Článek
Jak se Rusko stalo imperiální mocností? Nebylo to tak, jako v případě ostatních evropských mocnosti. Ty se vydávaly přes moře a oceány a kolonizovaly části Afriky, Asie či Ameriky. Ruský imperiální růst byl díky menším technickým možnostem naopak do značné míry vázán na pevninu: ruská expanze se táhla kontinentálně napříč celou Eurasií. Ruská říše směřovala na západ do Polska a Litvy, na východ zase směrem na Sibiř a na jih do oblasti Kavkazu, kde Rusko narazilo na hranice Osmanské a Perské říše.
Rusko razilo politiku „inkorporace a asimilace domácích elit“ v oblastech, které ovládlo. Ruské elity samozřejmě zdůrazňovaly „ušlechtilé cíle“ své koloniální politiky. Rusko „chránilo, civilizovalo a vzdělávalo zaostalé národy“, které do sebe absorbovalo. To vše v situaci, kdy i v samotných centrálních oblastech Ruska stále připomínal život obyčejných lidí spíše středověk.
Není žádným překvapením, že ruská civilizační mise, stejně jako mnoho jiných předtím i potom, zahrnovala ve velkém i vypalování vesnic, znásilňování, vraždění a nabodávání uříznutých hlav na kůly. Ruský kolonialismus se v ničem nelišil od toho západního a Rusko bylo imperiální mocností se vším všudy.
Ani porážka carského Ruska od britsko-francouzsko-turecké koalice v Krymské válce, ani bolševický převrat v roce 1917 neznamenaly konec ruského koloniálního, resp. imperiálního smýšlení. Sovětský svaz fungoval jako multietnický, multikulturní a multináboženský kolos, avšak řízený jako velká imperiální říše, a to i přes veškerou svou „antiimperialistickou“ rétoriku.
Není lepšího dokladu toho, že přesně tak tomu bylo, než rozpad Sovětského svazu, ze kterého vznikl v roce 1991 více než tucet různých států. Nástupnické Rusko se ale bohužel svých imperiálních ambic nikdy nevzdalo a pokračuje ve svém stejném smýšlení.
Současné Rusko
Zmíněný rozpad Sovětského svazu umožnil celé řadě zemí, ať již byly přímo integrovány do SSSR (typicky Ukrajina) nebo jím byly ovládány (jako Československo). Osamostatnění a v řadě případů i kompletní vyvázání se z ruského vlivu proběhlo vstupem do NATO a Evropské unie. S tím, jak se Rusko postupně politicky stabilizovalo, přišla i snaha navrátit jej do standardních kolejí. Vladimir Putin již má dostatečně pevnou vnitřní moc na Ruskem, aby opět obrátil zrak směrem ven a pokusil se opět naplňovat tradiční imperiální ambice.
Jako první se logicky snaží znovu ovládnout území, které Rusko v době Sovětského svazu kolonizovalo. Jedná se především o ty země, které si nestačily vybudovat ochranu v podobě členství v mezinárodních institucích, především v NATO.
Nejpozději v roce 2014, tedy po anexi Krymu a se začátkem bojů na Ukrajině, muselo (resp. mělo) okolnímu světu dojít, že Rusko ve své nejkrystaličtější podobě, jejíž původ se datuje mnoho staletí do historie, je zpět. Současná „politika“ Vladimira Putina je pouze staronovým naplňováním ruských imperiálních ambicí, stejně jako za carů, stejně jako za sovětské éry.
Dnes jsme svědky toho, jak Ruská federace vědomě a definitivně ustoupila z cesty zahrnující integraci se Západem. Místo toho zvolilo Rusko cestu vedoucí ke geopolitice, která je orientována na soupeření se Západem. Rusko k tomu využívá antiliberální narativ, hlavní podstatou je ale obnovení imperiální podstaty.
