Článek
Z knížecích Čech 11. a 12. století se dochovalo jen minimum listin, z nichž bychom mohli alespoň stručně vysledovat jména šlechtických rodů, a tak jsme z větší části odkázáni na kroniky. Pro 11. a začátek 12. století jsou určující zápisky děkana Kosmy. Ten zapsal několik významných jmen, která lze spojit do rodu se znakem zkřížených hrábí, podle nichž se nazývá Hrabišicové. Vedle nich a nenáviděných Vršovců, kteří museli třikrát čelit hromadnému vraždění ze strany vládnoucích Přemyslovců (viz Tragická sága rodu Vršovců), se vlastně žádný velmožský rod nemůže pochlubit tolika zmínkami v Kosmově kronice ani v jiných pramenech té doby. Známe spíše jednotlivce bez dlouhodobějších rodových vazeb.
K nim se počítá i bílinský kastelán Mstiš, který roku 1061 přišel o svůj výnosný úřad, protože se znelíbil nově nastoupivšímu knížeti Vratislavovi II. (vládl 1061–1092). Jako by si ani neuvědomil, že mu dříve věznil ženu (byť z rozkazu předchozího knížete Spytihněva), pozval nového vládce na „svůj“ hrad a ten mu tam odňal úřad, který přiřknul jistému Kojatovi, synu Všeborovu.
Chceme raději oslí hovno!
Zde tedy máme první zmínku o Hrabišicích v pramenech. Hrad Bílina v severozápadních Čechách nedaleko hranic se Saskem se stal základnou hrabišické moci i v pozdějších dobách, kdy už nebyli pouhými správci, ale plnoprávnými vlastníky. Jejich pozemky se rozkládaly právě v této oblasti.
Kosmas dodal, že Kojata byl toho času první na knížecím dvoře. O to víc možná překvapí, že se o sedm let později, tedy v roce 1068, postavil proti vládci na stranu jeho mladších bratrů při sporu o biskupský stolec mezi Němcem Lancem (knížecím kaplanem) a Vratislavovým bratrem Jaromírem. Kojata si dokonce dovolil udeřit Otu, dalšího bratra knížete, do boku a údajně pravil (ve skutečnosti jde spíše o řeč stylizovanou kronikářem): „Co stojíš? Zdali bude osel hrát na housle? Proč se neujmeš svého bratra? Což nevidíš, že se tvůj bratr, syn knížecí, odstrkuje a příchozí cizozemec, jenž do naší země přišel bez kalhot, povyšuje na biskupský stolec? […] Váš otec Břetislav zavázal nás i naše otce pod přísahou víry k tomu, aby po smrti biskupa Šebíře byl váš bratr Jaromír biskupem. […] Kéž bys jen měl tolik biskupství, kolik vidíš kaplanů, rodáků této země, hodných biskupství! Či myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli domorodec? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen miluje více národ svůj nežli cizí, ale i cizí řeky kdyby mohl, obrátil by do své vlasti. To chceme raději, věru raději, aby psí ocas nebo oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc. Tvůj bratr blahoslavené paměti Spytihněv měl dobrý rozum, že v jediném dni vypudil všechny Němce z této země…“
Co tato ukázka středověkého „nacionalismu“ vypovídá o Kojatovi? Jakkoliv Kosmas bezpochyby vylíčil v kronice více svůj postoj než názor velmožův (ostatně psal text asi s padesátiletým zpožděním), je jisté, že Kojata hájil zájmy zemské obce, tedy českých předáků, kteří velmi dbali na svá privilegia a žárlivě si střežili své úřady a postavení, aby je nevystrnadil někdo cizí.
Hrabiše, potomek vyhnancův?
Kojata v té době už zastával funkci správce knížecího dvora (tedy v podstatě komorníka) a byl si zřejmě natolik jistý svou pozicí, až si myslel, že svoji řečnickou rebelii ustojí. Proti vládnoucímu knížeti však neměl šanci. Ve spojení se Smilem, synem Boženovým, správcem hradu Žatce, sice vládce donutili, aby skutečně udělal biskupem Jaromíra, ale pak to odnesli vyhnanstvím. „Avšak Smila a Kojatu, ač mezi knížaty jednali o věci pravé a spravedlivé, byl by býval kníže beze všeho slyšení potrestal jako nepřátele země, kdyby nebyli v noci tajně uprchli a zmizeli.“
Jeho další osud neznáme a můžeme se pouze dohadovat, jestli Hrabiše I., který se objevil v Kosmově kronice k roku 1103, byl Kojatovým synem či nikoliv. Kosmas jméno jeho otce neuvádí, což je v případě velmožů nezvyklé. I Kojatu uvedl jako syna Všebora, o němž však nic jiného než jméno a pravděpodobně výsadní postavení na dvoře Břetislava I. nic nevíme. Je tedy možné, že Hrabiše byl přeci jen Kojatův syn, ale nebylo vhodné jméno zavrženého vyhnance znovu zmiňovat.
