Děpoltici: odstrčená větev Přemyslovců. Král je vyhnal do exilu, aby neohrozili dědictví

Prvním Děpoltem byl syn knížete Vladislava I. (vládl 1109–1117 a 1120–1125), tedy mladší bratr druhého českého krále Vladislava II. (vládl 1140–1172). Přestože pocházel z nejvýznamnějšího českého rodu, máme o jeho životě jen útržkovité zprávy a mnohé souvislosti si můžeme jen domýšlet. To stejné ostatně platí i o jeho potomcích.

Proto můžeme jen odhadovat, že se Děpolt I. narodil ke konci života svého otce, tedy před rokem 1125. Kromě staršího Vladislava měl ještě dalšího bratra Jindřicha, ale není jisté, zda byl mladší či starší. Když po Vladislavovi I. usedl na knížecí stolec jeho mladší bratr Soběslav I. (vládl 1125–1140), žili jeho tři synovci Vladislav, Děpolt a Jindřich pravděpodobně někde v blízkosti pražského dvora a nezdá se, že by je strýc nějak věznil či týral, ačkoliv bezpochyby představovali ohrožení pro nástupnictví jeho vlastních potomků.

To se ostatně ukázalo, když po Soběslavově smrti roku 1140 čeští velmožové navzdory předchozím slibům vyzdvihli na knížecí stolec právě Děpoltova bratra Vladislava II. a nikoliv jeho stejnojmenného bratrance, syna Soběslavova. Nicméně bylo zřejmé, že se to bez boje neobejde a Vladislav si bude muset svoji pozici obhájit silou, přičemž mu věrně stáli po boku oba bratři. Situace se vyhrotila na počátku roku 1142, kdy se v zemi vytvořila silná opozice a v jejím čele stanul znojemský kníže Konrád, který jakožto nejstarší žijící Přemyslovec chtěl uplatnit svá práva dle takzvaného stařešinského zákona. K němu se přidali i další moravští údělníci, takže nakonec proti sobě stáli Češi a Moravané.

Vladislav a jeho bratři bohužel ztratili významnou bitvu u Vysoké, ale nehodlali se vzdát. Zatímco kníže Vladislav s biskupem Zdíkem se vydali prosit o pomoc k římskému králi Konrádovi III. a Jindřich sbíral pomoc někde na Budyšínsku, tak Děpolt byl pověřen obranou Pražského hradu, při níž se vyznamenal. Vítězný Konrád Moravský totiž opravdu oblehl hlavní zemskou pevnost, aby potvrdil své vítězství i obsazením knížecího stolce. Zle dotírali Moravané na pražské hradby. Kromě těžkého ostřelování obléhacími katapulty, se jim podařilo zapálit baziliku sv. Víta a klášter sv. Jiří. Nakonec Děpolt úkol splnil a ubránil hrad až do příchodu velkého vojska římského krále, které zahnalo Moravany na ústup. Vladislav tím uhájil svoji moc, byť s říšskou podporou.

Nicméně moravští Přemyslovci byli pochopitelně naštvaní, přestože si nadále udrželi své úděly. Roku 1145 se pak ošklivě pomstili olomouckému biskupovi Zdíkovi, jehož vinili ze své prohry a měli jej blízko po ruce. Z neznámého důvodu se ke svým někdejším nepřátelům přidal i Děpolt I.

Papež Evžen III. pak tucet hlavních hříšníků exkomunikoval a mezi nimi byl i Děpolt I. Ten nakonec dosáhl odpuštění, když vykonal kajícnou pouť do Říma a také se za něj přimluvil jeho bratr Vladislav. Otázkou zůstává, proč se vůbec k takovému zločinu přidal? Můžeme se jen dohadovat, zda měl s biskupem nějaké nevyřízené osobní účty, nebo mu vadil Zdíkův vysoký vliv na veřejné dění v Čechách.

V každém případě si Děpolt vydobyl své postavení zpět a roku 1147 se dokonce dočasně ujal správy celé země. Jeho bratr Vladislav totiž vyrazil na křížovou výpravu a mezitím ustanovil Děpolta jako svého zástupce. Během více než roční vládcovy nepřítomnosti si Děpolt vedl velmi dobře. Je zřejmé, že Vladislav svému bratrovi absolutně důvěřoval. Ten se také úspěšně ubránil pokusům svého bratrance Soběslava (syna Soběslava I.), který chtěl využít nepřítomnosti knížete a zmocnit se vlády, ale jeho snahy ztroskotaly na zkonsolidovaných českých sílách pod Děpoltovým vedením. Skončil proto ve vězení na Přimdě, než se asi o čtvrtstoletí později ujal vlády jako Soběslav II.

Na další válečné výpravy do Polska a hlavně do Itálie s novým císařem Barbarossou (vládl 1152–1190) v letech 1157 a 1158 pak Jindřich Zdík i Děpolt knížete doprovázeli a po jeho boku svedli i ony slavné boje u Milána, za něž si Vladislav vysloužil královskou korunu. Nicméně konflikt v Itálii pokračoval dlouhá léta. Novopečený král se vrátil domů, ale jeho bratr Děpolt pak delší čas pobýval na dvoře císaře Barbarossy, aby tam hájil české zájmy. S ním se také několikrát znovu vydal do Itálie a vedl tam spolu s Vladislavovým synem Bedřichem český oddíl.

