdělání OECD
2) Jak si stojí české školství
3) Problémy českého školství
4) České školství se propadá pod evropský průměr
5) CSICR- mezinárodní srovnání
6) CSICR - národní zpráva