Menšiny a hnutí za nezávislost v dnešním Rusku
V Rusku, které má přibližně 143 milionů obyvatel, žije více než 200 etnických skupin. Převažují v něm etničtí Rusové, kteří tvoří téměř 80 % populace. Kromě skupiny zařazené do kategorií „ostatní“ a „nespecifikované“, jež tvoří asi 14 % obyvatelstva, jsou další nejpočetnější skupinou Tataři, kterých je 3,7 %. Další jsou Baškirové, Čuvaši a Čečenci, jichž je 1 % obyvatelstva. Jsou zde ale i některé ruské etnické menšiny, které hovoří neslovanskými jazyky.
Ačkoliv se Vladimír Putin snaží prezentovat současné Rusko jako ideální multikulturní společenství, kde všechny národy pracují ve prospěch velkého Ruska, realita je jiná. S ruskými etnickými menšinami se zachází jako s občany druhé kategorie, pohlíží se na ně s despektem, na ulicích a ve veřejné dopravě jsou obtěžovány apod.
Asi nejvýznamnějším příkladem chování Ruska coby kolonizátora jsou války s muslimským Čečenskem, první v letech 1994-1996 a druhá v letech 1999-2009. Nejde ale jen o Čečensko. Dalším příkladem je region Kalmykie, chudý region v ruském severokavkazském regionu obývaný mongolsky mluvící etnickou skupinou, z níž je přibližně polovina buddhistů. Realita je taková, že Rusko si bere zdroje a nic nedává nazpět. V Laganu měl být námořní přístav, ale už je to 15 let, co se s projektem začalo, projekt přístavu dodnes není dokončen.
Národní hnutí jako je například Hnutí za nezávislost Sibiře, se zrodila nedávno, jiná, jako například Tatarstán, Ingušsko a Kalmykie, jsou více etablovaná. Řada z nich také již vyhlásila nezávislost. Tatarští aktivisté učinili své prohlášení v roce 1992, zatímco vůdci hnutí Ingušska a Kalmycka vyhlásili nezávislost na začátku roku 2023. V jistém smyslu jde do značné míry o performativní akce – alespoň prozatím.
Válka Ruska na Ukrajině však tato hnutí nečekaně povzbudila. Loni v říjnu ukrajinský parlament uznal nezávislost Čečenska, nazval ho separatistickým názvem Ičkerija a označil území za okupované Ruskem. Tento druh uznání a politické podpory se může ukázat jako klíčový během jakýchkoli vnitřních otřesů, které by mohly nastat.
Co z toho plyne?
Z výše uvedeného plyne, že Rusko nemá zájem o cokoliv, co by z našeho pohledu mohlo byť jen připomínat spravedlivý mír. Zatímco západní koloniální mocnosti prošly reflexí a svoji imperiální politiku opustily, Rusko na ní nezměnilo ani malý kousek. Tento fakt je alarmující i pro nás, neboť Rusko považuje za součást svých koloniálních držav i střední Evropu, Česko nevyjímaje.
Stejně palčivou otázkou je však to, zda, jak a kdy se podaří z ruského koloniálního sevření vymanit i těm národům, které v něm stále zůstávají. Příležitost k tomu může dát jen opětovný kolaps Putinova režimu. Vzhledem k tomu, že Rusko je ekonomicky relativně slabé a jeho situace je silně komplikovaná tím, že se mu na Ukrajině nepodařilo ani zdaleka naplnit původní strategické cíle.
Porážka Ruska a další zatlačení jeho imperiálních ambicí, tak nejsou nikterak nereálné. Je ale třeba soustředěné podpory Ukrajiny a důslednější ekonomický tlak. Sankce uvržené na Rusko jsou sice velmi tvrdé a rozsáhlé, stále se je ale daří obcházet. Ruská sebereflexe v té podobě, jakou si prožila Británie nebo Francie je bohužel v jakékoliv představitelné budoucnosti nereálná. Je třeba si uvědomit, že ruská společnost přišla z velké části o své elity, které jsou z velké části v zahraničním exilu nebo přímo perzekuované putinovským režimem.
Rusko je zemí s imperiálními ambicemi a poslední velkou koloniální mocností, která se svého přístupu nehodlá vzdát. Mějme to na paměti.
Zdroje
1) Empire: The Russian Way
2) How Russia, Step by Step, Wants to Regain an Imperial Role in the Global and European Security System