Kromě něj známe z listiny jméno nějakého Všebora II., který prý patřil také k družiníkům knížete Vratislava II. a mohl být tedy Kojatovým bratrem. Nicméně ona listina je pozdějším falzem a nic podrobnějšího o Všeborovi II. neříká.
Pletichář v neklidných dobách
Hrabiše I. byl naproti tomu významným rádce knížete Bořivoje II. (vládl 1100–1107), jenže mu radil hodně prospěchářsky. V Polsku totiž zrovna probíhal boj o moc mezi Piastovci Zbyhněvem a Boleslavem. Prvně jmenovaný slíbil peníze Bořivojovi, když ho v boji podpoří. Ten poplatek přijal a složil slib. Jenže jeho rádci Hrabiše a Protiven přijali úplatek od Boleslava a přesvědčili i knížete, aby rovněž vzal peníze od druhé strany sporu, čímž zrušil své předchozí závazky. Mimo jiné tím vnesli spor i do přemyslovského rodu, protože Bořivojův bratr Svatopluk žádný úplatek nedostal, a tak se cítil zrazen.
O tři roky později pak pleticháři (tak je nazval Kosmas) Hrabiše s Protivenem varovali zrádné Vršovce, že je kníže chce zajmout jako nepřátele země a ti stihli včas utéct. To by ještě nebylo tak strašné, ale oni se dali do služeb jeho bratra Vladislava a ten s pomocí dříve zhrzeného Svatopluka českého vládce svrhl. Knížetem se stal Svatopluk, dle kronikářových slov „zuřivější jak tygr a divější než lev“.
Zajímavé přitom je, že Hrabiše zůstal pořád Bořivojovým důvěrníkem a roku 1109 po zavraždění Svatopluka mu Přemyslovec svěřil obranu Pražského hradu, který obsadil při pokusu získat zpět knížecí stolec. Jenže návrat se Bořivojovi nepovedl, skončil ve vězení římského krále Jindřicha, zatímco jeho mladší bratr Vladislav I. převzal vládu a tvrdě se vypořádal s jeho příznivci. Nicméně o tom, jak dopadl Hrabiše, se Kosmas přímo nezmiňuje.
Nová šlechta
Tím záznamy o Hrabišicích v Kosmově kronice končí (kromě nejasné zmínky o jakémsi Kojatovi k roku 1122) a s jejich potomky se setkáváme až o půl století později, konkrétně při bojích u Milána roku 1158, kde bojoval český kníže (a potom i král) Vladislav II. (vládl 1140–1172) po boku císaře Fridricha Barbarossy. Kronikář Vincentius tam mimo jiné zaznamenal i smrt Gerarda, vnuka velkého Hrabiše, čímž téměř nepochybně mínil někdejšího Bořivojova rádce.
Hrabišici si našli cestu i mezi nově se formující šlechtu s dědičnými právy a pozemky. První generaci z konce 12. století začíná Hrabiše II., který je v letech 1180–1183 zmiňován jako komorník knížete Bedřicha. Vysoká funkce naznačuje, že měl už tehdy rozsáhlý nemovitý majetek, ale z pramenů ho dokázat nemůžeme. Víc o něm bohužel opět nevíme, podobně jako o jeho dalším příbuzném Kojatovi III., který byl u téhož knížete místokomorníkem v letech 1185–1187.
Nedostatek pramenů nedovoluje přesněji určit přesněji rodové vazby a můžeme se jen dohadovat, zda Hrabiše II. nebyl náhodou totožný s Hrabišem III., který vystupuje jako nejvyšší komorník ve službách hned několika knížat v letech 1188–1197. Tehdy se na scénu dostává zřejmě další generace Hrabišiců, která už je o něco lépe popsaná. Vedle Hrabiše III. v ní vystupují už od roku 1188 i dva jeho bratři Slavek I. a Boreš I. Ti přinášejí nová oblíbená jména do hrabišického rodu.
Kromě toho víme, že roku 1189 vydal kníže Konrád Ota slavná statuta v Sadské, která měla zakotvit dědičnou držbu šlechtických pozemků. Dnes už sice historici tento významný mezník relativizují, ale konkrétně u Hrabišiců můžeme sledovat rozrůstající majetky v severozápadních Čechách kolem dříve zmíněné Bíliny. Kromě toho se Hrabišemu III. připisuje fundace kláštera na Zderaze (tedy na území pozdějšího Nového Města pražského), což svědčí o jeho významném postavení u knížecího dvora.
