Článek
Pojem Lebensborn (v překladu „pramen života“) nevyhnutelně souvisí s pojmem Lebensraum. Nacisté věřili, že se jim povede zabrat ohromná území na východě (známá idea Drang nach Osten). Jejich původní obyvatelstvo pak mělo být buď vyhlazeno nebo zotročeno. Logicky tak vyvstala otázka, kdo jej při správě statků nahradí. Nacistická ideologie proto od začátku kalkulovala s potřebou významně zvýšit porodnost.
K tomuto účelu směřovaly některé kroky, které by bylo možné dnes nazvat „prorodinnou politikou“. Jedním z nejzajímavějších bylo státem podporované zvýšení produkce naturistických časopisů a obecně podpora naturismu jako takového. Zní to sice poněkud bizarně, především ve spojení s hitlerovským nacismem, ale jistou inovativnost tomuto nápadu upřít nelze. Nahota měla u mladých lidí podporovat chuť na sex, což mělo zase vést k vyšší porodnosti.
Až potud lze na nacistické snahy pohlížet víceméně s úsměvem. Další kroky ale už k smíchu rozhodně nebyly. Právě naopak, tzv. Lebensborn se řadí k nejhorším zvěrstvům nacismu, nad nímž zůstává rozum stát. Děs z chladného strojového kalkulu, s nímž nacisté na rození dětí pohlíželi, dodnes neztratil nic na své intenzitě.
Tragédie jménem Lebensborn
Pojem Lebensborn e. V., kde písmena e. V. znamenají eingetragener Verein, tedy zapsaný spolek, souvisí se snahami o zvýšení počtu árijských dětí. Tento spolek oficiálně realizoval politiku zvýšení počtu dětí, samozřejmě v linii s nacistickými kvazi-teoriemi o rasové hygieně. Bylo to třeba, nahota v časopisech zjevně nezabírala dostatečně…
Celý program pocházel z hlavy Heinricha Himmlera a spolek Lebensborn byl založen 12. prosince 1935. Jeho reálné fungování mělo několik podob. V první řadě se jednalo o systematické shromažďování těhotných a rasově vhodných žen, které čekaly nemanželské děti s příslušníky SS. V některých pramenech se udává, že tyto domy či centra sloužily ve skutečnosti dokonce jako „rozmnožovací farmy“, kde docházelo přímo k oplodňování vybraných žen. Tato představa ale není prokázána a spíše se jednalo o místa, kam se vhodné ženy soustředily.
Co je ale zcela reálné je fakt, že ženy byly donuceny vzdát se svých dětí ihned po porodu. Novorozenci byli potom předáni přímo vybraným náhradním rodičům, většinou šlo opět o příslušníky SS a jejich manželky.
Před začátkem druhé světové války se takováto centra nacházela samozřejmě pouze na území Německa, poté se ale začala rozšiřovat i na okupovaná území. To první mimo Německo bylo otevřeno v roce 1941 v Norsku. Podobná centra se nacházela jak na východě, tak na západě a jedno se nacházelo i v Protektorátu Čechy a Morava, konkrétně na zámku Veltrusy. Mimochodem, asi nejslavnějším „Lebensborn dítětem“ narozeným v rámci projektu Lebensborn je zpěvačka skupiny ABBA, Anni-Frid Lyngstad.
Děti vhodné k poněmčení
Děti ale nacisté „sháněli“ i jinak. Nacisté šli ale ještě mnohem dále. Vybírali totiž již narozené děti, u nichž shledali vhodné rasové charakteristiky a uznali je za vhodné k poněmčení. Tyto děti byly odebírány rodičům, kteří byli následně vražděni či posíláni do koncentračních táborů. To je i případ několika přeživších „Lidických dětí“. V Lidicích bylo 88 dětí, z nichž bylo 82 zavražděno a šest posláno k poněmčení, i takovou podobu měl Lebensborn.
Nejvíce dětí bylo takto odebráno rodičům na území dnešní Ukrajiny a obecně na východě. Je proto zajímavé sledovat, jak absurdní německá rasová politika občas vlastně popírala sebe sama.
Následky na celý život
Děti, které vzešly z programu Lebensborn byly především v letech těsně po druhé světové válce, tedy v době, kdy měly prožívat bezstarostné dětství, stiženy stigmatem, kvůli němuž je velká část veřejnosti nepřijímala. Mluví o tom ve svých vzpomínkách nejen Anni-Frid Lyngstad, ale týkalo se to velké části těchto dětí.
V dnešní době je „Hitlerovým dětem“ přes 80 let a mnozí si stále nesou šrámy, které se s tím pojí. Ať již jde o hledání vlastní identity nebo o vyrovnání se s nespravedlností a ústrky v době po válce.
Zdroje
Projekt Lebensborn, jeho příčiny a důsledky, bakalářská práce, Alena Disha, 2017
Kulturně perzekuční mechanismy experimentování na lidech v období 2. světové války
Jako děti Lidice přežily. Těžké osudy ale nesly po celý život
PROCTOR, Robert. Rasová hygiena: lékařství v době nacismu. Praha: Academia, 2009. Stíny. ISBN 978-80-200-1763-5.
PRŮCHA, Jan. Interkulturní psychologie: [sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů]. Praha: Portál, 2004. Psychologie (Portál). ISBN 80-717-8885-6.
ŠTOLOVÁ, Sandra. Ideové základy o nadřazenosti árijské rasy. Plzeň, 2012. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Filosofická fakulta. Vedoucípráce Doc. PhDr. Michal Kubát, Ph.D.
VITKINE, Antoine. Mein Kampf: příběh jedné knihy. Praha: Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-058-3.
