Článek
Ročně je u nás spácháno asi 12 tisíc znásilnění, ale oznámeno policii je jen naprosté minimum. U vyšetřených znásilnění je každý druhý pachatel potrestán jen podmíněně. Podle výzkumu organizace Persefona z roku 2016 se dva z pěti dospělých stali obětí sexuálního obtěžování nebo násilí. Ale všechno jsou to jen odhady. Realita může být ještě horší. Stejný výzkum uvádí, že znásilnění je jeden z nejméně nahlašovaných trestných činů. Pokud je pachatelem cizí osoba, nahlašuje ho v průměru 8 % obětí, u pachatele z rodiny pak pouhá 3 % obětí. O většině znásilnění tak velmi pravděpodobně ví jen pachatel a jeho oběť.
Mýty o znásilnění
Snad žádný trestný čin u nás není provázen tolika mýty jako právě znásilnění. Jedním z nich je, že při znásilnění jde „jen o sex“, ale to není pravda. Jde o promyšlené ovládnutí oběti, o její pokoření a o způsobení bolesti, fyzické i psychické, nikoli o spontánní projev vášně. Pravdou není obecně přijímaný fakt, že oběť je za své znásilnění zodpovědná. Nic pachatele neomlouvá a z oběti nečiní viníka, žádná okolnost znásilnění neospravedlňuje.
Znásilnění nepáchají nějací tajemní cizinci. Nejčastěji k znásilnění dochází mezi partnery, příbuznými, sousedy a spolupracovníky. Znásilnění se může dopustit kdokoli, i ten slušně zdravící a nenápadný pán, do kterého by to nikdo neřekl. Dokonce i někteří odborníci tvrdí, že agresivita a násilí k sexu přirozeně patří a dost často to dokládají příklady ze světa zvířat. Je absurdní se domnívat, že někoho zabít je špatné a někoho znásilnit je v pořádku. Pokud někdo k sexu potřebuje násilí, mělo by to být vždy jen po souhlasu obou partnerů, ale znásilnění to neomlouvá.
Bohužel, některé ženy si znásilní i vymyslí, obvykle, aby se pomstily. Takové případy sice existují, ale neospravedlňují další obecně zažitý mýtus, že většina nahlášených znásilnění je vymyšlená. Opak je pravdou. Falešná obvinění jsou výjimkou, nikoli pravidlem. Nesmysl je také tvrzení, že oběť po znásilnění vlastně podvědomě toužila. A existuje i další často opakovaný mýtus, že žena se nemá bránit, že znásilnění je vlastně v pohodě a je to lepší, než se nechat zranit nebo zabít. Ale po znásilnění zůstávají často celoživotní psychické jizvy, některé oběti už nejsou schopné normálního partnerského života.
Mohla si za to sama…
Není to tak dávno, kdy Českou republikou otřásl skandální rozsudek. Za dlouhodobé znásilňování nevlastní dcery padla podmínka. Oběť se pokusila o sebevraždu. Je to tak trochu pro nás typické. Místo pomoci znásilněné ženě (nebo muži) se hledá omluva pro násilníka. Kolikrát už zaznělo, že si za to znásilněná mohla sama, protože měla minisukni, moc hluboký výstřih, šla domů sama z práce v noci nebo toho chudáka násilníka určitě vyprovokovala. Přitom podle českých zákonů je trestné nejen znásilnění samo, ale už i příprava takového trestného činu. Jedná se také o trestný čin s všeobecnou povinností takové jednání překazit. Takže i za přihlížení znásilnění se může někdo dostat do vězení. Jenže se to neděje. Proč, to ví asi jen soudci sami.
Podle výzkumu Amnesty International z roku 2015 si až 45 % respondentů myslí, že je žena za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná. Není to ale jen český problém, ani chování typické jen pro laiky. C. A. Ward ve své knize „Postoje ke znásilnění: Feministické a sociálně psychologické perspektivy“ uvedl, „že až 24 % policistů a 11 % právníků souhlasí s tvrzením, že znásilnění není až tak devastující pro ženy, které již žily sexuálním životem.“ To je názor těch, co by měli obětem pomáhat.
Sekundární viktimizace je běžná
I dnes se oběti znásilnění i dalších sexuálních trestných činů se velmi často bojí trestné činy oznamovat. Nechtějí znovu a znovu opakovat popis traumatizujícího zážitku, nechtějí čelit pochybnostem o své roli v něm. Je to ponižující. Ne každá žena má odvahu to udělat. Pokud se stane obětí sexuálního násilí muž, je na tom stejně nebo ještě hůř.
Sekundární viktimizace představuje druhotné zraňování oběti. Může přijít od policie a dalších oficiálních institucí, od pachatele, a to zvlášť, pokud je vyšetřován na svobodě, od okolí oběti i od širší veřejnosti, případně médií. „Je škoda, že tak jako existuje presumpce neviny, neexistuje presumpce dobrého jména oběti,“ uvádí M. Velikovská ve své knize „Psychologie obětí trestných činů: proces viktimizace, status oběti a jeho význam, prevence a vyrovnávání se s viktimizací, reálné případy z policejní praxe.“ Zejména bulvární média nemají k obětem žádný respekt, jdou jen po senzaci a přispívají tak k viktimizaci obětí. Z některých výzkumů také vyplývá, že oběti sexuálních trestných činů jsou také častěji nespokojené s prací police než oběti jiných zločinů.
Zdaleka nejhorší ale je, když pocit spoluzodpovědnosti a vlastní viny začne v oběti živit i její nejbližší okolí, tedy rodina a přátelé. Podle statistik Bílého kruhu bezpečí si zhruba dvě třetiny osob, které navštívily jeho poradnu, stěžovalo na mezilidské vztahy. Oběti znásilnění trpí velmi často hlavně psychicky a těžko snášejí třeba i dobře míněné rady, že je třeba zapomenout. V některých rodinách jsou dokonce oběti znásilnění odrazovány od oznámení skutku polici z obavy, že to rodinu veřejně poznamená.
Co můžete udělat
Dnes už existují různé projekty a neziskové organizace, které nabízejí pomoc nejen obětem znásilnění, ale i jejich blízkým, a hlavně i policistům, lékařům a dalším lidem, kteří jsou s oběťmi v úzkém kontaktu. Některé skandální rozsudky z poslední doby snad přimějí i politiky, aby se touto podceňovanou oblastí kriminality u nás zabývali podrobněji. Tlak se zvyšuje i směrem k soudcům a jejich proškolování právě v oblasti sexuální kriminality. Ale to všechno nestačí. Musí se změnit myšlení celé společnosti a zapomenout na jakoukoli toleranci sexuálního násilí, ať je obětí žena, muž nebo dítě. K tomu může přispět každý sám, třeba odmítnutím výše zmíněných mýtů, tlakem na politiky a podporou těch, kdo tuto traumatickou zkušenost mají.
Zdroje:
1) Sekundární viktimizace obětí: vliv víry ve spravedlivý svět na přijetí mýtů o obětech, Diplomová práce Lucie Jiráčková
2) Pomoc obětem: Znásilnění
3) Bez trestu: Tvrdá data:
4) Stop znásilnění
5) ‚Lex Anička.‘ Ministerstvo spravedlnosti chce více školit soudce, jak jednat s oběťmi znásilnění