Článek
Navzdory zažitým představám nejsou sídliště fenoménem spojeným jen a pouze s východním blokem. Po druhé světové válce začaly vznikat prakticky v celé Evropě. Rozdíl je v tom, že na západě většinou nenabyly takových rozměrů jako právě v socialistickém bloku, kam patřilo i Československo.
První panelové domy u nás vznikaly již na konci 40. let, jejich hlavní rozmach přišel ale v 70. a 80. letech, tedy v době, kdy na svět přicházely tzv. Husákovy děti a potřeba bydlení pro mladé rodiny byla enormní. V této době vznikala klasická velká sídliště jako je to vůbec největší a nejslavnější, tedy pražské Jižní město.
Právě s touto dobou má většina z nás fenomén panelových sídlišť spojené. Z pohledu obyvatel byla kvalita života na sídlišti značně závislá na době, ve které se do nich nastěhovali. Zvláště ti, kteří se do nového bytu jako první nájemníci, museli doslova přežít období, kdy se sídliště stále budovalo. Tuto zkušenost neopakovatelně zpracovala Věra Chytilová v legendárním filmu Panelstory.
V této době nebyly na sídlištích často vybudovány ani chodníky a silnice, stejně jako obchody, školky apod. To kvalitu života značně snižovalo a lidem komplikovalo každodenní život. V tomto ohledu se situace pomalu zlepšovala a základní materiální potřeby obyvatel sídlišť byly (alespoň v neblahém kontextu celé doby) naplněny. Jak to ale bylo na sídlištích s kulturou?
Kultura za 4 procenta
Od roku 1965 platil v Československu zajímavý zákon, který říkal, že 4 procenta z ceny veřejného stavebního projektu musí putovat na umění. Pozůstatky tohoto zákona lze i dnes na sídlištích spatřit v podobě soch, plastik a mozaik. Jedná se o fenomén, který by si zasloužil samostatné podrobné zpracování, v tuto chvíli ale můžeme říct, že v rámci tohoto zákona se na sídlištích objevila řada vysoce kvalitních uměleckých děl, stejně jako mnoho braku. Kultura si ale začala nacházet cestu i na sídliště.
Televize nebo hospoda?
S ostatní kulturou to ale bylo o poznání složitější. V rámci centrálního plánování byly samozřejmě na sídlištích plánovány a stavěny i kulturní domy. Již vnější pohled na ně ale příliš kulturnost neevokoval, a tak tomu bylo i s produkcí, která se v nich odehrávala. Když už byl nějaký program nabízen, ve většině případů se jednalo o unifikovanou kulturu socialistického střihu, která nenabízela (a ani nabízet neměla či spíše nesměla) žádný přesah a vážnější témata.
Kulturní domy tak kopírovaly stav, který již dlouhou dobu panoval v televizích. Není proto ani příliš divu, že lidé dávali většinou přednost právě televiznímu vysílání v pohodlí domova nebo úplně jiným aktivitám. V kulturních domech bylo pak často umístěno i kino, kam lidé vyráželi poměrně rádi, alespoň tedy v případech, že byl vysílán kvalitní český film nebo dokonce jeden z nemnohých západních snímků, které se u nás na plátně objevily.
V Praze a dalších velkých městech samozřejmě existovala i možnost vyrazit do centra s jeho divadly, kabarety nebo většími biografy. To ale v mnoha případech komplikovala doprava, s níž to bylo ve večerních hodinách složitější. S trochou nadsázky by tak bylo možné říct, že nejkulturnějšími institucemi, které na sídlištích vznikaly, byly hospody. Kultura v nich byla možná poněkud neotesaná, rozhodně byla ale autentická.
Zdroje
1) Fenomén obřích sídlišť: Jak se za socialismu žilo v novotou vonících panelácích?
2) Jak se žilo za socialismu v paneláku. Na byty jako přes kopírák se čekalo i deset let
3) Pamatuje na čtyřprocentní zákon? Za socialismu byl nadčasový a nejvíce z něj profitovali Sierralisté
