Článek
Toxická maskulinita je popisována jako archetyp muže, který je agresivní, za všech okolností projevuje svou dominanci a houževnatost a ženy považuje za převážně méněcenné bytosti. Tento způsob chování také potlačuje emoce, jelikož muži odmítají to, co je ženské nebo i to, co je za ženské tradičně považováno.
Nejedná se však o definici biologické podstaty muže, nýbrž o sociálně-kulturní konstrukt. Tedy zjednodušeně řečeno o jakýsi ideální obraz, který nám definuje, jak vypadá pravý muž. Takovéto oslavování nezdravých návyků vytváří na muže tlak a může být škodlivé pro zdraví mužské populace. A to jak to duševní i fyzické.
Toxická maskulinita přitom neměla být podporována, jelikož má řadu závažných celospolečenských důsledků. Vede ke schvalování násilných projevů včetně sexualizovaného násilí, k homofobii i ke stigmatizování otázek týkajících se mentálního zdraví.
Navíc platí, že muž v rámci těchto projevů nemusí být aktivním činitelem, ale jednoduše nemá zájem zasáhnout. Tedy pokud spatřuje, že se oběť stává terčem šikany nebo násilí, s vyšší pravděpodobností se vůči nim jednoduše nijak nevymezí.
A všechny tyto projevy se následně navíc i otiskují do budoucích generací. V krizi se tak nakonec ocitá nejen mužství, ale i otcovství. V moderním rodičovství by přitom pro toto stereotypní chování jednoznačně již místo být nemělo.
Jaké jsou důsledky trangeneračního traumatu
Primárně totiž podobný přístup vede k tomu, že rodič není pro dítě adekvátně k dispozici v emocionální rovině. Tento stav psychologové označují jako tzv. emocionální odloučení. Gabor Maté, kanadský lékař maďarského původu, uvádí, že emoční vazba je projevem lásky, kterému je dítě schopno rozumět.
Pakliže se mu jí nedostává, vytváří to v něm pocit nedůležitosti a přehlížení. Důsledkem toho se nejen dítě, ale i pozdější dospělý cítí nedůležitý, přehlížený a ignorovaný. Naučí se, že není hoden lásky a pozornosti a musí skrývat své pravé já. Jedná se tak o jeden z typů generačně přenášeného (transgeneračního) traumatu.
Psychická traumata mohou, jak objasňuje například Národní zdravotnický informační portál, vést k akutním stresovým reakcím, posttraumatickým stresovým poruchám, ale dokonce i k trvalým změnám osobnosti.
Děti a dospívající se přitom řadí k jednoznačně k nejzranitelnějším skupinám, které jsou traumatem ohroženy. Přirozeným obranným mechanismem je snaha tyto vzpomínky a prožitky přehlušit. Děje se tak různými způsoby: Užíváním návykových látek, sklony k sebepoškozování, ale i zvýšenou agresivitou. Traumatizovaný člověk tak jednoznačně potřebuje odbornou pomoc, která mu pomůže prožité vjemy správně zpracovat.
Vliv toxické maskuliny přenášené z otců na syny potvrzuje i studie
Skutečnost, že otec je klíčovou postavou, která formuje chlapecký postoj k mužství, potvrdila také studie publikovaná v roce 2023 na platformě SpringerLink, která je jednou ze světově nejvýznamnějších online služeb pro oblast vědy, techniky a medicíny.
Do průzkumu se zapojilo celkem 839 dvojic tvořených mladými muži a jejich otci. Účastníci museli na samém počátku vyplnit dotazník. Vědci se v něm zaměřili na osobní preference týkající významu práce a společenského postavení pro osobní identitu účastníků, dále se věnovali oblasti projevování emocí a samostatnosti, riskování a násilí, prezentování vlastní heterosexuality a v neposlední řadě se výzkumníci tázali i na počet sexuálních partnerek a tendence související s ovládáním ostatních, zejména žen.
Z dat, která experti shromáždili, vyplynulo, že otcové v průměru vykazují méně tradičně maskulinní rysy v chování než jejich synové, ale že synové, kteří mají tradičnější názory ohledně mužské role, mají také otce, kteří zastávají obdobné postoje.
Zajímavé je, že výše citovaný výzkum také zjistil, že míra, v jejímž rámci otcové a synové vykazují podobnou ideologii maskulinity, nebyla ovlivněna sociodemografickými charakteristikami, s výjimkou religiozity rodičů, u níž bylo zjištěno, že mírní mezigenerační korelace.
Jak s toxickou maskulinitou bojovat
Otcové tak mají možnost svým chováním pozitivně modelovat vztah chlapců k mužské roli. Právě samotní muži tak paradoxně ve svých rukou mají šanci na prolomení pomyslného bludného kruhu toxické maskulinity a z ní pramenícího násilného chování.
Především by tak mělo dojít k přehodnocení tradičních genderových rolí a na nich navázaných stereotypů. Muži mohou a měli by se v první řadě více zapojovat do péče o své potomky. Navíc by měli podpořit kariérní ambice matek a nebát se prožívat před dětmi své emoce.
Ostatně profesorka Rachel Connelly z Bowdoin College dospěla ve své studii z roku 2024 k závěru, že v základních předpokladech se chování mužů a žen příliš neliší. Tedy se nedá říci, že muži by od přírody byli méně vybaveni pro projevování svých pocitů a že by jim nebylo vlastní pečující chování. Mohou se tedy o potomstvo postarat stejně kvalitně jako ženy. Rozdíly jsou podle expertů primárně způsobeny zažitými stereotypy a kulturním očekáváním.
Muži by tak měli se svými ratolestmi chtít aktivně trávit čas. Mimo to je důležité, aby se zaměřili i na to, co a jakým způsobem svým potomkům říkají. Toxická maskulinita totiž samozřejmě nemá negativní vliv pouze na chlapce, ale stejnou měrou i na dívky. Jednoznačně se tak nehodí používat tradiční věty jako: „Kluci přece nebrečí,“ nebo „chovej se jako hodná holčička.“
Děti je tak potřeba v konečném důsledku aktivně podporovat v tom, aby dokázaly vyjadřovat své emoce a činily tak zdravým a autentickým způsobem.
Zdroje
1) Co je toxická maskulinita
2) 5 způsobů jak se tátové mohou odnaučit toxickou maskulinitu a stereotypy
3) Otcové hrají klíčovou roli v tvarování maskulinity svých synů
4) Transgenerační přenos traumatu
5) Jaký syn, takový otec - studie
