Článek
Jako první republika se označuje období po vzniku státu v roce 1918 až do Mnichovské dohody roku 1938 a postoupení převážně německojazyčného pohraničí nacistickému Německu a převážně maďarsky mluvícího území Maďarsku.
Mnohými bývá toto období vnímáno jako zidealizovaná dějinná etapa plná noblesy. Je skutečně pravdou, že i v kuchyni se objevovala řada surovin, které dnešním pohledem vnímáme jako mimořádně luxusní poživatiny. Většinová společnost se ale stravovala poměrně střídmě.
Nejběžnějším jídlem prostých vrstev, které se živily prací na poli, se stal ráno chléb doplněný bílou kávu připravenou z náhražky – ze sladu nebo cikorky. Alternativou mohl být také chléb se sýrem. K obědu se podávaly brambory, luštěniny nebo moučná jídla, třeba knedlíky z žitné mouky a vody, jahelník s jablky a švestkami nebo nastavovaná kaše z brambor a krupek.
Některé tehdejší pokrmy zůstaly na jídelníčku dodnes. Stále si strávníci mohou pochutnat například na šunkoflekách, lepenici, knedlíku s vajíčkem, bramborových plackách nebo nudlích s mákem. Naopak tehdy běžná borůvková polévka už se z jídelníčku v podstatě vytratila a mnoho strávníků nezná ani její chlebovou „kolegyni“.
První léta po válce přinesla chudobu
Polévky ostatně byly tehdy poměrně běžnou podobou oběda. Být to mohly ty s bramborami, zeleninou, bylinkami a zavářkou z luštěnin a krupice. Kromě brambor a chleba se podávala i rýže. K večeři mohl dostat, ten, kdo měl hlad, opět buď chleba s bílou kávou, případně polévku od oběda. Někdy se ale i k večeři vařilo.
Strava se však lišila nejen podle denní doby, ale i podle toho, o jakou společenskou vrstvu se jednalo. Venkovské obyvatelstvo častěji jídávalo brambory, střední třída se dostala i k rýži. Dělnictvo mívalo na stolech oboje, záleželo to podobně jako dnes hlavně na ceně. Patřičně movité domácnosti nebo měšťané si mohli poněkud více „vyhodit z kopýtka“ a servírovat nikoli výše zmíněnou náhražku, ale i černou kávu.
Takto skromně pojatá strava odpovídá dobovému kontextu. Konec války s sebou přirozeně přinesl určitou euforii. Záhy se však obyvatelstvo muselo potýkat s nedostatkem. Nouze byla o základní položky, chyběly léky, uhlí, šatstvo i potraviny. Strmě tak rostly jejich ceny a rozmáhala se lichva. Lístkový systém na uspokojení potřeb nejširších vrstev nemohl stačit.
Nahradit se do určité míry tato nouze dala z domácích zdrojů. Lépe se v tomto ohledu přirozeně dařilo lidem na vesnici, kteří tak často příbuzné z měst podporovali. Alespoň malý kus půdy umožnil si zajistit vlastní zeleninu, ovoce, ale i obilí. Vesnické obyvatelstvo si také mohlo vypomoci vlastním sádlem, jinak si vysoká cena másla často vynutila užití margarínů známých již od 19. století.
Éra první republiky dodala na stůl i luxusní pokrmy
Těsně po válce vládl také naprostý nedostatek obyčejné mouky. Jelikož šlo o základní surovinu, bylo nutné se s tímto problémem vypořádat také formou náhražek. Nastavovala se tak podle historika Martina France travinami, lišejníky, kůrou nebo třeba mletými žaludy. Při vaření piva zase chyběl slad.
Zlepšení přinesla v tomto směru až 20. léta. Mezi nejvýznamnější odvětví potravinářského průmyslu patřil v tehdejší době ten cukrovarnický, mlynářský, potravinářský, pivovarský, lihovarský a sladařský.
Kavárny, restaurace, bary i hospody ožily, a na menu se ocitaly pokrmy z francouzské gastronomie, šampaňské a koktejly. K pivu si v šenkovnách s oblibou hosté dávali například smaženého či uzeného kapra, chleba s máslem a syrečkem nebo cerbuláty – buřty. Typickým jídlem byla i bolgna s vejmrdou neboli taliány se strouhaným křenem smíchaným s červenou řepou.
Rozvoj pokračoval a Praha se stala významným bodem na kulinární mapě Evropy. Fungovaly tu věhlasné hotely Šroubek, Imperial nebo Alcron. V nich si hosté mohli dát i poživatiny, které dnes rovněž považujeme za pokrmy na vyšší úrovni. Podávaly se ryby, mořské plody (humři, ústřice), šampaňské i tokajské. Dobové kuchařky znaly i recepty na šneky, raky nebo tatarský biftek. Ačkoli například nad kombinací šneků se skořicí v lanýžovém másle by zřejmě současný gurmán vyloženě nezajásal, tehdy šlo o módní kopírování vídeňských a francouzských vzorů.
Prvorepubliková gastronomie
Celkově se jedlo poměrně vydatně. V receptech byste tak často mohli objevit šlehačku nebo už i máslo. Právě gastronomie 20. let tak prvorepublikové kuchyni vysloužila její pověst učitého elalonu kvality surovin i poctivosti jejich zpracování.
Ostatně v kuchařkách se s vyšší četností objevovaly také sladké zákusky. Stále to ale podle historiků neznamená, že by se prvorepublikoví Čechoslováci stravovali nestřídmě. Obvyklou večeří samotného prezidenta Masaryka kupříkladu byla bílá káva a kousek buchty.
Pro dokreslení dobového kontextu je rovněž zapotřebí zmínit, že rozdělení rolí bylo tehdy tradiční. Jídlo a denní vaření bylo tehdy vnímáno jako ženská disciplína. Děvčata se učila v kuchyních vyhlášených restaurací, v rodinných školách, ale i na farách či v klášterech. Dívky také odcházely na zkušenou do Vídně nebo do pohraničí, a domů tak i přirozeně přivážely nové poznatky z oboru.
Přílišný vliv na to, jak se obyvatelstvo stravovalo, však podle dostupných pramenů neměla církev. Ta žádným zvláštním způsobem v meziválečném období neurčovala způsoby stravování, nanejvýš se zvykově ustálily pokrmy k významným církevním dnům, Židé, kteří tvořili zhruba 5 % veškerých obyvatel, udržovali košer ritus v ortodoxních rodinách.
Zdroje:
