Článek
Zemědělské družstevnictví se stalo významným, komplexně vybudovaným finančním, obchodním i organizačním systémem, který ovlivňoval celostátní život. Založeno má být především na zásadách dobrovolnosti, rovnosti, družstevní demokracie včetně socialistické samosprávy, utváření jednoty zájmů členů se zájmy jednotného zemědělského družstva a celé společnosti, plánovitosti, ochrany majetku v socialistickém společenském vlastnictví.
Tato idea se poprvé objevila na tuzemském venkově už v 19. století. Dne 28. října 1918 následně byla vyhlášena samostatná Československá republika jakožto jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska. Jednou z důležitých změn se stalo přijetí pozemkové reformy 16. dubna 1919. Jednalo se o rozdělení šlechtické půdy, která tvořila třetinu celkové půdy v Československu, drobným rolníkům.
Sociální demokracie poté požadovala vyvlastnění velkostatků a přechod půdy do majetku družstev nebo státních podniků. Následně po roce 1948 začala v tehdejším Československu vznikat takzvaná jednotná zemědělská družstva. A zároveň došlo v této etapě také k nucené kolektivizaci zemědělství, po sovětském vzoru.
Ekonomové i historikové se dnes kloní k závěru, že socialistické hospodaření nedokázalo vytvořit žádné přirozeně fungující odvětví a přivedlo národní hospodářství k úpadku. A zemědělství na tom v následujících letech jednoznačně nebylo lépe. I ona výše citovaná dobrovolnost byla poměrně sporná.
Jaké problémy s sebou kolektivizace přinášela
Jednotná zemědělská družstva jednak v první řadě upřednostňovala kvantitu před kvalitou. Hospodařit smysluplně se nevedlo a například traktory poničily meze mezi menšími soukromými pozemky, vznikla velká pole určená pro kolektivní zemědělství. Ta ale začala trpět erozí.
Následovala likvidace soukromého zemědělství, jejímž cílem se stala kompletní kontrola nad výrobou a distribucí potravin. Původně svobodní rolníci se měli stát státními zaměstnanci. Ačkoli komunisté měli ideu, že se podaří spojit všechny majitele půdy a majetek začlenit do společného družstva, ve skutečnosti kolektivizace probíhala násilnou cestou. Kampaň z dubna 1949, která se snažila k zakládání těchto subjektů motivovat ještě relativně smírnou cestou se totiž nesetkala s valným úspěchem.
Odpor rolníků vůči kolektivizaci zemědělství se řešil tvrdě, ať už nezákonným postihem, šikanováním i přesídlením celých rodin, typicky do pohraničí. Stejně tak bylo poměrně obvyklé odesílání do pracovních táborů a na mimořádná, časově neomezená vojenská cvičení k Pomocným technickým praporům.
Myšlenka, že vše bude patřit všem navíc nesla zásadní úskalí v tom, že nakonec reálně nepatřilo nikomu nic a nikdo tak, podobně jako v jiných oblastech, neměl o nic v rámci onoho společného valný zájem. Produktivita a efektivita práce klesala. Atmosféru na vsi nemohlo příliš vylepšit ani to, že si tehdejší obyvatelé zkrátka nemohli být jisti, kdy bude to, co řeknou, použito proti nim.
Jaké důsledky má socialistické hospodaření
Majetnější rolníky, kteří měli vztah k obdělávané půdě, a to často po staletí, pročež se tak odmítli zcela podřídit socialistické diktatuře, označovali komunisté po vzoru Sovětského svazu jako kulaky, a to s pejorativním podtónem jakéhosi nekalého „živlu“, který měl být z vesnice dokonce kompletně odstraněn. Veřejně byli prohlášeni za nepřátele a škůdce nového společenského a ekonomického zřízení.
Násilná kolektivizace ve výsledku těžce rozvrátila společenské a ekonomické vazby na venkově. Ostatně už v SSSR byly dopady tohoto procesu tristní, když území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska zasáhl hladomor. Úrovně produkce obilí z dob před kolchozy se podařilo dosáhnout až ve 40. letech, u živočišné výroby dokonce až v 50. letech.
Došlo tím na našem území k výraznému zpřetrhání vazeb k půdě i k extrémně rozdrobenému vlastnictví. V současném Česku podle dnes dostupných informací pouze čtvrtina obhospodařované půdy patří subjektu, který na ní hospodaří, zbytek si zemědělci propachtovávají od vlastníků půdy. Právě pachtové a závislost na námezdní práci určuje i tvář současného zemědělství.
Mechanizaci se podařilo stejně tak prokazatelně urychlit navíc právě v zemích kde farmáři od začátku hospodařili na adekvátně velkém kusu vlastní půdy a kde rostla produktivita v jiných oborech, které zvyšovaly laťku. Éra socialismu tak zemědělství znatelně poškodila a následky této dějinné etapy pociťujeme dodnes.
Zdroje
BĚLINA, Pavel a kol.: Kronika českých zemí. Praha 1999.
BLAŽEK, Petr – KUBÁLEK, Michal: Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha 2008.
BUCHVALDEK, Miroslav a kol.: Československé dějiny v datech. Praha 1986.
DOLEŽAL, Jan – KMONÍČEK, Josef – PEKÁREK, Jiří: Když mizely meze. Kapitoly z kolektivizace východočeského zemědělství. Hradec Králové 1987.
DVOŘÁK, Miroslav – MASARYK, Ján: Prameny našich dějin III. 1918–1989. Moravská Třebová 1992.
KULHAVÝ, Ivan: Historie socialistického zemědělství na Vyškovsku. 1989
KADLEČÍK, Dušan: Kolektivizácia poľnohospodárstva a jednotné roľnícké družstvo jako sociálny jav na slovenskej dedine v druhej polovici 20. storočia. Slovenský národopis, roč. 55, 2007, s. 33–65.
KAPLAN, Karel: Československo v letech 1948–1953. Praha 1991.
KAPLAN, Karel: Československo v letech 1953–1966. Praha 1992.
