Článek
Jako studená válka se označuje nevojenský mocenský konflikt, který se odehrával mezi demokratickým společenstvím soustředěným kolem Spojených států amerických a východním blokem v čele se Sovětským svazem zhruba v letech 1947 až 1991. Ke vzájemnému soupeření docházelo v ekonomické i politické oblasti. S sebou tento střet přinesl jak období relativního klidu, tak i několik událostí, které vzájemné napětí eskalovaly.
Ve stávající situaci kolem Ruska, které hrozí v souvislosti se situací na Ukrajině užitím jaderných zbraní, se nutně vkrádá na mysl paralela zejména s tzv. karibskou krizí. Termínem karibská nebo též kubánská krize se označuje mezinárodní politická krize, která hrozila přerůst právě v jaderný konflikt. Vypukla v říjnu 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku.
Československá armáda byla přitom již v době tzv. době druhé berlínské krize připravována k tomu, aby sehrála svou roli ve zvažovaném vojenském střetnutí. Termínem první berlínská krize označujeme éru napětí, které bylo vyvoláno blokádou Berlína Sovětským svazem v letech 1948–1949. Tato krize vedla k rozdělení okupovaného Německa na Západní a Východní.
Takzvaná druhá berlínská krize byla novým vystupňováním napětí a sporů, které započalo roku 1958 tzv. „Chruščovovým ultimátem“, což byla nóta západním mocnostem. V listopadu 1958 vyzval Chruščov západní mocnosti k odchodu z Berlína do 6 měsíců, přičemž pokud by se tak nestalo, SSSR měl uzavřít s NDR smlouvu o urovnání po 2. světové válce a tímto způsobem odstranit oprávnění západních mocností k jejich pobytu v Berlíně.
Armáda se chystala na konflikt
Vrcholu krize dosáhla roku 1961, kdy Západní Berlín a Východní Berlín navzájem oddělovala Berlínská zeď. V roce 1963 Západní Berlín podpořil Kennedy svým projevem Ich bin ein Berliner. Krizové období v podstatě skončilo během roku 1963, kdy se USA a SSSR snažily o deeskalaci karibské krize.
Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz počítal s možností vojenské konfrontace mezi dvěma nejsilnějšími bloky – Severoatlantickou aliancí a Varšavskou smlouvou, nevyhnutelně se tento stav dotkl i Československé lidové armády. Její složky se dělily na tři základní kategorie, a to pozemní vojsko, vojenské letectvo a vojska protivzdušné obrany státu, přičemž nejpočetnější složkou bylo pozemní vojsko.
Její sovětizace byla započata již přijetím Košické dohody. Košický vládní program byl oficiálně tehdejší vládou přijat v dubnu 1945 a byl v mnoha směrech obsahově podřízen „doporučením“ Moskvy. Definitivně v únoru 1948 následně armáda přestala být apolitickou organizací, určenou k obraně státu.
Následně se po vzoru SSSR jako součást Varšavské smlouvy připravovala během studené války na vedení konfliktů proti západními silám Severoatlantické aliance, které však naštěstí nakonec zůstaly pouze v teoretické rovině válečných plánů.
Za devět dní měla být armáda v Lyonu
Právě tato ozbrojená síla tak měla jako součást prvního strategického sledu Spojených ozbrojených sil sehrát klíčovou úlohu především v počátečním období možného ozbrojeného konfliktu, považovaného za rozhodující pro výsledek celé války.
Nové světlo do těchto událostí vnesl dokument nalezený ve Vojenském ústředním archivu v Praze. Studie Petra Luňáka nazvaná „Za devět dní jsme v Lyonu“ pak objasňuje, že v případě jaderné války bylo cílem bleskově poslat československé jednotky po linii Norimberk–Štrasburk právě na Lyon. Zde měla operovat za masivního využití nukleárních pum.
Dokument z roku 1964 byl dle této studie na další léta a pravděpodobně dokonce desetiletí závazný pro případ války v Evropě. Plán využití armády z roku 1964 je výsledkem přehodnocení vojenské strategie východního bloku po Stalinově smrti. Sledujeme tak postupný obrat od obranného k ryze útočnému uvažování a po smrti Stalina navíc došlo i k zásadnímu přehodnocení úlohy jaderných zbraní.
Československá lidová armáda měla jednoznačně od počátku 60. let prostředky pro vedení války tímto způsobem. A přestože potenciál jaderné velmoci fakticky přetrvával jen několik dní, Československo se jí mohlo stát. Vlastnilo taktické a operačně-taktické zbraně pro ničení dopravních uzlů, uskupení vojsk či velitelských center, ovšem jaderné hlavice se nacházely vždy pod sovětskou kontrolou.
Zdroje