Roku 1167 mělo dojít k dalšímu velkému císařovu tažení odvetou za předchozí porážky. Děpolt na něm opět vedl Čechy tentokrát spolu s biskupem Danielem. Bohužel císařské vojsko postihla velká katastrofa. Poté, co se vcelku bez problémů zmocnilo Říma, tak ho krátce nato zdecimovala nějaká blíže neznámá epidemie (ve středověku se nazývaly takové nemoci obecně mor, ale pravý dýmějový mor to nebyl, spíše z bažin přišla nějaká forma malárie). Kromě císařského kancléře Reinalda či pražského biskupa Daniela tam tehdy zemřel i Děpolt I., který tak vlastně za svého bratra položil život.

Ve stopách otce kráčel i stejnojmenný syn Děpolt II., kterému se podařilo vybudovat ve východních Čechách poměrně prosperující panství, když spojil dohromady kastelánii čáslavskou, chrudimskou, vraclavskou a zřejmě i kouřimskou. Vzniklo tak první dominium na území Čech, které se svou velikostí i správou blížilo údělům moravských Přemyslovců. Děpolt II. ho také za svůj dědičný úděl považoval.

Dosáhl toho zřejmě díky nestabilní situaci v Praze, kde se po rezignaci krále Vladislava II. roku 1172 rozhořel dlouholetý spor o vládu. Jeho syn a nástupce Bedřich (vládl 1172–1173 a 1178–1189) totiž nepatřil k nejsilnějším, takže musel soupeřit s někdejším vězněm z Přimdy Soběslavem II. (vládl 1173–1178) a udržel se vlastně jen díky podpoře císaře Barbarossy a manželky Alžběty. Nicméně Děpolt II. se zřejmě do těchto sporů nijak aktivně nezapojoval až do roku 1187, kdy se pohádal s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem.

Biskup tvrdil, že Děpoltovi úředníci se dopouštějí násilností na obyvatelstvu, a tak uvrhl celý jeho úděl do klatby. Kníže Bedřich se zřejmě Děpolta nejdřív zastal, ale nesmlouvavý biskup si vzápětí stěžoval i na něj a obrátil se dokonce na císaře, aby spor rozhodl. Barbarossa tehdy učinil pokus podřídit pražské biskupství přímo císaři, což Bedřich pochopitelně nesl velmi nelibě, ale protože na císaře ani biskupa si netroufl, vylil si zlost na Děpoltovi, kterého považoval za základ všech problémů. Vyhnal svého bratrance z východočeského údělu, takže Děpolt musel utéct do ciziny, ale nevíme ani přesně kam.

Druhý z Děpolticů se mohl vrátit do Čech až roku 1189, kdy se po Bedřichově smrti českým knížetem stal Konrád II. Ota (vládl 1189–1190). Ten povolal Děpolta II. zpět do jeho údělu, nicméně ještě tentýž rok mu svěřil důležitý a náročný úkol. Ve jménu knížete se měl ujmout vedení českého kontingentu na třetí křížové výpravě ve vojsku Fridricha Barbarossy. Sám Konrád Ota si nemohl dovolit odjet tak krátce po svém nástupu, protože neměl dostatečně zajištěné pozice.

Dobrodružství českého oddílu na třetí kruciátě je více popsané v článku Čeští bojovníci na křížových výpravách k Jeruzalému. Ačkoliv se v mnoha bojích vyznamenali, výprava se po nešťastné smrti císaře Barbarossy rozpadla a do Svaté země dorazily jen žalostné zbytky. Zdá se, že mezi nimi byl i sám kníže Děpolt II., který ještě vynikl v čele české družiny při boji na mostě přes řeku Belus u přístavu Akkon, kde už zřejmě bojoval pod anglickým velením Richarda Lví srdce. Nicméně v následných bojích se Saracény zahynula i většina zbylých Čechů včetně Děpolta, přičemž bližší okolnosti jeho smrti neznáme. Uvádí se, že také možná zahynul na mor podobně jako jeho otec.

Vládu nad děpoltickým východočeským údělem pak převzal jeho syn Děpolt III. Měl ještě bratry Soběslava a Boleslava, ale o nich mnoho nevíme. Žili v době, kdy se z Čech definitivně stalo království, přičemž král Přemysl Otakar I. (vládl 1197–1230) proslul svým obratným přebíháním mezi jednotlivými kandidáty na římský trůn, ale také bezskrupulózní tvrdostí při prosazování vlastních zájmů.

