Článek
Přístup k informacím ovlivňuje nejen to, jak se chováme, ale i to, jak pracujeme, jak zacházíme s financemi a jaké politiky volíme. Ovlivňují i to, jak vnímáme svět, ve kterém žijeme. Svoboda slova tak patří k základním lidským právům. Jenže právě toto právo se snaží zneužívat ti, kteří chtějí společnost znejistit a rozdělit, případně slouží cizím zájmům proti vlastní zemi. Pro nám nepřátelské státy je totiž zásadní znevěrohodnit oficiální informace a zmást veřejnost. Když lidé neví, čemu mají věřit, může je to stát i život.
Pandemie covidu byla i pandemií dezinformací
Nejvíce se to projevuje ve zdravotnictví a asi nejmarkantněji to bylo vidět během pandemie koronaviru Covid-19. Vedle skupin lidí, kteří se na strachu z nemoci snažili vydělat peníze prostřednictvím prodejem bezcenných „zázračných“ léků, se objevili i tací, kterým šlo jen o zasetí nedůvěry v oficiální komunikaci státu, aby veřejnost nakonec nevěděla, čemu má věřit. Stálo to hodně nás všechny – zbytečně hospitalizované a zbytečně mrtvé. Ostatně stejně tomu i s odmítáním dalších očkování a různých léčebných metod jen kvůli pověrám, nevědomosti a řetězovým mailům a dalším masivně šířeným dezinformacím i vysloveným lžím.
Právo na lež nelze brát vážně
Od našich veřejnoprávních médií je často požadována dokonalá vyváženost ve stylu „pět minut Hitler, pět minut Židé“. Je to absurdní, protože právo na lež nemůže nikdo rozumný brát vážně. Ať si blahoslavení slabí duchem klidně myslí, že je Země placatá, ale šířit podobné bludy v médiích prostě nelze, pokud nemají mít děti (i dospělí) v hlavách naprostý informační guláš.
Místopředsedkyně Ústavního soudu Veronika Křesťanová řekla v rozhovoru pro Českou televizi, že lež není možná a platí to i ve vztahu k osobám veřejného zájmu. „Neplatí, že mohu lhát o prezidentovi, neplatí, že mohu lhát o premiérovi, neplatí, že mohu lhát o soudci. Mohu být drsně kritická, ale nemohu lhát,“ řekla Veronika Křesťanová.
Apolena Rychlíková pro Právo napsala: „A nejde jen o to, že se lež začala úspěšně považovat za jiný názor a že právo na její šíření je ztotožňováno se svobodou slova. …Vyvracet každou jednotlivost by znamenalo utápět se v nekonečném odhalování drobných lží, které samy o sobě ještě nic tak hrozného netvoří – až v čase a správné kumulaci přinášejí kýžený výsledek.“
Dobrá zpráva je špatná zpráva?
Vedle populistických politiků, kteří se neštítí žádné lži, aby oblouznili nebo postrašili své voliče, na tom mají velký podíl také média a sociální sítě. Média sice mají své etické kodexy a pravidla více zdrojů, ale v současném informačním trysku na ně mnohá zapomínají. Kolikrát už nějaký novinový článek někoho poškodil a pak na omluvu nařízenou soudem čekal roky, pokud se jí vůbec dočkal? Hlavně, že to lidé čtou, nebo se na to dívají, aby šlo prodat víc reklamy a vydělat víc peněz. Existují samozřejmě i solidní média, která se snaží pracovat poctivě. Jenže jsou ve srovnání s těmi, jimž na pravdě nezáleží, méně čtená a tím i méně vydělávají. Pak se i seriózní média uchylují ke skandálním tématům, zavádějícím titulkům nebo rychle vytvořeným příspěvkům bez ověřování faktů.
To ale není nic proti sociálním sítím, kde se dneska může objevit v podstatě cokoli. Nikdo nehlídá obsah (pardon, ale ty algoritmy v angličtině jsou fakt k ničemu), takže se sice dočtete, že váš výraz „hloupý“ vám vynesl ban na tři dny, ale rasistické, nenávistné a někdy i násilné komentáře jsou podle adminů a jejich AI neschopných automatů úplně v pořádku. Všechny negativní, kritizující a odsuzující zprávy a příspěvky mají navíc daleko větší zásah než něco pozitivního.
Lež není názor
Mnoho lidí brání právo na lež tím, že to je jejich názor. Problém je v tom, že spousta lidí nechápe, jak je názor definován. Je to čistě subjektivní záležitost. Názor nikdo nezná, dokud ho daný člověk nevysloví, je vždy založený na emocích. Fakta jsou fakta, jsou stejná bez ohledu na to, kdo je vyslovil. Jenže zatímco v minulosti bylo falšování faktů komplikované, dnes se většina lidí orientuje podle toho, co vygooglí na internetu. A tam může najít i naprosté lži.
Proto by naše školství mělo více dbát na internetovou gramotnost, na rozeznávání relevantních a nerelevantních zdrojů a na rozlišování mezi informací a dezinformací. Jen informačně zdatní lidé se nenechají opít rohlíkem a neuvěří každému populistovi. Problém je i v tom, že tolerování lží mění morální limity. Několikrát rozvedený politik káže o křesťanské morálce, soudem opakovaně uznaný lhář ze lži obviňuje všechny ostatní. A voličům to zřejmě nevadí, protože už sami nejsou schopni rozeznat, co je vlastně pravda a co lež.
Pokaždé, když lež necháte být s tím, že je to hloupost a řešit ji nemá smysl, zhoršíte to. Lhát se nemá ani v maličkostech a stejně je to s tolerováním lží. Kdo se zlu nebrání, vlastně ho podporuje. A když ho necháte dělat si, co chce, dost dlouho, mohlo by se vám stát, že ztratíte i tu svobodu slova. Proč by ji měl bránit politik, který se k moci dostane na základě lží?
Zdroje
1) Threats to freedom of press: Violence, disinformation & censorship
2) Lež není názor, říká ke svobodě projevu na sítích ústavní soudkyně Křesťanová
3) Apolena Rychlíková: Lež není názor
