Článek
Československo lze prakticky od jeho vzniku pokládat za mnohonárodnostní stát. Oficiálně národnostní složení země za první republiky vycházelo z teorie jednoho československého národa, tak jak byla v roce 1920 stvrzena i ústavou první československé republiky. Za oficiální byl považován taktéž československý jazyk.
A to z toho důvodu, že bylo potřeba čelit německému a maďarskému tlaku na opětovné začlenění se do jejich státních útvarů. Češi a Slováci si však měli udržovat svá individuální specifika, a to včetně odlišného jazyka. Což bylo zejména pro Slovensko ve své době poměrně výhodné, jelikož Uhersko, jehož součástí země dosud byla, intenzivně usilovalo o potírání kultury i jazyka. Slovensko ve výsledku bylo na výrazně kulturně i ekonomicky nižší úrovni.
Do nově vzniklého státu se v roce 1918 však začlenilo i několik etnických skupin s různými historickými a politickými zkušenostmi. Národnost byla, jak informuje Český statistický úřad, definována jako kmenová příslušnost, jejímž hlavním vnějším znakem je zpravidla mateřský jazyk. Nebyla ale jednoznačně odvozena, občané se k tomuto signifikantnímu znaku sami měli svobodně přihlásit, a to v prvním sčítání lidu, které oficiálně proběhlo již v roce 1921.
Národnostní složení se v této dějinné etapě lišilo podle toho, hovoříme-li o území Česka nebo Slovenska. Nejpočetnější národnostní menšinou byli Němci, jichž podle výše zmíněného prvního sčítání lidu žilo tehdy v Československu 23,3 %. Takzvaní Sudetští Němci obývali především oblast Čech, Moravy a Slezska.
Území prvorepublikového Československa obývali zejména Němci
Považujeme-li Čechoslováky za jednotnou národnost a připustíme-li že samotný národ slovenský za menšinu pokládán nebyl, pro úplnost musíme dodat, že Slováků bylo 14,5 %. Zejména na Slovensku pak utvářeli výraznou minoritu Maďaři, jichž zde žilo 5,6 %. Především obývali část jižního Slovenska a území Podkarpatské Rusi. Kromě nich nově formovaný stát obývali i Rusíni a Rusové (3,4 %) Židé (1,3 %) a Poláci (0,5 %). Poslední výraznou menšinu tvořili Romové.
Lze říci, že právě židovská a romská menšina byla jistým způsobem specifická. Od většinové společnosti se totiž neodlišovala jazykem, ale jinými znaky. U příslušníků židovské komunity to bylo zejména náboženství. Vůči Romům Československo nadále uplatňovalo zákon o potulce z roku 1885 a státní úřady jim setrvale věnovaly mimořádnou pozornost.
Vzájemné soužití různorodých skupin bylo zpočátku složité. Plná třetina obyvatel nového státu odmítala Československou republiku coby svůj domov a jen těžko se s nově vzniklým státem identifikovala. Především se to týkalo německé a maďarské části obyvatel. O oblast osídlenou polským obyvatelstvem na Těšínsku se dokonce rozpoutal mezi Československem a Polskem válečný konflikt.
Bylo tak nutné vyřešit legislativní postavení menšin, což se podařilo podpisem Saint – germainské mírové smlouvy, jíž se zavázala republika převzít ustanovení, které se jich týkaly, do svého právního řádu. Tato úmluva se tak stala hlavním zdrojem ochrany těchto osob žijících na území Československa.
Československo se s problematikou menšin dokázalo vyrovnat
Dnes historikové konstatují, že první republika patřila na svou dobu k vyspělým zemím. I navzdory složitému poválečnému období se podařilo vybudovat stát silný a prosperující. Československo uplatňovalo také demokratické zásady, které byly zakotveny na ústavní úrovni. Též respektovalo všechny signované mezinárodní smlouvy a naplňovalo v nich obsažené závazky.
I pro menšiny proto dokázala vytvořit podmínky demokratického rozvoje, mimořádně vyspělého menšinového školství, spolkového života a reprezentace, jaké nedokázal zaručit svým menšinám žádný sousední stát. Ústava tak mimo jiné přiznávala právo volně užívat všech jazyků v oblasti soukromé či obchodní (zároveň umožnila ale jeho omezení z důvodu veřejného pořádku, bezpečnosti státu či účinného dozoru) či volební právo založené na zásadě poměrného zastoupení všem občanům bez rozdílu.
Ačkoli vzájemné soužití mělo daleko do absolutního ideálu, lze říci, že všichni obyvatelé republiky měli zaručeny základní práva a svobody, kterých se navíc i mohli soudně domáhat. Samotný prezident Tomáš Garrigue Masaryk zastával názor, že by řešení národnostní otázky mělo být spravedlivé a oproštěné od přílišného nacionalismu a preferoval smírný přístup.
Koncepce národního státu s vůdčím postavením československého národa a jazyka však přinesla i napětí, které eskalovalo především ve 30. letech v souvislosti s velkou hospodářskou krizí a nástupem autoritativních a fašistických režimů v okolních zemích. Postoupení převážně německojazyčného pohraničí nacistickému Německu také éru první republiky definitivně ukončilo.
Zdroje
Obyvatelstvo podle národnosti, mateřského jazyka a podle pohlaví. Český statistický úřad
https://vlada.gov.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/mensiny/narodnostni-mensiny-15935/
BEZCHLEBOVÁ, Mária a Jana KOHNOVÁ, ed. Národnostní menšiny: historické souvislosti některých aktuálních problémů v Evropě a v ČR : [sborník textů a přednášek ze XII. letní školy historie, 1999. Praha: Porta linguarum, 2000. Texty pro další vzdělávání učitelů. ISBN 80-901833-7-9.
ŠRAJEROVÁ, Oľga a Gabriela SOKOLOVÁ, ed. Národnostní menšiny a majoritní společnost v České republice a v zemích střední Evropy v 90. letech 20. století. Opava: Slezský ústav SZM, 1998. ISBN 80-86224-04-x.
FOREJTOVÁ, Monika. Mezinárodněprávní ochrana menšin. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2002. ISBN 80-7082-843-9.
GABAL, Ivan. Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-86-103-23-4.
PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1639-1.
ČAPKA, František. Nástin národnostní problematiky v letech 1. republiky. Ostrava: ITEM, 1996. Tematická jednotka pro základní školy (CERM). ISBN 80-7204-004-9.
