Článek
První republiku máme tendenci vnímat jako etapu plnou luxusu. Částečně to skutečně pravda byla. Československo náleželo ve 20. letech k ekonomicky nejsilnějším zemím. Ve světovém měřítku mu tehdy patřila dokonce desátá příčka. Za éry první republiky bylo pokrokovým, demokratickým a mezinárodně uznávaným evropským státem.
Ovšem bydlení v honosných vilách zůstalo vyhrazeno pouze vyšším vrstvám. A to rozhodně nebyli všichni. Země si po rozpadu Rakouska-Uherska procházela výraznými společenskými, politickými a kulturními změnami. Republika se ale jen zvolna vzpamatovávala z válečných útrap a v zemi převládala chudoba. Ne každý zkrátka byl hvězdou stříbrného plátna, aby si mohl dovolit žít lépe.
V zásadě lze říci, že preferovaný standard by neurazil zřejmě ani dnešního člověka. Tehdejší časopisy referovaly o podobě moderního bydlení, která čítala koupelnu, ústřední vytápění, světlé a vzdušné prostory. Určité základy modernímu bydlení v té době již bezpochyby položeny byly. Rodily se ovšem postupně a realita té doby tak často byla velmi různorodá.
Běžní lidé žili v o poznání skromnějších podmínkách. Jednopokojový byt tak mohly sdílet i tři generace. Podle některých zdrojů takto žila dokonce těsná většina lidí, asi 55 %. Lidé se museli dělit nejen o bydlení, ale i o lůžko. Těch totiž bylo mnohem méně než osob, sourozenci si tak běžně postel jednoduše střídali.
Neexistovala také samozřejmost v podobě tekoucí vody. Tu si mohla dovolit asi čtvrtina tehdejších domácností. Podle historiků to ani s dalšími dnes zcela nutnými součástmi bydlení nebylo nikterak růžové. Pouze 16 % domácností mělo elektřinu i plyn, jen 56 % bylo vybaveno elektřinou. Koupelnu mohla užívat jen necelá pětina domácností, záchod v bytě něco přes třetinu.
K modernizaci docházelo pozvolna
Odlišný životní styl však často vyplýval i z toho, že obyvatelstvo jednoduše smýšlelo jinak. Na venkově tak bývali lidé jednoduše více konzervativní. A na nejrůznější „novoty“ hleděli s nedůvěrou a například se zavedením elektřiny otáleli, byť by tuto možnost již dříve měli.
Obecně tak platí, že lépe se bydlelo zejména ve větších městech, srovnávat například Prahu s pohraničními regiony nebylo dost dobře možné. Ty nejbohatší společenské vrstvy se koncentrovaly do center měst nebo na bohatá předměstí. Maloměsta měla bytový fond do značné míry zastaralý. Snahy o zlepšení úrovně bydlení se nicméně rozhodně projevily. Investovalo se do nájemního bydlení, velké firmy stavěly svá tovární města. Magistráty velkých měst budovaly většinou řádky domů v zeleni a slavný český průmyslník Tomáš Baťa ve Zlíně zase nechával připravit levné rodinné domy pro své dělníky.
Individuální výstavba rodinných domů a nájemních vil se však uplatňovala rovněž. Ocitla se v rukou vyšší střední třídy. Ta ale neužívala celou nemovitost a v objektu si často ponechávala pouze jednu bytovou jednotku, další jednu až dvě pronajímala. Menší domy a vily s větším počtem bytů byly všeobecně vnímány jakožto jistá investici a mnohdy byly zamýšleny jako forma zajištění pro budoucnost a jako zdroj příjmů v důchodovém věku.
V architektuře převládal striktně účelný funkcionalismus, který nahradil secesi a další zdobné styly plné „kudrlinek“. V předcházející etapě populární art-deco už zůstalo spíše vyhrazeno domům vyšších vrstev a komerčním prostorám. Dominujícím pojetím se stala strohost, jednoduchost a geometrické tvary.
Funkcionalistické stavby se vyznačovaly železobetonovou skeletovou konstrukcí a volným půdorysem. Typickými reprezentanty tohoto luxusního typu bydlení se stala hlavně Müllerova vila v Praze na Ořechovce, pražský Veletržní palác či dodnes obdivovaná Vila Tugendhat. Podle mnohých je tak funkcionalismus tím vůbec nejlepším, co česká architektura dala světu.
Funkcionalistické bydlení se vyznačovalo ryzí účelností
Kromě honosných vil pro bohaté občany bydlela ve funkcionalisticky laděných bytech a menších domech i střední třída, která se začala v tomto rozmáhat. Právě tito lidé zřetelně bohatli a toužili tomu přizpůsobit i úroveň svého bydlení.
Ryzí účelnost funkcionalismu se tak propisovala i sem. Z materiálů kraloval hlavně beton a ocel. Stejně tak se ve velké míře ve funkcionalistickém bydlení uplatňuje masivní dřevo, ale také čiré či matné sklo, kov a chrom.
Což bylo patrno nejen navenek, ale i uvnitř. Funkcionalistický styl zdobil také interiéry. Rodinné bydlení skýtalo řešení jako skříně vestavěné až ke stropu a nejrůznější nábytkové předěly. Přednost dostávala racionálně pojatá řešení, jako byla výklopná lůžka, sklopné stolky a sedadla, odkládací stěny s věšáky i police na klobouky. Trendem se stal i kovový nábytek, což mělo i ryze pragmatický důvod, jeho výroba totiž byla rychlá a levná.
S movitými rodinami v domácnostech běžně žila i služebná. Pomocná síla tak mívala i vlastní zázemí a počítalo se i s jejím pokojem. Pánové si nechali zařídit vlastní pracovnu, často s knihovnou. Dámy zase měly své budoáry, kde mohly ve společnosti konverzovat nad šálkem čaje nebo kávy. Součástí ložnic byly toaletní stolky na dámské potřeby a prádelník. V domácnostech solventnějších občanů nechyběly ani designové kusy a umělecká díla.
Rozkvět střední třídy přinesl ještě jeden zajímavý trend: Rozšířený zájem o cestování a rekreaci. Ty se jednoduše staly dostupnějšími stále většímu počtu lidí. A níže sociálně postavení lidé si tak najednou mohli dovolit přebývat také na letních bytech.
Zdroje