Poprvé se král s Děpoltem pohádali roku 1202, což skončilo Děpoltovým opuštěním země. Vydal se za svým synem Otou, který studoval v Magdeburku, a tam se Děpolt blíže seznámil s Dětřichem Míšeňským z rodu Wettinů, což byl bývalý Přemyslův tchán a také zapřisáhlý nepřítel od doby, co český král zapudil jeho dceru Adlétu, coby svou první manželku. Dětřich pak uvedl Děpolta k jednomu z římských kandidátů Filipovi Švábskému. Přemysl v té době zrovna přešel k druhému kandidátovi Otovi Brunšvickému, takže Filip použil Děpolta jako hrozbu. Rozhodl se ho dosadit na pražský trůn jako „vzdoroknížete“ a na jaře 1203 mu udělil Čechy v léno. Nicméně hrozba neměla dlouhého trvání, protože Přemysl krátce poté zase změnil strany, ale Filip se zřejmě při té příležitosti přimluvil, aby se Děpolt mohl vrátit zpět do svého údělu.

Děpolt si udržel dobré vztahy s míšeňskými Wettiny a byl přes svoji manželku švagrem vratislavského knížete Jindřicha Bradatého, v té době asi nejmocnějšího slezského Piastovce. To znamená, že udržoval i mimo českého krále vztahy na nejvyšší úrovni.

Roku 1212 obdržel Děpolt III. od krále Přemysla do správy Plzeňsko, přičemž si stále podržel svůj východočeský úděl, což svědčí o překvapivě dobrých vztazích mezi bývalými rivaly. Ty však nevydržely dlouho. Děpolt III. nadále udržoval dobré vztahy s Míšní i s Přemyslovým synem z prvního manželství Vratislavem, což muselo být králi trnem v oku.

Roku 1216 svolal Přemysl do Prahy volební sněm, kde měl být příštím králem zvolen jeho syn Václav (I.), přičemž Vratislavova práva měla být pominuta a pokud možno zapomenuta. Na tento sněm ovšem nedostal Děpolt III. pozvánku, což byl zjevný záměr, protože i on sám se teoreticky mohl dle dávného stařešinského zákonu dožadovat svého zvolení na trůn (byl po králi nejstarším žijícím Přemyslovcem). Hrozba neustále visela ve vzduchu, Děpolt III. byl poměrně bojovný a už jednou se českým vzdoroknížetem stal. Nesmlouvavý Přemysl se s tím nehodlal smířit.

Přestože Václav (I.) měl jako nástupce v zásadě neotřesitelnou pozici, vztahy mezi Děpoltem a králem se rapidně zhoršovaly. Ještě roku 1216 se prý Děpolt úskokem zmocnil nějakého královského hradu, odkud škodil statkům církve i panovníka. Pak se však vydal roku 1218 na křížovou výpravu do Pruska, čímž chtěl zřejmě odčinit předchozí hříchy na církevním majetku.

Nicméně když pak roku 1222 zemřel moravský markrabě Vladislav Jindřich, vznesl Děpolt III. nárok na vládu nad Moravou, což král rozhodně nehodlal připustit. Moravu měl nachystanou pro svého mladšího syna Vladislava, ale Děpolt se s tím nehodlal smířit. Proto opět zahájil odboj proti králi, což zřejmě zaplatil životem někde v Kouřimi v dubnu 1223, byť o tom máme zprávy (velmi stručné) až mnohem později od takřečeného Dalimila, takže si nemůžeme být jistí, jak to vlastně proběhlo.

Jisté je, že poslední vzpourou Děpolta III. působení jeho rodu v českých zemích definitivně skončilo, protože Přemysl pak raději vyhnal jeho čtyři syny ze země. Východočeský úděl rozpustil zase na bývalé kastelánie a Plzeňsko svěřil do správy budoucímu králi Václavovi.

Děpoltova žena Adléta Slezská pak logicky vyhledala útočiště u svého bratra Jindřicha Bradatého, knížete vratislavského. Ostatně její synové, Ota, Boleslav, Soběslav a Děpolt IV., se na jeho dvoře vyskytovaly už od roku 1222. Ve Slezsku pak zůstali až do konce života a jejich stopa se tam pomalu ztrácí. I když o nich máme kusé zprávy z konce dvacátých a ze třicátých let, nevíme nic o jejich případných potomcích. Nicméně pozdější polští kronikáři je rádi označovali za moravská markrabata, pravděpodobně s odkazem na titul, který si kdysi nárokoval jejich otec a snad i matka Adléta se ve Vratislavi nazývala markraběnkou. Reálnou vládu však titul nezahrnoval i na slezském dvoře zůstávali Děpoltici z poslední generace zřejmě pod dohledem českých králů Přemysla a od roku 1230 potom Václava I.

Posledním velkým činem se stalo hrdinství Boleslava Děpoltice, který roku 1241 v bitvě u Lehnice statečně vedl jedno z křídel slezského vojska proti Mongolům (více v článku Horda Mongolů u Lehnice rozsekala výkvět polských rytířů). Nicméně křesťané tam tragicky prohráli a Boleslav, stejně jako jeho bratranec slezský kníže Jindřich II. Pobožný, tam padl v kruté řeži a byl pochován v klášteře v Lubuši. Stejně jako jeho otec, děd i praděd se tedy stal obětí války. Pak se stopy Děpolticů navždy ztrácí.

___________________________________

Literatura:

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha NLN 1997

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí, Praha NLN 2010

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, Praha NLN 2002

Wihoda, Martin: První česká království, Praha NLN 2015