Po boku králů
Následujícího půl století vyneslo Hrabišice až na samý vrchol v hierarchii české šlechty. Máme však záznamy „pouze“ o vysokých funkcích jednotlivých členů rodu a také o fundacích klášterů a s nimi spojených pozdně románských kostelů, které jsou zajímavé spíše z hlediska kunsthistorického. O jiných činech Hrabišiců víme jen málo. Tradiční komornickou funkci po smrti Hrabiše III. roku 1197 převzal jeho bratr Slavek I., který byl následujícího čtvrt století silnou hlavou rodu a v roce 1211 byl dokonce nazván Magnus, tedy Veliký. Stál pevně po boku krále Přemysla Otakara I. (vládl 1192–1193 a 1197–1230) v jeho sporu s biskupem Ondřejem, přesto si paradoxně za svůj rozumný přístup vysloužil pochvalu i od samotného papeže Honoria III. Připsal si také zásluhu za založení významného kláštera v Oseku, který se stal rodovou hrobkou. Majetkově nezávislí se stali jeho synovci Všebor IV. a Kojata IV. (synové Hrabiše III.), kteří však zemřeli bez mužských potomků, a tak svůj díl odkázali z velké části pánům ze Švábenic, kteří si vzali za manželky Všeborovy dcery.
Pro nás je mnohem zajímavější linie komorníkovi Slavkovi, který zemřel asi kolem roku 1226 a jeho úlohu převzal syn Bohuslav I. Ten měl u královského dvora podobně silné postavení jako jeho otec, i když už nastoupil nový král Václav I. (vládl 1230–1253). Máme dokonce záznam o tom, že ho král roku 1238 navštívil v Oseku a prohlédl si tamní klášter, kde se opatem stal jeden z Bohuslavových synů Slavek III.
Mocný Boreš v nemilosti
Nejznámější hrabišickou osobností té doby se stal další Bohuslavův syn Boreš II., který po smrti svého otce roku 1241 převzal roli hlavy rodu. Začal budovat hrad Rýzmburk (česky se nazýval Osek), po němž se začal dle nového šlechtického zvyku psát. Prvních šest let se ještě držel stranou královského dvora, aby se pak roku 1248 stal přední osobností královské strany při vzpouře následníka Přemysla (pozdějšího Přemysla Otakara II.). Především Borešovou zásluhou (a také Havla z Lemberka) vyhráli královští rozhodující bitvu u Mostu roku 1249. Nicméně poražený kralevic Borešovi jeho úlohu nezapomněl a po svém nástupu na trůn ho nechal roku 1254 z neznámých důvodů na čas uvěznit.
Na sklonku života se pak Boreš stal vedle Vítkovců jedním z hlavních vůdců protikrálovské vzpoury roku 1277 (více o ní v článku Vzpoura šlechty proti železnému králi Přemyslu Otakarovi II.), načež Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) nechal znovu zajmout a významný šlechtic pak pravděpodobně zemřel na následky věznění na začátku roku 1278, tedy před osudnou bitvou na Moravském poli. S ním se také z Hrabišiců definitivně stali pánové z Rýzmburka. Ti se pak udrželi mezi českou šlechtou až do 16. století, kdy záznamy o nich mizí, ale už nikdy nezastávali tak významné pozice u dvora ani v zemské správě, jako jejich předchůdci s hráběmi ve znaku.
Dodatek na konec
Rozsáhlé panství hrabišické
Kolem hradu Bíliny, který Hrabišici spravovali už od 11. století začalo koncem 12. století růst jejich dominium. Významnou roli přitom hrál Most, důležité tržní centrum při cestách ze Saska do Prahy. Převzal tak původní roli Bíliny. Mezi Ústí nad Labem a Teplicemi pak najdeme několik vesnic, jejichž pojmenování odkazuje k Hrabišicům – Kojetice, Všebořice a Hrabišín.
Ač přesné majetkové poměry určit nemůžeme, ze závěti Kojaty IV. víme o četných družinících a klientech Hrabišiců, což svědčí o rozvinuté lenní soustavě. Vedle Oseka a Zderazi nechali vybudovat kostel také v Potvorově, ve Vroutku, v Dolním Jamném, v Bečově, v Kostomlatech a v Duchcově.
Překvapivě blízký vztah měli Hrabišici i ke vzdálenému moravskému Velehradu, kde byl založen cisterciácký konvent kolem roku 1205. Dokonce to vypadá, že Bohuslav I. i jeho syn Boreš II. vlastnili významné majetky jihozápadně od Velehradu až k podhůřím Bílých Karpat a k uherské hranici. Jiné pozemky měl Boreš zase v povodí moravské Sázavy a Třebůvky na moravsko-českém pomezí. To svědčí o skutečně široké pozemkové základně Hrabišiců.
____________________________________
Literatura a prameny
Kosmova kronika česká. Praha 2005
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí. Praha 2010
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha 1997
