Článek
Život s emočně nedostupným člověkem je náročný. A kupodivu ne pro toho, který nezvládá své emoce – nýbrž pro ostatní. Pokud se takový jedinec stane vaším životním partnerem, bývá vystřízlivění ze zamilovanosti o to krutější a složitější. A i proto řada podobných vztahů končí rozchodem. Nebo opakovanými rozchody. A opakovanými návraty a marným doufáním, že teď už to bude lepší, že už se dotyčný konečně naučí projevit své city. Ale opak často bývá pravdou.
Emoční nedostupnost jako hradba
Emočně nedostupných lidí mezi námi žije více, než tušíte. Nejde přitom o to, že by žádné emoce neměli. Jen je pečlivě skrývají před světem i před sebou samými. Na první pohled působí jako chladní drsňáci, kteří neprojevují city, nepláčou, nejsou nikdy smutní, ale ani se příliš často neusmívají. Jejich tvář je jako neprostupná hradba, oči jsou tajemné a málokdo ví, co se v jejich nitru právě odehrává.
Pokud se takto chová muž, bývá to přitom pro řadu žen přitažlivé a snadno se do takového tajemného tvrďáka zamilují. Když ale pochopí, jaký doopravdy je, nebývá to snadné – emočně nedostupný partner totiž není ideálním partnerem pro společný život.
Emočně nedostupný může být muž, stejně jako taková může být žena. A rozhodně neplatí, že by se takto už narodili. Za pečlivým skrýváním jejich emocí není jen to, že se tak chtějí chovat – zpravidla to totiž ani jinak neumí. Příčinou často bývá trauma z dětství, strach projevit své emoce, stud mluvit o svých pocitech. Často je to také naučené chování, kdy dítěti dospělí odmala vštěpovali, že nemá projevovat emoce, že má být tiše, že správné je sedět v koutku a nevyjadřovat se.
Z toho se pak rodí emoční nedostupnost. A zbavit se jí nebývá snadné. Málokdo to zvládne sám a takového člověka nespasí ani jeho milující partner. Jedinou cestou je odborná pomoc psychologa.
Nedostatek emocí vs. psychické nemoci
Možná váš partner nebo vaše partnerka vždy nebývali emočně nedostupní. Když jste se poznali, dokázali jste se společně smát, užívat si života a plánovali jste si úžasnou budoucnost. Jenže pak se možná něco stalo. Vědci už dokázali, že v našem genomu může být chyba, kvůli níž se emoční nedostupnost může časem projevit po spojení s určitou psychickou nemocí.
Velmi častá bývá emoční nedostupnost u lidí trpících mentální anorexií, stejně jako se mnohdy projevuje u lidí se schizofrenií, případně u autistů. Pokud tedy vašemu partnerovi lékař diagnostikoval podobnou psychickou poruchu, může emoční nedostupnost pramenit právě z ní. A pomoc je opět jediná – psychiatrická nebo psychologická pomoc.
Už toho na vás bylo příliš, a tak jste si sbalili kufry a s těžkým srdcem opustili partnera, který neprojevoval své emoce? Není se čemu divit – s takovým člověkem se těžko komunikuje, neprojevuje nadšení nad vašimi plány, není empatický ani soucitný. Je schovaný za svou hradbou a vy máte pocit, že jste na všechno sami. Ale pokud emočně nedostupného partnera opustíte, neznamená to, že ho nemilujete. A ani to, že on už nemiluje vás. Zpravidla svou lásku jen neumí dát dostatečně najevo. Ale ta vaše stále ještě žhne ve vašem srdci.
A tak je možné, že se po čase rozhodnete k návratu. Sejdete se a budete se pokoušet domluvit mu, přesvědčit ho ke změně chování. Budete se doslova doprošovat o jeho lásku. Ale o lásku se neprosí. Takže pokud se k emočně nedostupnému partnerovi vrátíte, nebývá to z lásky. Té se totiž nejspíš z jeho strany opět nedočkáte.
Pokud navíc jeden emocionálně nedostupný partner žije s člověkem, který také má problém s projevováním empatie a svých citů, možná to zpočátku vypadá jako ideální vztah. Ale není. Oba tito lidé si ho totiž vyberou jako jedinou možnost – s „normálně“ cítícím člověkem by totiž jejich partnerství nejspíš brzy zkrachovalo.
Ani žena ani muž by ale neměli rezignovat a zůstávat schovaní za svou hradbou emoční nedostupnosti. Život totiž mohou naplno prožít, jen pokud se zbaví svých traumat a naučí se nejen cítit emoce, ale i je projevovat.
Jak řešit emoční nedostupnost?
Vztah s emočně nedostupným partnerem se mezi psychology označuje jakožto slepý vztah. Druhý z partnerů totiž marně hledá oporu, intimitu, blízkost. Naopak v sobě neustále cítí čím dál větší prázdnotu a s ní spojenou frustraci. Sebevětší snaha o navázání normálního, emocionálního vztahu, o projevení lásky a jiných citů, nikam nevede.
Pokud se emocionálně nedostupný partner nerozhodne situaci řešit, vztah brzy končí. A viník přitom má často pocit, že jeho vinou to vůbec nebylo.
Jediným řešením je vyhledat odbornou pomoc a otevřít své nitro. Projít si znovu starými traumaty z dětství nebo předešlých vztahů. Vyjasnit si, jak to má se sebou samým, jak se s tím může vyrovnat. A s pomocí psychologa to může dokázat. Je to ale cesta na velmi dlouhou trať, která může trvat několik měsíců i let. A pokud se diagnóza emoční nedostupnosti pojí s jinou diagnózou (například schizofrenií), je to často ještě náročnější.
Musíte vytrvat
Pokud se vracíte k emočně nedostupnému partnerovi, tak tušíte, co vás čeká. Ale pokud je ochotný „léčit se“, musíte mu být oporou. Nebude to snadné, bude to zdlouhavé a nesmíte čekat, že partner se vám hned po prvním sezení s psychologem otevře a váš vztah bude normální. Možná normální nikdy nebude. Ale může se postupně zlepšovat a můžete partnerovi ukazovat, jak projít životem společně a co nejspokojeněji. Jen díky vaší podpoře to může dokázat a zbourat svou emoční hradbu.
Prožíváte něco podobného i vy? Podělte se s námi o své zkušenosti.
Zdroje
1) Empathy is hard work: People choose to avoid empathy because of its cognitive costs
https://psycnet.apa.org/record/2019-20830-001?doi=1
2) Genome-wide analyses of self-reported empathy: Correlations with autism, schizophrenia, and anorexia nervosa
https://www.nature.com/articles/s41398-017-0082-6
