Článek
Po většinu doby trvání první republiky byla nejsilnější politickou stranou Agrární strana, většinu času pod vedením Antonína Švehly. I z toho je patrné, že zemědělský stav patřil k pilířům prvorepublikové společnosti. Jeho erozi započala již nacistická okupace po roce 1939. Byl to však teprve komunismus, který český venkov dokázal prakticky zničit a sedláky a rolníky jakožto společenskou vrstvu de-facto úplně vymazat. Tento proces se nazýval a nazývá kolektivizace.
Proč chtěli komunisté rolnictvo zničit
Před rokem 1948 komunistická strana prohlašovala, že v Československu nehodlá jít sovětskou cestou zakládání kolchozů. Ve skutečnosti však měla KSČ následování Stalinovy vize znárodněného zemědělství od začátku ve svém plánu. Důvody k tomu byly stejné jako v Sovětském svazu po roce 1917.
Jak již bylo řečeno, soukromé rolnictvo tvořilo společenskou vrstvu, která inklinovala k první republice. Ještě důležitější však bylo, že šlo o třídu, která byla ze své podstaty do velké míry soběstačná a zvyklá na samostatné rozhodování. To bylo samozřejmě to poslední, co komunisté potřebovali. Prvním cílem proto bylo tuto společenskou vrstvu rozvrátit. Kromě toho pak potřeboval komunistický režim ovládnout výrobu a distribuci potravin.
Kolektivizace začíná
Dne 23. února 1949 byl v Národním shromáždění přijat Zákon o jednotných zemědělských družstvech. Ten dal komunistům do rukou zbraň, s jejíž pomocí mohli soukromé zemědělce donutit ke vstupu do nově vytvářených jednotných zemědělských družstev. Celý proces měl samozřejmě řadu úrovní. Na soukromé sedláky se komunisté snažili působit propagandou či výhružkami a ti, kteří i přesto vydrželi se poté setkali se skutečnou perzekucí.
Sedláci byli označeni za kulaky či vesnické boháče, s nimiž je třeba zatočit. Velmi často byl využíván ekonomický nátlak. Soukromí zemědělci byli zahrnuti do zvláštní skupiny v rámci přídělového systému a neměli nárok například na lístky na cukr i mýdlo. Bylo jim zapovězeno i žádání o půjčky a složitější měli i přístup k lékařské péči.
Hlavní zbraní režimu v boji pro kulakům byly potom nerealisticky nastavené povinné dodávky, které rolníci neměli možnost dodržet. Vše doplňovala šikana v podobě zabavování zemědělských strojů, které si potom rolníci museli zpětně pronajímat. Často na ně však přicházela řada až v době, kdy už je vůbec nepotřebovali. Jakékoliv nedodržení těchto nespravedlivých pravidel se trestalo buď likvidačními pokutami, vystěhováním do pohraničí či rovnou do vězení. Jen za půl roku mezi létem 1950 a lednem 1951 odsoudily soudy na 50 000 soukromých zemědělců.
Sovětský svaz, náš vzor
Rolníci se kolektivizaci bránili samozřejmě proto, že jim byl pod rouškou nových zákonů doslova a do písmene kraden majetek, o který se jejich rodiny staraly třeba i několik staletí. Současně ale také tušili, co způsobila kolektivizace v Sovětském svazu podle jejíhož vzoru byla ta československá prováděna.
V Sovětském svazu se totiž poměrně jasně ukázalo, že zemědělská velkovýroba v režii komunistického režimu je zoufale neefektivní a způsobila v mnoha oblastech hladomory. I to málo zemědělských produktů, které dokázal Sovětský svaz vyprodukovat, měnil Stalin raději za zahraniční průmyslové technologie, který Sovětský svaz nebyl schopen sám vyrábět. Počet obětí sovětských hladomorů vzniklých v důsledků kolektivizace se počítal na miliony.
Do stadia hladomoru u nás situace samozřejmě nikdy nedošla, neboť technologická a kulturní vyspělost byla v Československu nesrovnatelně vyšší než v Sovětském svazu 20. a 30. let. I tak ale představovala kolektivizace naprosto brutální zásah do struktury české společnosti a změnila ji možná nejvíce za několik posledních staletí. Desítky tisíc rodin byly vyrvány ze svých kořenů, násilně přesídleny a desítky tisíc lidí skončily ve vězení.
V čem bylo Československo jedinečné
Velmi zajímavé srovnání nám nabízí Polsko. I v socialistickém Polsku bylo přistoupeno ke kolektivizaci. Odpor proti ní byl ale u našich sousedů mnohem tvrdší a po mnoha pokusech to Gomulkova vláda v roce 1956 vzdala. Polské zemědělství tak zůstalo stále převážně soukromé. To sice vedlo k tomu, že jeho technologická vyspělost byla v porovnání s Československem velmi nízká, a i po pádu komunismu, tedy v devadesátých letech, ležela podstatná část tíhy zemědělské práce na koních. Současně to ale znamenalo, že v Polsku nikdy nedošlo k přetrhání vazeb mezi rolníky a jejich půdou. Technologické nedostatky Poláci dohnali poměrně rychle a dnes má jejich zemědělství mnohem přirozenější strukturu než to české. V Polsku je výrazně více malých farem, zatímco u nás hrají prim velké zemědělské společnosti.
Zdroje:
