Článek
Český ekvivalent původem anglického výrazu scapegoating je „hledání, někdy též vytváření obětního beránka“. Jedná se tak vlastně o proces hledání možnosti, jak svalit vinu za konkrétní problém na určitou osobu nebo skupinu osob.
Tato forma manipulace si klade za cíl upevnit soudržnost jiné dyády nebo skupiny. Odvrací tak vlastně pozornost od skutečného původce problému k někomu, kdo za nic nemůže. Jedinec nebo skupina v roli obětního beránka se tak stává terčem různorodých negativních emocí. Prakticky tak tento stav zahrnuje vytvoření ostré dichotomie „my“ versus „oni“.
Kořeny tohoto označení lze hledat v pradávných rituálních obětech. Již ve Starém zákoně v příkazech Hospodina pro den smíření (jom kipur) se podle dnes dostupných zdrojů vyskytuje obětní kozel (nikoli ovšem beran). Áron vloží na hlavu kozla určeného pro Azazela veškeré hříchy Izraele a odešle ho do pouště. Obdobné rituály se vyskytovaly i u dalších národů, jako byli například staří Řekové.
Tato taktika může být použita v různých formách v rámci vztahů, rodinné dynamiky a dokonce i politických konfliktů. Někdy je toto svalování viny záměrně, může být ale i neúmyslně. Obětním beránkem se může stát dospělý jedinec, dítě, jiný rodinný příslušník, zaměstnanec, vrstevník, etnická, politická či náboženská skupina nebo země.
Když se obětní beránek stane terčem narcisty
Často může jít o jedince či skupinu, kteří jsou nějakým způsobem zranitelnější. Role obětního beránka umožní začít tyto oběti pronásledovat a také odvrátit pozornost od původních nepříjemných pocitů, které jsou nahrazeny nebo nebo potlačeny hrubým, ale uspokojivým pocitem sebepotvrzení a spravedlivého rozhořčení. Stejně tak tedy určitým způsobem tato strategie ospravedlňuje ventilování vzteku.
Hledání obětního beránka je pak velmi běžnou realitou v rodinách, kde dominují narcističtí rodiče, jelikož narcista si často k uspokojení svých potřeb vybírá osoby jemu nejbližší. Narcisté jsou chronicky závistiví, chovají se majetnicky a vykořisťují své okolí, prezentují se arogantně a smýšlí velikášsky. A to ovšem primárně o sobě. Jsou přesvědčeni, že jsou nadřazení jiným lidem a mnohem důležitější než ostatní.
Postrádají empatii a jen zřídkakdy přebírají odpovědnost za své jednání a chování, ale spíše svalují vinu na někoho jiného. Chybí jim sebeuvědomění a mají sklon lhát, manipulovat a podvádět. To vše dělají proto, aby si udrželi svou image, měli navrch a udrželi vše pod kontrolou. S podobným nastavením tak, lze říci, obětního beránka vyložen potřebují.
Tito lidé věří, že úkolem vybrané oběti je podřízeně a pasivně přijmout odpovědnost za všechny problémy v jejich světě a tyto nedostatky napravit. Což je zcela očividně nerealistické a nerozumné. Ale to paradoxně jedním ze specifických rysů narcistů, jednoduše nejsou nejsou rozumní a mají nepřiměřená očekávání od ostatních.
Co je projektivní identifikace
V rodinách je pak zřetelně patrna tzv. projektivní identifikace, což je psychologický mechanismus, který je hnací silou scapegoatingu v této sociální jednotce. Takové typy rodičů promítají do dětí své vnitřní psychické rozštěpení, oddělení dobré a špatné části.
V dítěti v roli obětního beránka spatřují potlačené negativní části sebe sama, což mohou být pocity, jako je například agrese nebo žárlivost, ale i hněv, frustrace, závist, vina, stud a nejistota. Jde o běžnou reakci naší psychiky především v dětském a dospívajícím věku. V případě narcisty však není uspokojena integrace ega v dětském věku a je puzen neustálým nutkáním.
Prostřednictvím projektivní identifikace následně rodiče vyvolávají v potomkovi takové chování, které podporuje jejich projekce. Dítě v roli obětního beránka si tak v sobě může nést pocity studu a pohrdání sebou samým a musí se vyrovnat s náročným vědomím, že se vůči němu a jeho autentickému já chová vlastní rodič nepřátelsky.
Také dokáže uvěřit tomu, že jakýkoli jeho osobnostní růst je určitým způsobem závadný. Jestliže to nastane, může dokonce averzi ze strany rodičů vnímat jako oprávněnou a paradoxně tak pouto vůči nevhodně se chovajícímu rodiči posilovat. Narcistický rodič nejen přesouvá negativní pocity na dítě, ale i silně zveličuje ty pozitivní. A vyžaduje tak přehnaný obdiv a poslušnost.
Jak může role obětního beránka eskalovat
Navíc narcistický jedinec prakticky zachází v některých případech ještě dále, kdy si nejen vybírá svůj „terč“, ale vztahovou dynamiku zcela obrátí a sám sebe vykreslí jako oběť. Navíc překvapivě se mu v některých případech dostane i jistého pochopení u jeho okolí, které ho dále utvrzuje v jeho mimořádnosti. Což může přerůst i v tzv. kolektivní gaslighting.
Tedy zjednodušeně řečeno nastává to, že prostřednictvím neustálé manipulace dochází k destabilizaci oběti a delegitimizaci její víry, názoru a postoje. Až ve výsledku tato zcela zpochybňuje svou paměť, racionální úsudek i vnímání reality, neboť vidí, že pouze ona sama je cílem neustálé kritiky, obviňování a trestání.
Okolí je pak buď natolik zmanipulováno, že se domnívá taktéž, že s obětním beránkem musí být něco špatně, anebo si to jednoduše s manipulativním narcisem nehodlá takříkajíc „rozházet“, byť si realitu uvědomuje a ví, že dotyčný tuto reakci svým chováním nevyvolal. Zůstává tedy ryze pasivní.
Obětní beránek v obecné míře představuje velmi snadné řešení situace. Proto bývá poměrně komplikované přimět toho, kdo se podobné formy manipulace dopouští, aby svého počínání zanechal. Můžete se tak tomuto chování přizpůsobit, ze vztahu utéct, což ale v rámci rodinných vazeb nebývá úplně snadné, nebo se začít aktivně bránit.
Jak se ubránit manipulaci
Dlouhodobé setrvání v tomto nastavení má výrazně negativní vliv na duševní zdraví. Ten se projevuje pocity zbytečnosti, pochybnostmi o sobě samém, a dokonce i depresí. Klíčové je tak v první řadě uvědomit si, že jste roli obětního beránka získali.
A také to, že se nejedná o odraz vašeho chování nebo vaší vnitřní hodnoty. Jinými slovy: Nejste natolik špatní, abyste si museli nechat takové projevy líbit. Zodpovědný je za to, čeho se dopouští, pouze samotný narcista, který tak bojuje s vlastní nejistotu.
Zejména v rámci většího dysfunkčního celku, jako je rodina, jsou klíčové především zdravé hranice a adekvátní odstup. Ignorujte pomluvy, zachovejte klid, nenechte se vtahovat do konfliktů, klidně je opusťte i ve smyslu fyzickém a jednoduše z prostoru odejděte, pokud víte, že se k něčemu schyluje. Neřešte za ostatní jejich problémy. Uvědomte si, že si zasloužíte být milovaní a začněte se starat hlavně o sebe.
Zdroje
Katz, Irwin; Class, David C.; Cohen, Sheldon (1973). „Ambivalence, guilt, and the scapegoating of minority group victims“. Journal of Experimental Social Psychology. 9 (5): 423–436.
