Článek
Narodil se jako Josef Vlastimil Burian 9. dubna 1891 v severočeském Liberci. Na svět přichází do rodiny krejčího Antonína a jeho ženy Marie. Ta už si do vztahu zároveň z předchozího manželství přivedla dceru Žofii.
V domovském Liberci stihl ještě vychodit obecnou školu. A už zde se také probudil jeho zájem o divadlo, ostatně otec byl nadšeným ochotníkem. Sám ale z hereckého zápalu synka nadšen nebyl, chtěl z něj mít spíše sportovce. Ostatně Vlasta Burian v tomto směru talentovaný byl, vynikal především ve fotbale.
Roku 1901 se rodina stěhuje do Prahy a domovem malého Vlasty se tak stává Žižkov. Tehdy převážně německý Liberec totiž neskýtal mnoho příležitostí k vlasteneckým aktivitám Antonína Buriana. V Praze otec, který zde pracoval coby úředník vybírající potravinové daně, malého Vlastu často brával do Národního divadla. S otcem navštěvoval především operu.
Už tehdy začal snít o tom, že na prkna, která znamenají svět, zamíří i sám. Přispěla k tomu i atmosféra Žižkova plného svérázných figurek a lidových umělců, jako byli harmonikáři, zpěváci, ale i také různí komici a baviči. Svůj vliv na formování mladého Vlasty Buriana jednoznačně měly i žižkovské biografy.
Zamýšlená studia obchodní školy nedokončil a vyučil se tak příručím v obchodě s textilem. Neopustil ale ani sportovní svět a právě sportovní kolegové se mu nakonec stali prvním obecenstvem, před nímž předváděl svůj komický talent.
Vstup do filmového světa
Slavnostní premiéru si odbyl v roce 1909 po fotbalovém utkání a od té doby na stadionu mimickými parodiemi a operami bavil pravidelně. I otec se nakonec smířil s tím, že ze syna zřejmě sportovec nebude, a svolil, ať se dá k divadlu.
Vlasta Burian své štěstí nejprve zkoušel ve velkých divadlech na Vinohradech a ve Švandově divadle. Byl ale vždy pouze členem souboru. Pověstné laso mu nakonec hodil až populární písničkář Karel Hašler, který se mu postaral o angažmá v kabaretu Rokoko. A parodie italských oper otevřely Vlastovi Burianovi cestu k úspěchu. V Rokoku se z ryzího komika přerodil v činoherce, což mu dopomohlo i k úspěchu ve filmu.
Dramaturgicky i inscenačně pak na Rokoko navázalo Divadlo Vlasty Buriana, které si sám komik založil v roce 1925. To se roku 1930 po krátkém putování usídlilo v nově postaveném funkcionalistickém paláci Báňské a hutní společnosti (dnešní divadlo Komedie).
Jednou se pak po možnosti vstoupit do světa „kumštu“ v divadle ptali i jacísi pánové. Jmenovali se Jindřich Plachta a Jaroslav Marvan. I z nich se později staly přední osobnosti tehdejšího uměleckého světa, které se prosadily jak na divadle, tak i ve filmu.
Samotnému Burianovi ke statusu divadelní a později i filmové hvězdy první velikosti dopomohlo hlavně výrazné nadání a nespoutaná živelnost. Především z filmového plátna tak mohou tohoto jedinečného improvizátora znát i dnešní diváci.
Éra největší slávy
Vůbec prvním filmem, v němž si Vlasta Burian zahrál, se stala dnes nedochovaná komedie Tu ten kámen, kterou v roce 1923 podle vlastního scénáře natočil režisér Karel Anton. Tento debut byl ještě němý a po něm následovaly ještě tři filmy bez zvuku - Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové a Milenky starého kriminálníka.
Plně rozvinout svůj potenciál ale mohl až ve filmu zvukovém, do něhož ho uvedl režisér Karel Lamač, a to konkrétně snímkem C. a k. polní maršálek z roku 1930. Před kamerou byl známý herec doslova ve svém živlu. Lehké pořízení s ním ale nebylo, autoritu režiséra nerespektoval, sám si říkal po každém záběru „stop“ a libovolně improvizoval. Příliš ho tak proto nemuseli ani herečtí kolegové.
Na Vlastu Buriana „platil“ jen režisér Martin Frič. Společně natočili mimo jiné veselohru Anton Špelec ostrostřelec, To neznáte Hadimršku či Když Burian Prášil a řadu dalších dodnes divácky oblíbených titulů.
Burian byl zkrátka živel a dokládá to i soubor jeho aktivit. Denně hrál ve svém divadle, v jeho filmografii se objevily i čtyři celovečerní filmy za rok, účinkoval v rozhlase, psal také povídky a pohádky a stále aktivně sportoval.
Ani legendárnímu Králi komiků se však nevyhnula druhá světová válka, byť ho její dopady zasáhly nepřímo, až v době, kdy už skončila. Pro údajnou kolaboraci s nacisty, jež mu nebyla nikdy prokázána, byl v roce 1947 odsouzen k peněžité pokutě a k tříměsíčnímu vězení. V roce 1941 zřejmě z přinucení natočil pronacistický rozhlasový skeč, ve kterém nepříliš zdařile parodoval tehdejšího exilového ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Až v roce 1950 se mohl vrátit k herectví. Plně rehabilitován byl v roce 1994.
Soukromý život herecké legendy
Oč se herecké legendě dařilo v uměleckém světě, o to více problematický byl jeho soukromý život. První osudovou ženou se mu stala tanečnice Anna Emílie Pírková, která se stala matkou jeho dcery Emílie. Ta se narodila coby nemanželské dítě, avšak zůstala zároveň jediným Burianovým potomkem. To však spíše vychovávali Burianovi rodiče, mladý pár ještě na rodinný život nebyl připraven.
Osudovou láskou se nakonec pro Vlastu Buriana ovšem stala žena jiná. Jmenovala se za svobodna Františka Červenková, ale celoživotně se jí říkalo Nina. Bezesporu silný vztah Vlasty Buriana s Ninou idylický nebyl. On svou ženu miloval zcela nekriticky, přesto jí nedokázal být věrný. Ona na něj od počátku vztahu velice žárlila, zřejmě oprávněně.
A milenky Vlastu Buriana zřejmě přivedly i do problémů mnohem výraznějších než byla nějaká ta manželská nepohoda. Když totiž Lídu Baarovou, s níž měl prokazatelně románek (údajně však mimomanželských poměrů mohlo být více), obvinili z údajné kolaborace s Němci, popsala barvitě i tehdy Burianem pořádané večírky a řekla, že měl určité vazby na nacisty, z nichž měl osobní prospěch.
Zmíněné obvinění z kolaborace znamenalo zabavení majetku i zákaz v divadle. Vlasta Burian následně s již notně podlomeným zdravím objížděl republiku s estrádními představeními. Zemřel 31. ledna 1962.
Zdroje
